• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

Konečně máme v rukou to, co je pro studium dějin filosofie nezbytné — souvislý text. Přesněji řečeno, máme aspoň trochu delší souvislý text. První část básně se dochovala v několika zlomcích snad celá, a protože je v ní popsán i rozvrh celé básně, víme také, co nám dnes chybí.

Přesto je velmi těžké báseň interpretovat, neboť se jedná o dílo filosoficky velmi obsažné a zhuštěné. Existuje proto mnoho různých interpretací.

Nejprve je však třeba položit a zodpovědět jednu vtírající se otázku:

Proč báseň?

Vždyť právě i básnická forma komplikuje interpretaci, báseň jako žánr přece není nejvhodnějším prostředkem pro přesné vyjadřování myšlenek, neboť musí ctít také formální pravidla žánru. Proč si tedy Parmenidés zvolil báseň místo prozaického výkladu, jaký známe od Míléťanů?

Poznámka:
Volba básně mohla být jednou z inspirací od Xenofana, jak uvidíme v oddíle F.

Dřívější filosofická díla Περὶ φύσεως pravděpodobně začínala takto: „Anaximandros (Anaximenés apod.) z Mílétu praví toto: ...“ Naproti tomu v Parmenidově básni pár veršů od začátku čteme:

„Tehdy bohyně vlídně mě přijala, chopila rukou
pravici mou a tak slova vyřkla a mluvila ke mně:
‚Vítej mi, jinochu, který ses spojil s nesmrtelnými
vozatajkami a na koních, již tě nesou, jsi přibyl
do domu mého. Nebyla zlá to sudba, jež tebe
přivedla touto cestou — je vzdálena od dráhy lidské —,
avšak zákon a právo. Máš proto zvěděti všechno:
jednak statečné srdce ty poznáš okrouhlé Pravdy,
jednak domněnky lidské, v nichž není jistoty pravé.
Přesto však poznáš i to, jak domnělé mělo by býti
podobné pravdě, kdyby snad proniklo veskrze všechno.‘“
DK 28 B1 (Sextos Empeirikos, Adversus mathematicos VII 111, 28-36 + Simplikios, In de caelo VII 557,25-558,2)

Celý obsah básně tedy sděluje božská bytost, člověk Parmenidés jej pouze tlumočí! Přitom se nejedná o žádnou svůdnou Afrodítu či žárlivou Héru, nýbrž o Spravedlnost a Nutnost (Δίκη καὶ Ἀνάγκη — DK 28 A37, v B1 pouze Δίκη, v ZPM přeloženo jako „bohyně práva“). Parmenidova bohyně je tedy principem skutečnosti a jako taková je zdaleka nejkompetentnější sdělit pravdu.

Parmenidés se tím snažil své současníky přesvědčit, že jim zprostředkovává božské, a tedy pravdivé poznatky. Ovšem to činili pravidelně básníci:

„O hněvu Peléovce, ó bohyně, Achilla zpívej...“
Homér, Ílias I 1

„O muži nesmírně bystrém mi vyprávěj, Múso, jenž velmi mnoho
se nabloudil ve světě, když rozbořil posvátnou Tróju...“
Homér, Odysseia I 1-2

„Múzy z Pierie, vy písněmi dáváte slávu:
pojďte, zvěstujte Dia a svého velebte otce!“
Hésiodos, Práce a dni 1-2

„Od Múz helikónských ať naše započne píseň!
...
od nich Hésiodos se krásně naučil zpívat,
pod svatým Helikónem když jednou jehňata pásl
...
z bujného vavřínu utrhly větev a vdechly mi božský
zpěvu dar, abych zpíval, co bude, i to, co se stalo...“
Hésiodos, Theogoniá 1, 22-23, 31-32

Poznámka:
Músy jako dcery bohyně paměti Mnémosyné pochopitelně znají pravdu o veškerém dění, a proto ji mohou poskytnout člověku.

Poezie v antice nebyla na rozdíl od moderní doby vnímána jako originální tvůrčí čin básnického génia, nýbrž jako božské sdělení skrze básníka. Ten často tvoří v posvátném vytržení (podobně jako věštec), kdy jeho rozum je oslaben, aby měl tím snažší průchod rozum božský. Básník je tedy božským nástrojem ke sdělování pravdy. (Tak vysvětluje básnickou tvorbu i Platón v dialogu Ión.)

Podle J. Mansfelda (Die Vorsokratiker, 1991) si Řekové tímto způsobem vysvětlovali proces vlastní kreativity, který je samotnému člověku jinak nepochopitelný. Najednou a v základě nečekaně se mu objevilo řešení jeho otázek, což si dokázal vysvětlit jen působením božské inspirace.

Parmenidés se evidentně snažil využít tohoto typického řeckého motivu (jako to později učiní i Empedoklés). Pak ale podle Mansfelda stojí v ostrém protikladu k Anaximandrovi, jehož výklad se nedovolává božských sil v žádném ohledu.

Podobně jako u Hérakleita se zabýváme zvláštnostmi formy filosofického textu. Až vy budete jednou psát tu diplomovou práci, proč si nezvolíte básnickou formu? Nebo zvolíte? Jaké přednosti a nevýhody by pro vás taková forma měla?

Prooimion (úvod básně)

Parmenidova báseň na začátku symbolicky ukazuje jeho vlastní cestu k poznání Pravdy. Popisuje ji v minulém čase, tedy jako vědoucí, a proto může poučovat a vyvyšovat se nad ostatní lidi.

Vypráví, jak jej rozumní koně (to je básnické naznačení Parmenidovy metodologie) podle jeho přání vezli k bohyni práva. Doprovázely jej a cestu mu ukazovaly sluneční dívky.

Nyní se musíme vrátit k výše uvedenému citátu ze začátku básně, protože jeho poslední čtyři řádky člení Parmenidovu báseň i náš výklad. Bohyně mu totiž slibuje dvojí ponaučení:

• poznání Pravdy (Ἀλήθεια), tj. jisté vědění,
• poučení o nejistých domněnkách (δόξαι) smrtelníků.

Z toho si vezmeme dvě věci. Jednak vizme, že se zde představuje stručný obsah básně: Pravda — o jsoucnu — je náplní její první části (a našich oddílů C. b. i. a C. b. ii.), část druhá obsahuje domněnky vztahující se k empirickému světu (budou předmětem oddílu C. c.).

A jednak si musíme všimnout, že Parmenidés jako první v dějinách myšlení rozlišuje dvě úrovně či dvě třídy našich poznatků: a) poznatky jisté a nutně pravdivé, b) pouhé domněnky. Toto rozlišení nás bude nadále provázet antickou filosofií, nejvýrazněji se projeví ve filosofii Platónově.

Nyní se už můžeme vydat ke zkoumání nejprve Pravdy.