• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

Systém a jeho kritéria

Chceme-li hovořit o systému vědění, musíme v prvé řadě identifikovat jeho jednotlivé prvky — vědy, pak stanovit kritéria jejich klasifikace, a následně vědy rozčlenit do skupin. Prvky — jednotlivé vědy — více méně známe (fyzika, etika, ekonomie, rétorika atd.). Kritéria jejich dělení pak Aristotelés popisuje na začátku šesté knihy Metafyziky, když určuje, ke kterému typu vědění náleží fyzika:

„... fyzika ... není ani vědou praktickou (πρακτική), ani vědou poiétickou (ποιητική). Neboť v oblasti tvoření je počátek v tvořícím podmětu, ať je to rozum nebo umělá dovednost nebo zvláštní schopnost, v oblasti jednání pak v jednajícím podmětu, v jeho svobodném rozhodování (προαίρεσις) ... A tak, jestliže každé myšlení směřuje buď k jednání nebo k tvoření anebo k pozorování (εἰ πᾶσα διάνοια ἢ πρακτικὴ ἢ ποιητικὴ ἢ θεωρητική), je asi fyzika druhem myšlení teoretického, jehož cílem je pozorování...“
Aristotelés, Metafyzika VI 1, 1025b19-26 (zvýraznil J. P.)

Výslovněji určuje hlavní kritérium následující věta ze druhé knihy Metafyziky:

„Neboť cílem (τέλος) teoretické vědy je pravda, cílem praktické však výkon (ἔργον — zde možná lépe přeložit jako ‚čin‘ nebo ‚jednání‘) ...“
Aristotelés, Metafyzika II 1, 993b20-21

Kritériem jednotlivých druhů věd je tedy jejich cíl, kterým je u věd teoretických samotné „pozorování“ (θεωρία) nebo pravda (ἀλήθεια), u věd praktických jednání a dobro, o něž každým činem usilujeme, u věd tvořivých pak výsledný výtvor (viz EN VI 4). Z jiných pasáží (např. zmíněné Metafyziky VI 1) víme, že v rámci skupin se jednotlivé vědy liší svým předmětem, což je druhé kritérium klasifikace.

Z toho je zřejmé, že Aristotelova klasifikace zahrnuje veškeré druhy vědění, ne pouze vědu v našem slova smyslu, ale také moderně řečeno znalost výrobních postupů a technologií. Ty spadají pod vědění „tvořivé“. Filosof Aristotelés se jimi z pochopitelných důvodů nezabývá, do této skupiny proto zařadíme pouze jeden jeho spis — Poetiku, jež se věnuje tvořivým postupům v jedné specifické tvůrčí oblasti.

Aristotelův systém vědění

Vědy teoretické

• Cíl: pravda, vědění, pozorování: „Všichni lidé od přirozenosti touží po vědění.“ (Met. 1i 1, 1980a21.)
• Vnitřní členění podle typu předmětu (Met. VI 1):
  • Fyzika — odloučený (tj. existující o sobě, těleso) předmět v pohybu.
  • Matematika — neměnný a věčný předmět, avšak neexistuje sám o sobě — body, čáry a plochy existují jen na tělesech.
  • „První filosofie“ nebo „teologie“ — nejvyšší věda, její předmět musí být zároveň nehybný (neměnný) a odloučený (existovat o sobě).
• Vědy teoretické se zabývají pravidelnými či věčnými skutečnostmi, proto jsou jejich výsledky přesné a nutné (např. matematické vztahy).

Vědy praktické

• Cíl: jednání (πρᾶξις) na základě vědění za účelem dosažení dobra.
• Zabývají se lidským dobrem a zlem.
• Protože se týkají jednotlivých situací a událostí (tj. jednotlivin), které jsou vždy odlišné, není v nich možné tak přesné poznání jako ve vědách teoretických, připomeňme (viz oddíl B.): „Zrovna taková nejistota jest i ve věcech dobrých... Musíme se tedy tam, kde se mluví o takových věcech a kde se z takových věcí činí závěry, spokojiti s tím, že pravdu vyjádříme jen zhruba v obryse. ... neboť vzdělanci přísluší hledati v každém oboru pouze tolik přesnosti, kolik povaha věci připouští...“ (EN I 1, 1094b17-25.)
• Pro správné jednání lze proto stanovit pouze obecná pravidla, která musí jednající vždy zohlednit podle konkrétní situace.
• Vnitřní rozdělení podle hierarchie dobra:
  • Etika — jejím předmětem je dobro jedince.
  • Politika, která je etice nadřazena, se zabývá dobrem celku (obce).
  • Částečná dobra jsou také předmětem vojevůdcovství, nauky o hospodaření nebo rétoriky — i tyto disciplíny tedy budou podřazeny politické nauce.

Vědy poiétické

• Cíl: vytvoření nějakých věcí na základě určité znalosti — jedná se tedy o τέχναι.
• Patří sem umění v našem slova smyslu, mj. skládání dramat a epický básní, o nichž pojednává Poetika.
• Ovšem spadají sem také praktická řemesla jako stavitelství, ale i lékařství, jehož dílem je zdraví, atd.

Jako systematik byl Aristotelés jistě pořádný a vše dával na své místo. Jeho knihovna proto vypadala asi takto.

Tři zajímavosti

1. Všechny tři typy věd jsou u Aristotela spojeny s lidskou přirozeností. K poznání teoretickému směřuje přirozená lidská zvídavost (viz začátek Metafyziky a konec Druhých analytik); dobro, jímž se zabývají praktické vědy, je také odvozeno od lidské přirozenosti (všichni přirozeně směřujeme k dobru — EN I, 6; Pol. I, 2) a z lidské přirozenosti vychází i napodobování jako základ umění v našem slova smyslu, tedy části znalostí spadajících do poiétických věd (Poet. 4).
2. Pro život je důležitější a nezbytnější vědění poiétické, avšak svobodnější a hodnotnější jsou vědy teoretické. Zatímco totiž tvořivé znalosti chceme kvůli něčemu jinému — zajištění životních potřeb, teoretické vědění chceme jen proto, abychom věděli, je tedy samo účelem. Prve je sice třeba zajistit životní prostředky, a proto vědění tvořivé musí předcházet, ovšem svobody a téměř božského stavu dosáhneme až s úsilím o teoretické poznání (Met. I 2).
3. Když se na dělení pozorně podíváme, napadne nás otázka: A kam patří logika? Odpověď může být překvapivá — nikam, protože je obecným nástrojem, který je třeba uplatňovat ve všech skupinách.
   
   Tím jsme si hezky připravili přechod k výkladu o Aristotelově logice a metodologii.