• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

Cíle tématu

Už u Platóna jsme se potýkali s otázkou (viz 9. B.), čemu máme věnovat pozornost a co s ohledem na rozsah kurzu pominout. Tato otázka je u Aristotela ještě naléhavější, neboť se dochovalo ještě více jeho textů, v nichž jsou navíc dotčena všechna témata, jimiž se antická filosofie zabývala.

Systém vědění

Naštěstí pro nás si Aristotelés zřejmě byl vědom podobných nesnází, a snad proto ve svých spisech postupoval zcela jinak než Platón, díky čemuž se v jeho díle lépe orientujeme než v Platónově.

U Platóna se totiž musíme smířit s tím, že z názvu dialogů většinou vůbec nepoznáme jejich téma (ověřte sami — o čem by mohl být třeba Faidón?) a navíc jejich jednota je dána dramatickým rámcem, např. setkáním Sókratových přátel ve vězení v poslední den jeho života, právě to líčí Faidón. Záleží na  samotných aktérech dialogu — a ovšem na autorovi, o čem se budou bavit a jaké filosofické problémy budou zkoumat. Ve zmíněném Faidónovi se dostalo na problémy psychologické, ontologické, metodologické a epistemologické i kosmologické.

Naproti tomu jednota Aristotelových textů spočívá v pečlivě a přesně vymezeném předmětu a každý spis se vyčerpávajícím způsobem věnuje jednomu tématu. Např. spis O duši obsahuje analýzu všech dílčích problémů, jež se týkají duše. Budeme-li tedy studovat nauku o duši v podání obou myslitelů, u Aristotela hned víme, kam se obrátit, u Platóna musíme pročíst mnoho dialogů a vyhledat v nich pasáže zaměřené na psychologickou problematiku.

Aristotelovi bylo také jasné, že tolik různých témat a disciplín si vyžaduje určité uspořádání podle příbuznosti obsahu či metodologie. Proto všechno vědění (opravdu všechno, i takové, jež bychom dnes označili za „znalost výrobních postupů“ či „technologie“) uspořádal do jednoho systému, s nímž se seznámíme v oddíle D.

Metodologie

Když se chcete věnovat veškerému vědění a podat lepší výklad než vaši předchůdci, záhy zjistíte, že si musíte ujasnit, jak vlastně máte postupovat. Už Platón si uvědomil, že vyjasnění metodologických postupů je nutnou podmínkou dalšího pokroku poznání, avšak ve svých spisech se tomuto úkolu nevěnoval s vyčerpávající systematičností.

Úkol splnil až Aristotelés v šesti logických spisech, později sdružených pod názvem Organon („nástroj“). Podává v nich analýzu našeho myšlení a jazyka od užití jednotlivých slov až po sylogismy, které mají přinášet nebo aspoň odůvodňovat naše poznatky.

Přitom narazil na skutečnost, že některé obory vědění se od sebe různí natolik, že vyžadují rozdílnou metodologii. Takový rozdíl bude např. mezi matematikou a rétorikou nebo mezi fyzikou a politikou:

„... nelze vyhledávati stejné přesnosti ve všech oborech rozumových, zrovna jako to není možné v pracích řemeslných. Avšak krásné a spravedlivé věci, o nichž zkoumá politická nauka, obsahují tolik rozdílů a nejistot, že se zdá, že se zakládají jedině na zákonu, ale ne na přirozenosti. Zrovna taková nejistota jest i ve věcech dobrých...
...
Musíme se tedy tam, kde se mluví o takových věcech a kde se z takových věcí činí závěry, spokojiti s tím, že pravdu vyjádříme jen zhruba v obryse.
...
... neboť vzdělanci přísluší hledati v každém oboru pouze tolik přesnosti, kolik povaha věci připouští; jest to tak, jako přisvědčovati matematikovi, který by mluvil pro řečnický účinek, a žádati přesných důkazů po řečníkovi.“
Aristotelés, Etika Níkomachova I 1, 1094b12-27

Přehledu Aristotelových metodologických úvah se budeme věnovat v oddíle D. Dosud jsme naznačili, že Aristotelův výklad je systematický a metodický, charakterizovali jsme tedy jeho formu. Nyní řekneme ještě něco o obsahové náplni.

Aristotelés a předchůdci

Systémový přístup vede Aristotela také k důkladné revizi a kritice názorů jeho předchůdců: Chci-li podat nejlepší výklad, musím přece nejprve znát výklady předchozí, odhalit jejich slabiny a vyvarovat se jich. Jelikož se Aristotelés osobně a detailně seznámil s Platónovým myšlením (viz C. a.), je nasnadě, že jeho vlastní výklad se nutně formoval na pozadí toho Platónova a v polemice s ním.

Polemika s Platónem

S Platónem se Aristotelés vyrovnává ve fyzice, v psychologii, v politice, ale nejvýznamnějším místem střetu je nejobecnější metafyzická rovina. Aristotelés rozhodně odmítá platónskou představu o idejích jako podstatách či příčinách smyslových věcí:

„... jak se zdá, je asi nemožno, aby podstata (οὐσία) byla odloučena od toho, čeho je podstatou. Jak by tedy ideje jako podstaty věcí od nich mohly být odloučeny?“
Aristotelés, Metafyzika I 9, 991b1-3

Právě „odloučení“ (χωρισμός) představovalo pro Aristotela hlavní potíž a nedostatek výkladu pomocí idejí:

„... odloučení toho, co je obecné, jest příčinou obtíží, jež se vyskytují v učení o ideách.“
Aristotelés, Metafyzika XIII 9, 1086b6-7

Aristotelés byl přesvědčen, že příčiny a počátky všech věcí vnímatelného světa jsou v tomto světě samotném, a proto se ve svém výkladu snažil vyhýbat postulování principů, jež by existovaly mimo vnímatelný svět. (Ovšem je třeba dodat, že přesto se mu přinejmenším jeden takový princip do výkladu vloudil — viz oddíl F. c.).

Pohyb navzdory eleatům

Aristotelés se rozhodně hlásil k elejskému „jsoucno nemůže vzniknout z nejsoucna“, ale stejně tak považoval smyslově vnímatelný svět za zcela reálný a pravdivý. Proto byl nucen se ujmout zásadního myslitelského počinu — vysvětlit změnu, pohyb, a dokonce vznik a obhájit je vůči elejským námitkám.

Věnoval se tomu důkladně, mj. rozlišil různé druhy pohybu a pomocí pojmů „možnost“ a „skutečnost“ ukázal, že když něco vzniká nebo se mění, vždy se tak děje z něčeho jsoucího a do něčeho jsoucího, tedy nejsoucno o sobě se nikde v procesu změny nevyskytuje (viz oddíl G.).

Aristotelés a stálost

Na začátku kurzu jsme slíbili, že budeme kromě jiného sledovat přesvědčení řecké filosofie o stálosti podstaty světa. Nyní na konci uvidíme, že v Aristotelově výkladu kosmu jsou proměnlivost a stálost neodlučitelně spojeny (podobně jako u Platóna): Vše živé se neustále rodí a umírá, dokonce i neživá jsoucna se proměňují (samotné živly totiž navzájem přecházejí jeden v druhý), avšak druhová struktura zůstává stejná. Budou se tedy neustále rodit lidé, psi, koně i všechny ostatní druhy, látkovým základem pozemského světa budou vždy oheň, vzduch, voda, země.

A nadto je zde i „co do čísla“ identické nebe — nebeská tělesa jsou věčná a neměnná, pouze se neustále pohybují v kruhu. Právě jejich pohyb (především pohyb Slunce kolem Země v Aristotelově vnímání) je pak příčinou všeho dění u nás, neboť zapříčiňuje střídání teplotně rozdílných ročních období. Nebe v pravidelném pohybu, čtyři živly v oblasti pozemského světa, příčinná souvislost těchto dvou oblastí — tato celková struktura veškerenstva zůstává také neměnná.

Postup výkladu

Nejprve se stručně seznámíme s Aristotelovými životními osudy, které jsou úzce propojeny s jeho filosofickými počiny (C.). Zvláště se přitom zaměříme na Aristotelův vztah k Platónovi (C. a.). Pak si představíme Aristotelovu systematizaci všeho vědění (D.), abychom následně přešli k vybraným tématům jeho díla a myšlení. Představíme si logiku a metodologii (E.), úzce související metafyziku (F.), jež má zase společná témata s fyzikou (G). V oddíle H. se zaměříme na srovnání Aristotelovy psychologie s Platónovým pojetím duše. A v posledním oddíle (I.) přejdeme do oblasti praktické filosofie, kde vysvětlíme rozdíl oproti vědám teoretickým (metafyzika a fyzika) a popíšeme souvislost dvou nejvýznamnějších praktických disciplín — etiky a politiky.