• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

Termínem „psychologie“ rozumíme stejně jako u Platóna prostě „výklad o duši“, ale protože si Aristotela představujeme jako systematika, používáme i systematický název této disciplíny. Začneme — vlastně taky systematicky, neboť nejprve si osvětlíme místo psychologie (a spisu O duši) v Aristotelově systému vědění.

Psychologie jako fyzika

„... také pozorování duše (ψυχή) náleží zčásti fyzikovi (τοῦ φυσικοῦ); pokud totiž duše není bez látky (ἄνευ τῆς ὕλης).“
Aristotelés, Metafyzika VI 1, 1026a5-6

Z úvodu spisu O duši (De an. I 1) vyplývá, že většina duševních stavů není odlučitelná od těla, tedy od látky, proto „fyzikální“ část psychologie bude podstatně větší než část „metafyzická“. Uvidíme, že do této spadá pouze jedna aktivita lidské duše, ovšem zato ta nejvyšší.

Z řečeného je už blízko k základnímu motivu Aristotelovy psychologie.

Psychologie jako biologie

Duše je tedy každopádně předmětem teoretického zkoumání, jež z větší části spadá pod fyziku, z menší části pod první filosofii. Nyní doplníme, že z hlediska věcného pojetí spadá Aristotelova nauka o duši do biologie, neboť duše pro něj představuje v prvé řadě princip života.

„... duše jest jakoby počátek živých bytostí (ἀρχὴ τῶν ζῴων).“
Aristotelés, O duši I 1, 402a6-7

„... duše je první skutečností přírodního těla, které má v možnosti život.“
Aristotelés, O duši II 1, 412a27-28

To znamená, že právě duše činí živého tvora živým tvorem, duše je formou organismu. Je-li něco živé, má to nutně duši. To dále vede Aristotela k závěru, že pokud se různé organismy liší, musejí se lišit především svou duší jakožto formálním principem. Duše totiž může mít různé schopnosti nebo mohutnosti a právě podle jejich přítomnosti v organismu se rozlišuje jejich úroveň:

„Jedny bytosti, jak jsme řekli, mají všechny uvedené mohutnosti (δυνάμεις) duše, druhé mají jen některé, ale některé mají jen jednu. Těmi mohutnostmi jsme jmenovali vyživování, žádostivost, vnímavost, schopnost měniti místo, myšlení (θρεπτικόν, αἰσθητικόν, ὀρεκτικόν, κινητικὸν κατὰ τόπον, διανοητικόν). Rostliny mají jen mohutnost vyživovací...“
Aristotelés, O duši II 3, 414a29-32

Na některých jiných místech Aristotelés uvádí částečně odlišné seznamy duševních mohutností (viz 433b1-3), ale jejich základní rozdělení na tři úrovně živého světa zůstává v zásadě stejné:

• rostliny — pouze mohutnost vyživovací
• živočichové — navíc mohutnosti vnímavá, žádostivá a schopnost pohybu
• člověk — navíc schopnost myšlení

Nezbytným základem jakéhokoli života je vyživování, my bychom řekli „látková výživa a reprodukce“. Zvířata jako vyšší organismy mají kromě vyživovací schopnosti ještě několik dalších duševních mohutností, jež souvisejí se smyslovým vnímáním, které tedy bude hlavním rozlišovacím znakem (žádostivost reaguje na to, co je vnímáno jako příjemné a nepříjemné, schopnost pohybu odpovídá žádosti). Člověk je živočich, musí tedy mít všechny mohutnosti živočišné duše, bude se však odlišovat schopností myšlení.

Dnes nesdílíme Aristotelovo a vůbec antické přesvědčení, že člověk je nejvyšším výtvorem živé přírody. Přesto uznáme, že člověk se od ostatních organismů na Zemi podstatně liší. Jak tedy tuto odlišnost vymezíme?

Ze seznamu mj. vyplývá, že také smyslové vnímání a rozumová činnost jsou jistým způsobem záležitostí biologického zkoumání. Zmíníme jeden důležitý motiv z jejich vysvětlení:

„To, co je schopné vnímati, ... jest v možnosti takové, jaké jest již v skutečnosti to, co je předmětem vnímání.“
Aristotelés, O duši II 5, 418a3-4

Vnímání (i myšlení) představuje děj, pohyb, dokonce vznik nového vjemu (rozumového poznatku). Aby ani zde nehrozili eleaté žalobou z filosofické hereze vůči axiómu „nic nevzniká z nejsoucna“, vysvětluje Aristotelés i tento děj jako přechod z možnosti do skutečnosti.

Aristotelés vs. Platón o duši

Uvedená stručná charakteristika prozrazuje, že Aristotelés pojímá duši zásadně jiným způsobem než Platón. Krátké srovnání nám teď umožní jednoduše postihnout další podstatné rysy aristotelské psychologie.

Činný rozum

V kapitolách 4 — 6 třetí knihy spisu O duši narazíme opět na myšlenku, která nám komplikuje přesné a úplné porozumění Aristotelovi. Tématem je rozumové poznání, které obecně Aristotelés vysvětluje opět pomocí pojmů „možnost“ a „skutečnost“. K tomu však potřebuje rozlišit v procesu poznání dvě roviny rozumu — jedna bude v možnosti (trpný rozum — ὁ παθητικὸς νοῦς, 430a25), druhá bude tím, co poznatek uskuteční. O ní se píše:

„A tento [činný] rozum jest oddělen od těla, nepřijímá působení (ἀπαθής) a je nesmíchaný, jeho podstatou jest skutečná činnost.
…
Ale jen, je-li oddělen, jest [činný rozum] tím, čím jest, a jen tento jest nesmrtelný a věčný.“
Aristotelés, O duši III 5, 430a17-18 + 22-23
(Mírně upravený překlad A. Kříže.)

Teprve pozdější tradice zavedla pro tento rozum označení ποιητικός, tedy „tvůrčí“ nebo „činný“, neboť jeho funkcí je učinit předměty rozumu poznatelnými („osvětlit“ je ve smyslových vjemech). Pasáž, z níž pocházejí oba úryvky, je velmi důležitá a zároveň problematická z několika důvodů:

• Duše jakožto forma těla má být od něj neodlučitelná, najednou se tvrdí, že část se odlučuje a je nesmrtelná. Ale buďme vstřícní, Aristotelés si ponechal zadní vrátka (viz De an. I 1, 403a8-10). Nyní jsme u té „metafyzické" a nikoli „fyzikální" části nauky o duši.
• Ovšem není jasné, co vlastně je nesmrtelné. Zřejmě to není nic individuálního, neboť i všechny individuální poznatky jsou spjaty s tím druhým rozumem, trpným. Přežívá tedy jen univerzální lidská schopnost, nebo se jedná dokonce o část nějakého božského rozumu?
• Ani samotný proces realizace rozumového poznání není popsán tak detailně jako dříve vznik zrakového vjemu v 7. kapitole druhé knihy, takže se můžeme jen domýšlet, co přesně činný rozum činí.
• A konečně — rádi bychom věděli, zda měl Aristotelés na mysli nějakou podobnost činného rozumu a prvního nehybného hybatele, jenž je přece také odloučen od látky, je vždy činný a jeho činností je myšlení.

Tímto nevyřešeným problémem (a proto problémem inspirativním)¹ uzavíráme náš výklad o duši a přecházíme k poslednímu bodu. V etice sice přijde lidská duše také ke slovu — když se hledá lidské dobro, hledá se přece dobro duše, avšak v našem stručném výkladu se zaměříme na jiné motivy.

¹ Jak dokládá např. diplomová práce L. Waldmannové Intellectus agens a intellectus possibilis.