• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

Aristotelská logika zahrnuje řadu témat od analýzy prvků jazyka až po vědeckou metodologii. Na tomto místě si pomocí stručného představení všech šesti Aristotelových logických spisů naznačíme celou cestu jeho logicko-metodologických úvah.

Od slov k vědě

Kategorie

Jde o velmi krátký spisek, pouze patnáct stran standardní Bekkerovy edice (z r. 1831, ukázka).

Zabývá se především „kategoriemi“ (kap. 4-9), tj. jednotlivými druhy či úrovněmi skutečnosti tak, jak jsou vyjadřovány v jazyce. Zkoumána jsou izolovaná slova, „bez spojení“. Aristotelés rozlišil deset kategorií:

To by nám mohlo připomínat našich deset slovních druhů. Avšak na rozdíl od nás chápe Aristotelés své kategorie také ontologicky. Nejvýrazněji to vidíme u první a nejdůležitější kategorie — οὐσία („podstata“ nebo také „jsoucnost“):

„Οὐσία v nejvlastnějším, prvním a hlavním smyslu je ta, která se ani nevypovídá o nějakém podmětu, ani není v nějakém podmětu; příkladem je určitý člověk nebo určitý kůň.“
Aristotelés, Kategorie 5, 2a11-14

Jedním z kritérií pro οὐσία je „nebýt v něčem jiném“, jinými slovy existovat samo o sobě. To je ovšem kritérium ontologické! Οὐσία je totiž základním termínem také v Aristotelově Metafyzice, konkrétně v VII., VIII. a XII. knize.

(Πρώτη) οὐσία je základem jsoucnosti a  „[k]dyby nebyly první podstaty, nemohlo by být nic jiného.“ (Cat. 5, 2b8-9.)

Tomuto zásadnímu aristotelskému pojmu se budeme blíže věnovat v oddíle F.

O vyjadřování

Tento úplně nejkratší logický spisek obsahuje pouze osm (Bekkerových) stran.

Jeho tématem je povaha řeči — její vztah k obsahu (tj. co vyjadřuje), její složky (jména, slovesa, soudy), nejjednodušší soudy a jejich vztahy (protiklady, protivy), modální soudy a jejich vztahy.

Na rozdíl od Kategorií se nyní zkoumají slova už spojená ve „výpovědi“. Nejjednodušší spojení představuje kombinace jméno + sloveso, například:

Člověk jest. Člověk není.

Složitější výpověď představují třeba věty:

Každý člověk je spravedlivý. Žádný člověk není spravedlivý. Atd.

K čemu to ale je?

Malé průběžné shrnutí

• Slova (jazyk) postihují obsahy našeho myšlení (De int.).
• Slova zároveň postihují strukturu jsoucna či skutečnosti (Cat.).
• Pak zřejmě platí, že slova postihují strukturu jsoucna, která je obsahem naší mysli.
• Spojením vhodných slov vzniká výpověď (soud, tvrzení).
• Soudy mají pravdivostní hodnotu.
• Ta se týká významů v nich obsažených slov, a tedy jsoucna.
• Mezi soudy typu „Každý člověk je spravedlivý.“ — „Žádný člověk není spravedlivý.“ existují určité logické vztahy.
• Pomocí těchto logických vztahů pak můžeme získávat nové poznatky o jsoucnu!

První analytiky

K tomu ovšem potřebujeme logicky propracovaný nástroj, jímž je pro Aristotela sylogismus. Metodologické propracování pravidel užití sylogismu podávají První analytiky.

„Sylogismus je řeč (λόγος), v níž, je-li něco dáno, nutně něco jiného, různého od toho, co je dáno, vyplývá právě tím, že dané jest.“
Aristotelés, První analytiky I 1, 24b18-20

Když jsou dány premisy (výchozí tvrzení) „všichni živočichové jsou smrtelní“ a „všichni lidé jsou živočichové“, pak z toho logicky nutně vyplývá „všichni lidé jsou smrtelní“. Tak můžeme z toho, co už víme, získat logickým usuzováním další poznatek, případně tento poznatek dokázat. Tento nástroj je použitelný univerzálně:

„Cesta je tedy všude tatáž, ve filosofii i v kterémkoli umění a vědě.“
Aristotelés, První analytiky I 30, 46a3-4

Poznámka:
Aristotelova práce se sylogismem spadá do predikátové logiky; základnější výrokovou logiku systematicky rozvinuli až stoikové (viz F. Gahér, Stoická sémantika a logika z pohľadu intenzionálnej logiky. Bratislava: STIMUL 2000.)

Druhé analytiky

Tento spis je věnován jednomu konkrétnímu druhu sylogismu — sylogismu dokazovacímu či vědeckému. Ten má vést k nutně pravdivým závěrům a navíc postihovat příčinu závěru. Z toho vyplývají přísné požadavky na charakter jeho premis.

Druhé analytiky se však neomezují na vědecké užití sylogismu, nýbrž analyzují celý postup vědeckého poznání či dokazování, proto jsou jejich tématem mj. také pojem definice (blíže v oddíle E. b.) a úvaha o počátcích našeho poznání (viz E. a.).

Topiky a O sofistických důkazech

Topiky jsou nejrozsáhlejším z logických spisů (64 Bekkerových stran), navíc se spis O sofistických důkazech často pojímá jako devátá kniha Topik.

Jejich předmětem je dialektika, ale spíše dialektika v sókratovském než platónském smyslu — jako zkoumající živý rozhovor či řečnický souboj. I na tomto poli se jako zbraň používá sylogismus, ovšem specifický sylogismus dialektický, který nevede k nutně pravdivým závěrům.

Takové dialektické souboje byly v klasickém Řecku běžnou záležitostí. Mnohé Platónovy dialogy (Prótagorás, Gorgiás, Euthydémos, Hippiás Větší i Menší aj.) vlastně představují jejich popis, často i s explicitním popisem pravidel, jež později „kodifikoval“ Aristotelés v Topikách. Druhý spisek obsahuje výčet a analýzu nekorektních argumentů, jež byly podle Aristotela často používány právě sofisty.

Této problematice se v našem výkladu nebudeme blíže věnovat.

Postup výkladu o logice

Detailněji si představíme dva problémy: Nejprve popíšeme vědecký sylogismus a celkový postup vědeckého poznání (E. a.), pak se zaměříme na Aristotelovo pojetí definice (E. b.), které nás příhodně nasměruje k metafyzické problematice.