• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

Definice (ὁρισμός) nebo „určení“ (ὅρος) je důležitou součástí vědeckého poznání — evidentní je to zvláště v matematice, ale vzpomeňme také na nešťastného Pluta, který ze dne na den přestal být planetou, protože se změnila definice planety. Pro Aristotela měla definice ještě větší význam, neboť nebyla arbitrární záležitostí — tj. my si dnes můžeme planetu definovat v zásadě libovolně, to však podle Aristotela není možné (uvidíme níže). Nejprve si však musíme říct, co definice vůbec je, musíme tedy definovat definici.

Definice definice

„Určení (ὅρος) je řeč (λόγος), která označuje bytnost (τὸ τί ἦν εἶναι). Nahrazuje se zde buď pojmenování řečí nebo řeč řečí...“
Aristotelés, Topiky I 5, 101b38-102a1

Toto poněkud krkolomné vyjádření (jež je u definic nezbytné — definice musí být přesná a bez nadbytečných informací) lze vyjádřit schématicky:

A =df B

„A“ (definiendum) představuje definovaný pojem (ono „pojmenování“, např. planeta) nebo složený výraz („řeč“, např. „černá díra“), „B“ (definiens) je určením, vymezením A. Podle Aristotela přitom musí platit:

• B vymezuje právě a jedině A (podmínka rovnosti)
• B musí vyjadřovat „bytnost“ A (tj. podmínka rovnosti není dostačující)

Klasická aristotelská definice má následující formální podobu:

druh =df nejbližší vyšší rod + druhový rozdíl

Toto schéma je pro následující antickou filosofickou tradici zcela určující, setkáme se s ním mj. v Porfyriově Úvodu k Aristotelovým Kategoriím. Navíc je v něm obsažen motiv, který vede k jednomu zásadnímu rozporu v Aristotelově myšlení — avšak nejprve si ještě musíme osvětlit termín „bytnost“.

Definice a bytnost

„... výměr (ὁρισμός) je pojmem (λόγος) bytnosti...“
Aristotelés, Metafyzika VII 5, 1031a12

Bytnost určuje to, co věc je (Met. VII 4, 1030a3), tedy i definice musí uchopit podstatu věci, kterou chce vymezit. Právě v tom spočívá rozdíl aristotelského pojetí definice vůči modernímu. Každá věc patří do určitého druhu, jenž existuje přirozeně nezávisle na naší klasifikaci. Jinak řečeno, svět je tvořen přirozeně existujícími (a věčně existujícími) druhy věcí — např. člověk, kůň, hrom, zatmění. Chceme-li nějaký druh definovat, musíme postihnout — odhalit, poznat — jeho přirozenou bytnost. Definicemi tedy nevytváříme vlastní klasifikační schéma věcí, nýbrž popisujeme jimi už danou skutečnost. Nemáme možnost volby, každou věc (každý druh) lze definovat jediným správným způsobem. Jiné definice téhož druhu musejí být nutně nesprávné.

Co by pak Aristotelés řekl na naše nesnáze s Plutem? Vyjádřil by se asi takto: „Přátelé následovníci mých filosofických počinů, vy jste prve pořádně nevěděli, co je to ‚planeta‘, a proto vaše původní definice byla nesprávná. Teprve nyní, když jste kosmos lépe poznali, jste dokázali uchopit bytnost planety a správně ji definovat. Blahopřeji.“

Poznámka k Plutu: Když si pozorně přečtete ten článek o vyřazení Pluta z druhu „planeta“, uvidíte, že Aristotelés má vlastně pravdu — astronomy k tomuto kroku donutily objevy dalších těles ve Sluneční soustavě, které je přivedly k lepšímu pochopení role Pluta v našem planetárním systému.

Definice a οὐσία

Předmětem definice je tedy bytnost. Bytnost náleží především οὐσία (Met. VII 5, 1031a11-14) — „podstatě“ nebo „jsoucnosti“, tomu, co existuje samo o sobě. Tedy předmětem definice je především οὐσία.

Jenže nyní narazíme na zásadní problém. Na jednu stranu totiž o οὐσία platí, že...

„... jednotlivá věc o sobě a bytnost jest totéž, nikoli mimochodem, a to i proto, že míti vědění o jednotlivé věci jest tolik, co znáti její bytnost...“
Aristotelés, Metafyzika VII 6, 1031b19-21

„Zdá se totiž, že je nemožné, aby οὐσία bylo něco, co se vypovídá obecně. Neboť především je οὐσία každé věci vlastní této věci a nepřísluší jinému, kdežto obecno je společné; neboť obecnem se nazývá, co může příslušet více věcem.“
Aristotelés, Metafyzika VII 13, 1038b8-11

... na stranu druhou však Aristotelés o definici rozhodně tvrdí:

„Definice se totiž týká obecného a druhu.“
Aristotelés, Metafyzika 1036a28-29

„Proto se také jednotlivé smyslové věci nedají definovat ani dokazovat, poněvadž obsahují látku, jejíž povaha je taková, že může i být i nebýt; proto jsou všechny jednotlivé věci smyslové podrobeny zániku.
Týká-li se tedy důkaz toho, co je nutné, a má-li definice ráz poznávací, a jestliže zrovna tak jako vědění nemůže být hned věděním, hned nevěděním — něco takového je spíše míněním —, není ani důkaz ani definice toho, co může být hned tak, hned jinak, o čemž je pouze mínění, vyplývá z toho, že o jednotlivých věcech smyslových není ani definice ani důkazu.“
Aristotelés, Metafyzika VII 15, 1039b27-1040a2

Problém spočívá v neslučitelnosti následujících tří tvrzení, jež vyplývají z citovaných textů:

• Základem jsoucnosti, jenž je označen termínem (πρώτη = první) οὐσία, je podle Aristotela nutně něco individuálního, jednotlivého.
• Předmětem definice je především οὐσία.
• Ovšem definovat nelze jednotlivé, nýbrž pouze obecné (druh, rod atd.).

Tento rozpor zde nevyřešíme, je reálný a různí badatelé se jej pokoušejí různými způsoby oslabit. Nám stačí doklad, že Aristotelova logika a metodologie velmi úzce souvisí s jeho ontologií, a proto bude náš nynější přechod k oddílu F. Metafyzika zcela plynulý a přirozený.