• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

Cíle tématu

Tento způsob myšlení či tato škola se jmenuje podle města, v němž její dva nejvýznamnější členové působili — v Eleji. Město se nacházelo na jihozápadním pobřeží dnešní Itálie (podívejte se na mapu řeckého světa). Čím elejská filosofie přispěla k vývoji filosofie?

Obecná charakteristika

„... důkaz, na který se dotazoval Zénón sofisty Prótagory:
‚Pověz mi, Prótagoro,‘ řekl, ‚zda působí zvuk jedno prosné zrno, upadne-li, nebo jedna desítitisícina zrna?‘
A když on řekl, že nepůsobí, tázal se:
‚Upadne-li měřice prosa, působí zvuk či ne?‘
Když pak on řekl, že měřice působí, pravil Zénón:
‚Jak pak, není jakýsi poměr měřice prosa k jednomu zrnu a k desetitisícině jednoho?‘
Když on uznal, že jest, pravil Zénón:
‚Nebudou také tytéž vzájemné poměry zvuků? Neboť jako zvučící předměty, tak také zvuky. Ježto je tomu tak, vydává-li zvuk měřice prosa, vydá jej též jedno prosné zrno i desítitisícina zrna.‘“
DK 29 A29 (Simplikios, In Physica 1108, 19-28)

Tento zlomek velmi dobře ilustruje podstatu nového přístupu k filosofickým úvahám, jejž přinášejí myslitelé označování jako „eleaté“. Podstatné jsou ve zlomku následující motivy:

• Smyslové poznání je nespolehlivé.
• Pravdivé poznání poskytuje pouze rozumová (logická) úvaha.
• Tedy chceme-li poznat skutečnost, musíme postupovat racionálně bez ohledu na údaje smyslů.

Tyto závěry aplikovali eleaté při zkoumání především jsoucna, přesněji pojmu jsoucna. To je ostatně další charakteristický rys — zkoumáme-li něco pouze rozumem, zkoumáme vlastně myšlenky či myšlenkové koncepty, tedy pojmy. U eleatů nacházíme počátky postupu, který bude později označen za pojmovou analýzu.

Tímto způsobem rozpracovali problémy jsoucna, jednoho, mnohosti, pohybu. Proto u nich — především u Parmenida — spatřujeme počátky metafyziky či ontologie. Přitom typickým rysem elejské ontologie bylo popření mnohosti a pohybu. Tím absolutizují stálost a neměnnost, a tak vlastně dovádějí do extrému nám už dobře známou snahu Řeků najít v základech skutečnosti právě tyto vlastnosti.

Ještě dodejme, že tento přístup nutně vedl také k odlišení jistého (rozumového) vědění od mínění, jež pochází ze smyslového vnímání.

Elejští filosofové — postup výkladu

Náš postup bude tentokrát jednoduchý — popořadě se totiž seznámíme se čtyřmi mysliteli, které tradice k elejské škole řadí.

• Začneme „otcem“ elejské filosofie — Parmenidem. Ten pocházel z Eleje a zřejmě v ní prožil celý život, údajně dokonce sepsal pro spoluobčany zákony (DK 28 A1 — DL IX 23). Velmi přibližně určeno, žil kolem r. 500 př. n. l.
  

  Poznámka:
  Platón v dialogu věnovaném tomuto mysliteli, v Parmenidovi, tvrdí, že Parmenidés i se Zénónem zavítali do Athén a hovořili s mladým Sókratem. Parmenidovi v té době mělo být 65 let. Sókratés se narodil r. 470/69, proto by se takový rozhovor mohl odehrát nejdříve kolem r. 450 a Parmenidés by se narodil kolem r. 515. Ovšem Platón je trochu mystifikátor a v tomto případě je velmi podezřelé, že dvacetiletý Sókratés představuje starému Parmenidovi teorii idejí, jež je podle Aristotelova svědectví (Met. XIII 4, 1078b30-32) počinem až pozdějších myslitelů. Proto většina moderních badatelů přijímá Platónovu zprávu s rezervou (KRS a J. Palmer na SEP jsou spíše výjimkami).

  Pro nás je podstatné, že právě Parmenidés stanovil základní teze elejského myšlení: jsoucno je, nejsoucno není, jsoucno nemůže vzniknout z nejsoucna, jsoucno se nemění, jsoucno je jedno.
• Také Zénón pocházel z Eleje a byl Parmenidovým stoupencem či žákem (podle bulvárnějších zpráv dokonce jeho adoptovaným synem nebo miláčkem — viz DK 29 A1 z DL IX 25).
  
  Také on dostal významnější roli v Platónovu Parmenidovi, podle nějž bylo Zénónovým cílem podpořit Parmenida tím, že podá protiargumenty vůči námitkám proti Parmenidovi (DK 29 A12 z Platón, Parm. 128b-e). Jeho argumentace směřovala proti mnohosti, (prázdnému) prostoru a pohybu.
• Melissos ze Samu (tedy Pýthagorův krajan) je eleatou nikoli geograficky, nýbrž svým myslitelským zaměřením, neboť poněkud odlišně rozpracoval Parmenidovu koncepci jsoucna. Je zřejmě nejmladším eleatou, doba jeho působení se odvozuje od spolehlivě datované historické události: r. 441 př. n. l. velel samskému loďstvu ve vítězné námořní bitvě s Athénami v čele s Perikleem.
• Naopak Xenofanés z Kolofónu je z celé čtveřice nejstarší a také se zřejmě dožil nejvyššího věku — podle vlastních slov (DK 21 B8 z DL IX 19) přes devadesát. Žil přibližně v letech 565-475 př. n. l.
  
  Jeho spojení s elejskou filosofií je ovšem sporné. Ne snad geograficky, Xenofanés zřejmě při útoku Médů opustil Kolofón (hledejte na mapě severně od Efesu) a posléze se asi skutečně dostal do Eleje, neboť je mu připisována báseň Odstěhování do italské Eley (DK 21 A1 z DL IX 20, viz také A29/1 z Platónova Soph. 242c-d). Problematické je však tvrzení antické filosofické tradice, podle níž byl Xenofanés první z elejských myslitelů (viz uvedená pasáž ze Sofisty a viz také Aristotelés v Met. I 5, 986b23-24 — DK 21 A30), proto ji moderní badatelé nepřijímají (např. M. Patzia na IEP nebo KRS s. 213-14; ti ovšem na s. 313 naopak potenciální spojnice mezi Xenofanem a Parmenidem nacházejí).
  
  My si představíme u Xenofana především jeho nejcharakterističtější téma — kritiku tradičních náboženských představ, již jsme zmínili už v oddíle 1. C. c.

Eleaty jsme si představili, přecházíme k samotnému výkladu o elejské filosofii.