• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

Pohyb, δύναμις a ἐνέργεια — a počátek!

Musíme doplnit ještě jednu podstatnou vlastnost možnosti:

„Neboť to, co je v možnosti, může nebýt.“
Aristotelés, Metafyzika XII 6, 1071b19

Kdybychom tedy museli předpokládat, že všechno, co existovalo a existuje, někdy vzniklo a předtím bylo v možnosti, nebylo by zřejmé, proč vůbec něco někdy vzniklo. Scházelo by vysvětlení a určení příčiny, proč se vůbec začalo něco dít a pohybovat.

Aristotelés proto vyvozuje existenci specifického jsoucna, jež tuto zásadní funkci plní. Úvahu najdeme v původně samostatném pojednání, nyní ve XII. knize Metafyziky. Vychází z jiného kontextu — zkoumání druhů οὐσία. Otázka zní, zda vedle evidentních, smyslově vnímatelných οὐσίαι (jednak pomíjejících — živé organismy, elementy, jednak nepomíjejících — nebeská tělesa), jež se pohybují, existuje ještě jiná οὐσία, která by byla nehybná (viz XII 1 a XII 6).

Pouze taková οὐσία by totiž mohla být příčinou věčného pohybu (a věčnosti času), který pozorujeme — to je empirické založení celé úvahy! — především v neustálém kruhovém pohybu nebeských těles.

Už víme, že příčinou pohybu musí být nějaká skutečnost, nikoli pouhá možnost. Protože nyní hledáme příčinu věčného pohybu a příčinu první, nemůžeme připustit, že by i ona byla prve v možnosti. Pak by totiž muselo být něco dřívějšího, co zapříčinilo její přechod z možnosti do skutečnosti. Avšak musí-li být tato οὐσία naprosto skutečná, jde-li tedy o čistou skutečnost bez možnosti, tak musí být tvarem či formou bez látky!

Aristotelovo tvrzení, že forma jakožto podstata věci je nutně spjata s látkou, tak nachází na vrcholu jeho systému jednu výjimku — první nehybný hybatel je formou bez látky. (Na opačném konci analogická situace nenastane — neexistuje žádná první látka o sobě, jež by byla bez formy.)

Jako takový může být počátkem věčného pohybu. Jenže — jakým způsobem zapříčiňuje pohyb to, co je samo v klidu?

Jak pohybuje nehybné?

Jako účel, jako milovaný předmět (ὡς ἐρώμενον), jako předmět žádosti a myšlení — tak čteme v 7. kapitole dvanácté knihy. Milujeme a žádáme si dobré, přesněji žádáme si to, o čem si myslíme, že je to dobré, tedy myšlení je počátkem žádosti. Z hlediska myšlení (rozumu) bude prvním a nejvyšším předmětem to, co je reálně prvotní — skutečná a jednoduchá οὐσία.

Připomeneme-li si hierarchičnost Aristotelova výkladu, vyplyne nám, že první bude také nejlepší a o sobě nejvíce žádoucí — tedy účel, cíl, dobro. Účel je tedy předmětem jak žádosti, tak myšlení a pohybuje tím, že si jej všechno žádá a touží po něm.

Tedy celá příroda skrze svou touhu po dobru je ovládána prvním hybatelem. Dospěli jsme do ústředního bodu Aristotelova teleologického výkladu — pokud bychom odmítli tvrzení, že vše v přírodě se děje za nějakým účelem (jako je odmítla moderní přírodní věda), Aristotelův výklad by nedokázal odůvodnit existenci pohybu.

To však vyžaduje od prvního nehybného hybatele vlastnosti, které z něj skutečně učiní nejvyšší dobro a účel.

Jaké je první nehybné pohybující?

Takové vlastnosti mu Aristotelés přiznává v 7. a 9. kapitole Metafyziky XII. Ukazuje se, že prvním nehybným hybatelem, který nemá látku (tedy tělo), ale který je přitom nějak činný (skutečný), může být pouze rozum, myšlení o sobě.

Jelikož je věčný a zároveň neustále v nejlepším stavu (neustále myslí — jsme v antice, kde je běžné přesvědčení, že rozum a rozumová činnost jsou nejvyšším stupněm celého světa), může být označen za boha. (Teď už chápeme, proč byla první a nejvyšší disciplína nazvána v VI. knize „teologií“!)

Zároveň tím říkáme, že v rozumové činnosti či nahlížení (θεωρία) spočívá nejlepší možný způsob života, čímž naše úvaha přesahuje do etiky.

Aristotelés tak — jako mnoho jiných antických myslitelů — odvozuje cíl a smysl lidského života ze smyslu a účelu celého světa. Lze učinit podobný krok i v rámci moderní vědy, jež zcela opustila teleologický výklad přírody?

Zbývá jedna podstatná otázka: Co je předmětem myšlení prvního hybatele? Musí to být předmět nejvyšší, tedy rozhodně ne jednotlivé věci světa. Zůstává jediná možnost — bůh-rozum myslí sám sebe (rozum ve stavu činnosti je totožný se svým předmětem) — „jeho myšlení je myšlením myšlení“ (ἔστιν ἡ νόησις νοήσεως νόησις, viz 1074b34-35).

V úvaze o nehybném hybateli jsme spojili několik motivů ze tří disciplín: Vyšli jsme z ontologie a výkladu o možnosti a skutečnosti, připojili problematiku οὐσία a nakonec dospěli k důsledkům pro etiku. Přibližně uprostřed úvahy se pak objevil motiv z fyziky — příčina a počátek pohybu. A právě na analýzu pohybu a dění v kosmu se podíváme blíže v následujícím oddílu.