• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

S pohyby na Zemi máme pochopitelně bezprostřední zkušenost a můžeme je detailně zkoumat. Při takovém zkoumání Aristotelés dospěl k následujícímu určení a rozlišení:

Druhy pohybů

„Poněvadž se pak všechno v každém rodu dělí podle možnosti a skutečnosti, jest právě pohyb uskutečňování toho, co jest v možnosti, pokud jest takové; jako například uskutečňování toho, co je schopno přeměny, pokud jest jí schopno, je přeměna; a toho, co jest schopno růstu a protikladného zmenšování ... růst a zmenšení; a toho, co jest schopno vznikání a zanikání, vznik a zánik; a toho, co se místně pohybuje, místní pohyb.“
Aristotelés, Fyzika III 1, 201a9-15
(Mírně upravený překlad A. Kříže.)

Tento úryvek nám opět připomíná — důležité věci je vhodné opakovat —, že pohyb Aristotelés vysvětlil jako přechod od jsoucna (v určitém stavu, v možnosti) ke jsoucnu (v jiném stavu, ve skutečnosti). Ani u takového vzniku se tedy nemusíme bát, že bychom připouštěli existenci naprostého nejsoucna.

Dále se dozvídáme, že existují čtyři druhy pohybů:

• „přeměna“ — věc zůstává co do podstaty tatáž, mění se její vlastnosti (např. studenti se stávají vzdělanějšími, abychom uvedli změnu, s níž máte bohatou osobní zkušenost!)
• růst a zmenšování (myslí se růst živých bytostí, nikoli pouhé mechanické přidávání látky k látce, to by patřilo k místnímu pohybu) — všechny části věci se zvětšují, přičemž věc zůstává zachována
• vznik a zánik — mění se podstata věci (např. vypařením, tj. zánikem vody vzniká vzduch)
• místní pohyb

Poslední druh je asi nejzřejmější, zároveň první a nejdůležitější, neboť je příčinou všech dalších druhů: Přistoupí-li zdroj tepla blíže k vodě, nejprve ji zahřeje (= přeměna), po delším působení způsobí dokonce zánik vody a vznik páry/vzduchu. Podobně teprve poté, co živočich přijde k potravě a pochutná si na ní, může v jeho těle nastat růst.

Místní pohyb a struktura pozemského světa

Místních pohybů je mnoho (např. před chvílí jste téměř jistě pohnuli svou rukou a ta zase uvedla do pohybu polohovací zařízení vašeho počítače, notebooku, tabletu atd.). My se však zaměříme na jeden speciální druh přemístění, který má v Aristotelově fyzice doslova světodějný význam. Nejprve se ale musíme seznámit se základy a prvky našeho světa.

Elementy pozemského světa

„My však tvrdíme, že je jakási látka (ὕλη) smyslově vnímatelných těles, ale že není odloučená, nýbrž že je vždy spojena s dvojicí protiv, z které vznikají takzvané prvky (στοιχεῖα).“
Aristotelés, O vzniku a zániku II 1, 329a24-27

Zatím sice nevíme, co Aristotelés považuje za prvky tohoto světa, ale přesto z úryvku hodně vyčteme: Jednak hledáme prvky smyslově vnímatelné skutečnosti, dále — jejich podkladem je jakási společná látka a ta je vždy a nutně určena dvěma vlastnostmi na dvou škálách protiv, a právě toto spojení (látka + protivy) vytváří prvky.

Kapitoly 1 — 3 druhé knihy tohoto spisu ozřejmují všechny neznámé: Protivami se myslí teplé — studené a suché — vlhké, jimiž jsou z podkladové látky konstituovány tyto čtyři prvky (vzpomínáte, kdo jako první zavedl tuto čtveřici?):

• teplé + suché = oheň
• teplé + vlhké = vzduch
• studené + vlhké = voda
• studené + suché = země

Prvky bychom měli. A co dál?

Nejprve si připomeňme, že mají stejnou látku a navíc se všechny vyznačují vlastnostmi na týchž škálách, tj. každý se nachází na nějaké teplotní hladině a na nějaké hladině vlhkosti. To umožňuje jejich vzájemnou přeměnu (jež je z hlediska analýzy pohybu vznikáním a zanikáním). Může probíhat v kruhu, a tedy neustále např. tímto způsobem (když se prvky liší jen jednou vlastností, je přechod rychlejší):

oheň → vzduch → voda → země → oheň

Stačí kupříkladu dodat ohni vlhkost a měl by vzniknout vzduch (snad Aristotelés pozoroval vznik dýmu, páry, když se do velkého ohně nalije menší množství vody), a když dodáme vodě teplo, vznikne vzduch (běžné vypařování).

S elementy je však spjat snad ještě významnější děj.

Tíže a lehkost elementů — struktura světa

Aristotelés si velmi pozorně všímal, že jakýkoli kámen hozený vzhůru (či také vystřelený šíp) spadne zase vždy dolů. Podobně voda stéká vždy na dno prohlubní, aby se „usadila“ tak nízko, jak jen jí to země dovolí. Naopak vzduch se ve vodě rychle hrne vzhůru. A především — plameny ohně vidíme pokaždé šlehat směrem nahoru, jako by se oheň snažil vznést a odletět do výše. To všechno zcela samozřejmě vysvětlujeme tím, že kámen je přece těžký, a proto v lehčí vodě klesá ke dnu, naopak lehčí vzduch stoupá nad hladinu apod.

Aristotelés pak z těchto skutečností — pohybů a tendencí k takovým pohybům — vytvořil ucelenou teorii: Těžké a lehké „mají v sobě jakoby jakési jiskřičky pohybu“ (O nebi IV 1, 308a2), neboť díky nim se prvky přirozeně pohybují. Oheň je lehký a stoupá vždy vzhůru (pozor! Aristotelés to myslí tak, že ohni vůbec nenáleží tíže, nýbrž vlastnost opačná — lehkost; kdybychom si to chtěli ozřejmit v naší řeči, tak oheň by v gravitačním poli nebyl přitahován, nýbrž odpuzován). Zbylé prvky tíži mají, ovšem v různé míře: Nejtěžší je země, která proto padá dolů a propadne i skrze méně těžkou vodu, voda je těžší než vzduch, ale lehčí než země, proto se usadí na ní a vzduch je z těžkých látek nejlehčí, proto vždy „vyplave“ nad zemi i vodu.

Detailněji se těžkému a lehkému nejen u Aristotela věnuje tento článek.

Co znamenají určení „dolů“ a „vzhůru“ (nebo „nahoru“)? Aristotelés je přesvědčen, že kosmos má absolutně danou strukturu: Jedno místo je jeho absolutním středem — a k němu se vztahuje určení „dolů“, jiné místo či jiná místa jsou absolutní hranicí pozemského světa — k nim míří oheň (z čehož plyne, že směr „nahoru“ znamená jednoduše „od středu“). A ještě jiná místa představují konečnou hranici celého univerza, ale ta nás v tuto chvíli nezajímají.

Protože se prvky přirozeně, tj. samy od sebe, jen když jim nic nebrání, pohybují na svá přirozená místa, jsou vlastnosti těžké a lehké příčinou elementární struktury světa:

Uprostřed je shromážděna těžká země (nejtěžší element), na ní se rozlévá voda, nad vodou a zemí se rozprostírá vzduch a až k okraji této oblasti se vznesl oheň. Jednotlivé „vrstvy“ — jakoby slupky koule — spolu těsně sousedí, a tedy živly jsou na hranicích stále v kontaktu, neboť Aristotelés rozhodně vylučuje existenci prázdna.

Taková stratifikace prvků však není úplná, vždyť existujeme my lidé a další organismy, přitom všechna taková jsoucna jsou složena ze všech čtyř živlů. Přesto se vnucuje otázka: Živé organismy se přece po svém zániku rozkládají, proč tedy už nenastala během času úplná diferenciace a izolace prvků a proč není tento svět uspořádán do čtyř úplně oddělených vrstev, a proto zcela statický?

Ke stejnému zkoumání nás přivede také jiná otázka. Všude kolem nás pozorujeme pohyb, prvky neustále vznikají jedny z druhých. Ale při tom platí:

„Všechno pohybované je nutně pohybováno něčím.“
Aristotelés, Fyzika VII 1, 241b34

Jaký hybný činitel tedy udržuje proces neustálého vznikání a dění v našem světě?