• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

V tomto oddíle se pochopitelně budeme věnovat jedinému spisu, a to Metafyzice. Vlastně jsme do ní nahlíželi už při výkladu o definici. Abychom vhodně navázali na výklad o logice, vstoupíme nyní do Metafyziky v její čtvrté knize.

V kapitolách 3 — 6 se totiž zkoumá „zákon sporu“ a v kapitolách 7 — 8 „zákon vyloučeného třetího“. To znamená, že té disciplíně, kterou se nyní zabýváme, náleží také zkoumání počátků dokazování a vůbec poznávání.

„Totéž nemůže zároveň náležet a nenáležet témuž a v témž vztahu.“
Aristotelés, Metafyzika IV 3, 1005b19-20

„Ale také nemůže být nic středního, uprostřed mezi členy protikladu, nýbrž je nutno každý z nich buď tvrdit, nebo popírat.“
Aristotelés, Metafyzika IV 7, 1011b23-24

S těmito nejzákladnějším axiómy je jedna velká potíž — nelze je dokázat, protože jakékoli dokazování je nutně musí předpokládat. Přesto Aristotelés nachází určitou cestu, jak je alespoň obhájit, když už ne dokázat. V dialektické polemice s popírači těchto axiómů (k nimž řadí také Hérakleita a Prótagoru) totiž ukazuje nepřijatelné důsledky jejich popření. Jestli takové důsledky odmítnou (např. že člověk je trojveslicí nebo že je stejně dobré skočit pod vlak jako neskočit), musejí se vzdát svého popírání obou základních logických zákonů.

Tolik dokáže věda, jíž se právě věnujeme. Ale co je to vlastně za vědu? Dobrá otázka. Aristotelés totiž tuto disciplínu či vědu explicitně vymezuje hned na několika místech naší Metafyziky:

• „věda teoretická, jež zkoumá první počátky a příčiny“ (Met. I 2, 982b9)
• „zkoumá jsoucno jako jsoucno a to, co mu o sobě náleží“ (Met. IV 1, 1003a21-22; VI 1, 1026a31-32); jsoucnu o sobě mj. náleží buď být, nebo nebýt, tedy platí o něm zákon sporu, a proto tento axióm patří k předmětům této vědy
• zabývá se zkoumáním οὐσία (Met. VII)
• zabývá se bohem a nadsmyslovou οὐσία (Met. VI 1, 1026a18-32; to nás odkazuje k nehybnému hybateli ze XII. knihy)

Tato věda je také různě nazývána — v 1. kap. první knihy „moudrost“ (σοφία, 982a6), v 1. kap. knihy šesté pak „teologie“ (1026a19) a „první filosofie“ (1026a24, a30). Každopádně se jedná o disciplínu teoretickou, nejobecnější, nejvyšší a nejhodnotnější.

Náš výklad se zaměří na tři její dílčí témata — na zkoumání jsoucna a „jsoucnosti“ v VII. — VIII. knize (F. a.), úvahu o možnosti a skutečnosti (F. b.) a na nejvyšší jsoucno, prvního nehybného hybatele (F. c.).