• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

Pohyb, δύναμις a ἐνέργεια/ἐντελέχεια

„Neboť jestliže vzniká nějaká věc, je zjevné, že tu bude jistá οὐσία v možnosti (δυνάμει), ale nikoli ve skutečnosti (ἐντελεχείᾳ), z níž se bude dít vznik a do níž se bude nutně měnit zanikající.“
Aristotelés, O vzniku a zániku I 3, 317b23-25
(Upravený překlad A. Kříže.)


„Poněvadž se pak všechno v každém rodu dělí podle možnosti a skutečnosti, jest právě pohyb uskutečňování toho, co jest v možnosti...“
Aristotelés, Fyzika III 1, 201a9-11

Vybrali jsme si úryvky, které nám vysvětlují hlavní důvod pro zavedení pojmů „možnost“ (δύναμις) a „skutečnost“ (ἐνέργεια či ἐντελέχεια). I Aristotelés bral vážně elejské úvahy o jsoucnu a nejsoucnu, proto musel dokázat, že vznik a pohyb nebo změna vůbec nevyžaduje nejsoucno o sobě. Jak se mu to podařilo?

Při každé změně, např. při vzniku rostliny, existují předem určité předpoklady — semeno, půda, voda atd. V okamžiku, kdy jsou tyto předpoklady k dispozici, rostlina může vyrůst, tedy vlastně už určitým způsobem je. (V tuto chvíli už je možné, že rostlina vyroste.) Když pak skutečně roste, objevuje se sice něco, co tu před tím nebylo, avšak vyrůstá nikoli z nejsoucna, nýbrž z těch dříve jsoucích předpokladů. Proto uskutečnění možnosti (toho, co už dříve bylo možné) rozhodně nenarušuje základní elejskou tezi „jsoucno nemůže vzniknout z nejsoucna“.

Jsoucno jako jsoucno ani podle Aristotela nevzniká. Látka jakožto substrát veškeré změny je totiž věčná a nevzniká ani nezaniká (viz Fyzika I 9, 192a26-34). Může však přijímat různá určení (vlastnosti, tvary), což je právě změna. Z toho vlastně vychází, že látka je možností a tvar skutečností (viz O duši II 1, 412a9-10).

Zároveň vidíme, že látka jako taková nemůže existovat sama o sobě, neboť (poslední) látka nemůže mít žádné vlastnosti a nemůže být ničím určitým. Příčinou určitosti a skutečnosti je až látka zformovaná (opět potvrzujeme prioritu formy před látkou, k níž jsme dospěli už v předchozím oddíle).

Jakoukoli změnu pak můžeme popsat jednak výrazem „přechod z možnosti do skutečnosti“, jednak konkrétnějším „určitá látka nabyla určitého tvaru, jenž jí dříve nenáležel“ (a přitom mohla pozbýt té formy, jíž prve měla — např. když vypařením vody vznikne vzduch).

Příklady možností a skutečností

Abychom si udělali konkrétnější představu o možnosti a skutečnosti, uvedeme Aristotelovy vlastní příklady ze 6. kapitoly deváté knihy Metafyziky. Sám totiž dává přednost osvětlení pomocí příkladů před jednoznačnou definicí (dokonce definuje ἐνέργεια jen negativně vzhledem k δύναμις!).

Skutečnost je dříve než možnost

Aristotelovo uvažování (a řecké uvažování) je silně hierarchické — ve všem rozlišuje vyšší (lepší, přednější, dřívější) a nižší (horší, pozdější) úrovně. Platí to pro geometrické tvary, trajektorie pohybů, látkové elementy kosmu, platí to také pro možnost a skutečnost. V jejich případě Aristotelés říká:

„Skutečnost je tedy dříve než každá ... možnost, a to i co do pojmu (λόγῳ), i co do podstaty (οὐσίᾳ); co se týká času (χρόνῳ), je v jednom vztahu dříve, v jiném nikoli.“
Aristotelés, Metafyzika IX 8, 1049b10-12

To nás trochu překvapil, vždyť jsme přece řekli, že pohyb je přechodem od možnosti, jež tedy už je, do skutečnosti, která teprve bude! Pak musí být dřívější možnost, ne?

To je pravda, ale ne celá. Aristotelova úvaha je komplexnější a složitější.

• Z hlediska pojmu:
  Stavitel (tj. člověk mající δύναμις) je ten, kdo může stavět (což je činnost, ἐνέργεια), tedy pojem náležející možnosti je opravdu odvozen od pojmu skutečnosti (činnosti), tj. „stavitel" je odvozen od „stavět“, a je tedy pozdější. Přiznáváme, že v tomto ohledu má Aristotelés pravdu? Nic jiného nám nezbývá.
• Z hlediska jsoucnosti/podstaty (οὐσία):
  Jsoucnost (οὐσία) je přece tvarem (formou) a tvar je skutečností. Skutečnost je účelem, cílem, možnost je cestou k cíli. Bez cíle není ani cesta k cíli, bez účelu není žádný vznik, žádné dění. Proto je účel (ἐνέργεια) dřívější než možnost (δύναμις) směřovat k cíli. To je už složitější úvaha, která stojí na jednom klíčovém rysu Aristotelova výkladu — jedná se o výklad teleologický, jenž jako nejvyšší příčinu každé věci hledá její účel a dobro. V rámci tohoto typu výkladu má Aristotelés opět pravdu. Ale snad aspoň u toho času jej vyvrátíme, nebo ne?
• Z hlediska času.
  Sice vše, co vzniká, vzniká z δύναμις (v tomto vztahu je δύναμις dřívější), ale δύναμις sama by nemohla vzniknout bez nějaké předchozí ἐνέργεια — rostlina vyroste ze semena, ovšem semeno musí přece pocházet z předchozí skutečné rostliny! V oblasti živých organismů bude obecně platit — vzniku každého individua (tj. uskutečnění možnosti jeho existence) předchází jiné individuum (už skutečné) téhož druhu.
  Aristotelés však tuto úvahu zobecňuje ještě více: Žádná možnost samotná totiž není dostatečnou podmínku vzniku, jak vidíme na jiném příkladu: Cihly, trámy atd. jsou v možnosti domem. Když je však ponecháme samy o sobě, neseskládají se samočinně do tvaru útulného rodinného domku, nýbrž raději shnijí a rozpadnou se. Je totiž potřeba hybného činitele — činného (skutečného) stavitele, aby se možnost realizovala! Tedy uskutečnění jakékoli možnosti vyžaduje existenci nějaké jiné, časově předcházející skutečnosti.
  

  Z kamene může vzniknout socha Sókrata, a tedy kámen je v možnosti sochou. Avšak bez inspirovaného sochaře s kladivem a ostrým majzlíkem se možnost neuskuteční!

  Podle tohoto hlediska tedy skutečná rostlina předcházela možnost — semeno. Jenže to trochu připomíná jeden notoricky známý problém: Když rostlina je dříve než semeno, ale rostlina přitom vzniká ze semena — co bylo úplně nejdřív?

Zkušeného Aristotela touto otázkou nevyvedeme z míry, neboť pohotově odpoví: na počátku je čistá skutečnost — první nehybný hybatel.