• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

Začneme pochopitelně vysvětlením Melissovy argumentace, což nám dochované zlomky dostatečně dovolují.

Melissova argumentace

Tato pasáž vychází z KRS s. 503-515.

Melissovy zlomky umožňují snad ještě lépe než u Parmenida identifikovat argumentační linii jeho úvahy, tedy postup vyvození z výchozího axiómu, jímž je základní elejské „jsoucno je“ (viz DK 30 B1):

1. Co bylo (a je), to vždy bylo a vždy bude. Kdyby totiž vzniklo, před tím by nebylo nic a z ničeho by nemohlo nic vzniknout (DK 30 B1).
1. Je také neměnné, neboť sebemenší změna znamená, že jsoucno zaniká a vzniká nejsoucno. Kdyby se změnilo jen trochu, v celém čase by celé zaniklo (DK 30 B7).
2. Jestliže nevzniklo, nýbrž vždy bylo, je a bude, je neomezené — nemá totiž počátek ani konec (DK 30 B2).
3. Z toho Melissos vyvozuje i neomezenost co do velikosti (rozsahu; DK 30 B3 a B4).
4. Jestliže je jsoucno neomezené, musí být jedno. Kdyby jich bylo více — vzájemně by se svými hranicemi omezovala (DK 30 B6).
1. Melissos se také brání jednoduché námitce — „vždyť přece vidím mnoho věcí, takže existuje mnoho jsoucen“:
   Smyslově vnímaná mnohost totiž není reálně existující mnohostí, neboť všechny smyslově vnímatelné mnohé věci se mění — nelze je tedy označit za jsoucna (viz 1. i.). Mnohá jsoucna by musela mít stejné vlastnosti jako jedno jsoucno.

   Jelikož nám smysly předkládají mnohost věcí (jsoucen), a současně nás právě ony informují o proměnlivosti těchto mnohých věcí (jsoucen), jsou jejich údaje vnitřně rozporné. Proto jsou nespolehlivé a nemůžeme z jejich vjemů usuzovat na reálnou existenci mnohosti (mnoha jsoucen; DK 30 B8).

5. Jestliže je jedno, je homogenní. Kdyby bylo rozrůzněné, už by obsahovalo mnohost a nebylo by jedno (DK 30 A5).
6. Jsoucno není prázdné, neboť prázdno je nic a nic nemůže existovat (DK 30 B7).
7. Jestliže neexistuje prázdno (nic), nemůže se jsoucno pohybovat, neboť nemůže ustoupit do prázdna (DK 30 B7).
8. Jsoucno jako jedno nesmí mít tělo — majíc (rozprostraněné) tělo mělo by části a opět by nebylo jedním (DK 30 B9).

Jak nyní tato úvaha dopadne ve srovnání s Parmenidovými verši?

Melissovo a Parmenidovo jsoucno

Srovnání povedeme ve dvou rovinách — obsahové a argumentační.

A. Z hlediska obsahu se Melissos s Parmenidem ve většině tvrzení shoduje:

• jsoucno je, nevzniká a nezaniká
• ani se nemění
• je veskrze stejné, tj. homogenní
• je jedno (to zdůrazňuje více než Parmenidés)
• nejsoucno neexistuje (i když Melissos používá jiný termín — nikoli τὸ μὴ ὄν, nýbrž κενεόν, tj. κενόν, tedy „prázdno“)
• není-li prázdno, nemůže být ani pohyb

Najdeme však i určité rozdíly:

• Melissos rozhodně tvrdí (dokonce i za cenu logické nepřesnosti), že jedno jsoucno je neomezené.
• S tím souvisí druhý rozdíl — jsoucno má být netělesné, což má zajistit nemožnost rozlišit nějaké části. To spolu s neomezeností znamená, že jsoucno nemá žádný tvar. Vzpomeneme-li na problematičnost Parmenidova přirovnání jsoucna ke kouli, můžeme Melissovo tvrzení brát jako pokus vylepšit elejský výklad.
• A za třetí — Melissos jsoucnu nepřipisuje dokonalost.

B. Z argumentačního hlediska je Melissova úvaha určitě konzistentnější a ucelenější, k čemuž jistě přispěl i střízlivější výklad (žádná bohyně a žádné opovržlivé shlížení na smrtelníky) a evidentně i prozaická forma, jež dovolila přesnou argumentaci.

Melissos tedy ve srovnání s Parmenidem nebyl příliš originálním myslitelem, na druhou stranu dokázal základní elejské myšlenky jasněji a úplněji odůvodnit a uvést v soulad.
Proto také se s Melissovou verzí eleatismu mohli následující myslitelé dobře vyrovnávat — např. termín κενόν bude mít zásadní roli v atomismu a velkou polemiku proti existenci prázdna povede Aristotelés.