• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

„Jsoucno (τὸ ὄν) se vypovídá mnoha způsoby ... Neboť znamená, co je a toto zde, jiné jakost nebo kolikost anebo některou jinou kategorii. Poněvadž se však vypovídá tolika způsoby, je zřejmé, že prvním z nich je co je, čímž se označuje podstata (οὐσία).“
Aristotelés, Metafyzika VII 1, 1028a10-15

„A již odedávna a také v přítomné době stále opakovaná a nikdy dostatečně nerozřešená otázka, co jest jsoucno, neznamená nic jiného, než otázku, co jest οὐσία.“
Aristotelés, Metafyzika VII 1, 1028b2-4

Tyto dva úryvky ze začátku knihy nás uvádějí přímo do středu snad nejdůležitějšího problému Aristotelova myšlení — k otázce, co je základem jsoucna. Protože základem musí být to, co označuje termín οὐσία (etymologicky odpovídající překlad zní „jsoucnost“), dostáváme se k otázce, čemu náleží označení οὐσία, speciálně první οὐσία.

„Jsoucí“ se sice připisuje téměř všemu, protože všechno nějakým způsobem je. Jde však o to, abychom určili, co „je“ v prvé řadě, na prvním místě, nejprve. A to má být právě ona „jsoucnost“. Vše ostatní, tj. jsoucno v dalších kategoriích, existuje jen tehdy, pokud je vlastností nějaké οὐσία ve smyslu kolikosti, jakosti, trpnosti atd. Jít, sedět, být nemocen se vždy vypovídá o οὐσία a o jednotlivině. Jsoucnost je tedy uvedena jedním dechem s termínem „jednotlivina“ (ἕκαστον), což bude hrát v úvaze zásadní roli.

Dalším důležitým termínem a kritériem bude „odlučitelnost“ — myslí se jím existence o sobě, nezávislá existence. Hnědá existuje pouze jako barva např. vašeho psa a ne jako samostatná věc, váš pes existuje samostatně, o sobě, a tedy o něm můžete říci, že je οὐσία. (I když asi ho tím až tak nepotěšíte.) Pouze první kategorie, οὐσία tedy bude odlučitelná (χωριστόν).

Aristotelés nabízí jednu okamžitou odpověď na otázku po οὐσία, a to pomocí výčtu — za οὐσία se považují zvířata, rostliny a jejich části, dále oheň, voda, země atd. a jejich složeniny a konečně nebe, hvězdy, měsíc, slunce. Protože však jsme na poli první filosofie, nejobecnější vědy, je třeba podat obecnou odpověď na otázku po οὐσία. Ta už vůbec jednoduchá není a vyžaduje dlouhé zkoumání.

Kandidáti na οὐσία

Zkoumání postupuje ve 3. kapitole sedmé knihy následovně: Aristotelés představí „věci“, které by snad mohly být οὐσία, a pak je postupně analyzuje podle stanovených kritérií. Kandidáti jsou čtyři:

1. bytnost (τὸ τί ἦν εἶναι)
2. obecno (καθόλου)
3. rod (γένος)
4. podmět (ὑποκείμενον)

Je jsoucností/podstatou podmět?

Mohl by být, neboť podmět je přece podmětem výpovědí, o něm se všechno ostatní vypovídá, on sám se ovšem nevypovídá o jiném — a podstata se také o ničem jiném nevypovídá: proto je podmět nadějným kandidátem zasluhujícím další úvahu.

Co je podmětem? Za podmět bývá označována látka (ὕλη), dále tvar (μορφή) a pak to, co je z obou složeno (ἐξ ἀμφοῖν). Příklad: Látkou je kov, μορφή představuje schéma či tvar (to, co určuje, zda před sebou máme Afrodítu nebo Rhodský kolos), celkem je socha.

Opět máme více možností, které je třeba zvážit.

Že by látka?

Má-li být οὐσία to, co se nevypovídá o ničem jiném, nýbrž naopak o čem se vypovídá všechno ostatní, pak by jí nejspíše byla látka. Ta sama nemá žádné určení. Jestliže se ostatní kategorie vypovídají o (první) οὐσία, sama οὐσία se bude vypovídat o látce, tedy látka je οὐσία.

Nebo jinak — všechno určité se o něčem vypovídá — prvním podmětem proto musí být něco zcela neurčitého, co se samo nevypovídá o ničem. Pokud tedy hledáme podstatu cestou hledání podmětu predikace, skutečně docházíme k látce.

Avšak — látka nemůže být οὐσία. Řekli jsme přece, že οὐσία musí být něčím odloučeným (χωριστόν) a jednotlivým (τόδε τι). To ovšem látka vůbec nesplňuje, neboť nemůže existovat odloučeně od tvaru, nelze ji vůbec popsat a uchopit, neboť sama je zcela neurčitá, a jako taková nemůže být ani něčím jednotlivým (jednotlivé musí být vymezeno, tj. určeno vůči jiným jsoucnům).

Tak co celek?

Celek je zcela jistě „odloučen“ — socha přece na rozdíl od látky zjevně existuje o sobě. Tedy jsme našli (ηὑρήκαμεν)?

Ne, ne, vždyť οὐσία přece je prvním jsoucím, avšak složenému předcházejí jeho složky (aspoň z hlediska pojmového uchopení).

Tedy tvar (εἶδος)?

Dvě ze tří možností byly vyloučeny, o poslední se však Aristotelés na tomto místě nerozepisuje. K tvaru (εἶδος) se vrátí až na začátku osmé knihy. Tušíme však, že u něj bude naděje na nalezení οὐσία největší. Nyní se přechází ke zkoumání bytnosti a souvisejících problémů (mj. definice), my se však nejprve vypořádáme s dalším kandidátem z úvodní čtveřice.

Zatím jsme se dozvěděli, že ani látka, ani složení látky a tvaru nejsou οὐσία.

Je jsoucností/podstatou obecno?

Přesouváme se do 13. kapitoly sedmé knihy, abychom rychle a rozhodně konstatovali, že ani obecno není οὐσία. Οὐσία je totiž něco individuálního a vlastního jednotlivé bytosti, obecné je společné, neboť je definováno jako to, co náleží více věcem. („... obecným rozumím to, co se přirozeně vypovídá o více věcech, jednotlivým to, co nikoliv; např. ‚člověk‘ náleží k obecnému, ‚Kallias‘ k jednotlivému.“ O vyjadřování 7, 17a39-b1.)

„Neboť především je οὐσία každé věci vlastní této věci a nepřísluší jinému, kdežto obecno je společné; neboť obecnem se nazývá, co může příslušet více věcem.“
Aristotelés, Metafyzika VII 13, 1038b9-12
(Mírně upravený překlad A. Kříže.)

Z toho je zřejmé, že οὐσία se vztahuje k jednotlivině a bude jiná pro každou jednotlivinu, nikoli společná více individuím téhož druhu. Pokud by οὐσία/podstata byla společná více věcem, ty věci by nutně byly jedním, neboť co má stejnou podstatu (a bytnost), je jedním.

Je jsoucností/podstatou rod?

Tuto otázku máme vlastně už zodpovězenu, neboť rod představuje dokonce vyšší úroveň obecnosti (ve srovnání s druhem). Tedy ani rod není οὐσία.

Postupně jsme vyloučili tyto kandidáty na jsoucnost/podstatu: látku, složený celek, obecné, rod. ve hře zůstaly tvar a bytnost.

Podstatou/jsoucností je tvar

„... jde o otázku, proč látka je tak a tak. Například, otázka může být ‚Proč toto zde je dům?‘ (a odpověď je ‚Protože jim náleží to, co znamená být domem [ὃ ἦν οἰκίᾳ εἶναι — tj. bytnost domu].‘) ... Hledáme tedy příčinu, jíž je látka tak a tak, tj. formu. A to je οὐσία.“
Aristotelés, Metafyzika VII 17, 1041b5-9
(Podle anglického překladu D. Bostocka. Metaphysics. Books z and H. New York: Oxford University Press, 2003.)



„Zdá se tedy, že toto něco jiného existuje a že to není prvek a že to je příčinou toho, že tato věc zde je maso a ta věc tam je slabika. ... A to je οὐσία každé věci, neboť je to první příčina jejího bytí.“
Aristotelés, Metafyzika VII 17, 1041b25-28
(Podle anglického překladu D. Bostocka. Metaphysics. Books z and H. New York: Oxford University Press, 2003.)

Určujícím momentem věci je tedy to, co její látku činí něčím konkrétním, a to je evidentně forma, bytnost, tedy tvar. Zároveň vidíme, že forma (tedy i bytnost a tvar) je označena za hlavní příčinu existence věci.

Ale copak je forma odloučená?

Teď bychom ovšem mohli namítnout — οὐσία přece má být něčím odloučeným, jenže forma a tvar jsou přece vždy spojeny s látkou!

Aristotelés však nachází malou kličku: tvar (μορφή), jenž především je předmětem definice, je něčím určitým (vždyť právě díky tomu může být definován), a proto je aspoň pojmově odlučitelný. To pro zcela neurčitou látku pochopitelně neplatí.

Počátkem jsoucna — οὐσία — jsou tedy formy, jež dávají věcem identitu. Aby však byla dodržena také podmínka individuálnosti οὐσία, musíme předpokládat, že každá věc má vlastní individuální formu, tedy Sókratés Sókratovu formu člověka, Platón odlišnou formu Platónovu.

Jak už také víme, tyto závěry jsou v závažném nesouladu s požadavky na obecnost definice (bytnosti) a vědění. Chcete-li proniknout hlouběji do problému, přečtěte si úvahu na toto téma od Marca s. Cohena.