Dějiny filosofie I
|
C. Parmenidés|
|
|
|
Parmenidés si překvapivě vystačí s jediným poměrně jednoduchým axiómem. Jedná se ovšem o tvrzení, jež má dvě části (a pochopitelně je pronáší Δίκη a oslovuje jimi samotného Parmenida):
„Nuže tedy, já ti řeknu (a ty si s sebou odnes výklad, který uslyšíš),
jaké jediné cesty zkoumání lze myslet.
Jedna, že [to] jest a že je nemožné, aby [to] nebylo;
to je cesta Přesvědčivosti (neboť Přesvědčivost následuje Pravdu).
Druhá, že [to] není a že je třeba, aby [to] nebylo;
o té prohlašuji, že je to naprosto nezbadatelná stezka:
neboť nemůžeš poznat to, co není — vždyť se to nedá provést —,
ani to nemůžeš vyjádřit.“
DK 28 B2 (Proklos, In Plat. Tim 1, 345,18 a jinde)
(Překlad převzat z KRS.)
Zlomek je velmi nejasný (už takto záhy se projevují nevýhody poezie jakožto vyjadřovacího prostředku filosofických myšlenek), přesto se pokusíme určit jeho hlavní motivy.
- Zlomek nejprve ukazuje, jak je axióm získán: Vezme se v potaz univerzum všech možností pro daný případ, tj. pro uvažování o jsoucím, z nich se pak vyloučí ty nepřijatelné, takže zůstane jediná myslitelná možnost, jediné tvrzení. Zde máme pouze dvě možnosti — , přitom možnost „není“ je nepřijatelná, nemyslitelná. Jako axióm tedy zůstává „je“.
- Ale co vlastně „je“ (případně co „není“)? Co si máme myslet jako subjekt této výpovědi? (Jen pro připomenutí — každá správná výpověď má obecnou strukturu „S je P“, tj. „subjektu S náleží predikát P“.) To právě patří k těm velkým nejasnostem tohoto zlomku. Parmenidovým záměrem je zřejmě omezit lidské zkoumání na jsoucí a odvrátit jej od nejsoucího. Pak ono „jest“ a „není“ představuje základní kritérium pro odlišení toho, co můžeme poznávat, od cesty, jež je pro naše poznání neschůdná. První cesta se tedy ubírá k věcem, jež jsou, druhá by se ubírala k tomu, co není, ale to není možné, proto je tato cesta vyloučena. (Nemůžeme poznávat např. vodníka, protože vodník neexistuje.) Subjekt je tedy záměrně vynechán, aby byl zdůrazněn význam onoho „jest“. Subjekt pak může být libovolně dosazen.
- Poznání se tedy týká pouze jsoucího. Prozatím se Parmenidés pohybuje na této nejabstraktnější možné rovině — . V tomto pohledu splývá vodník třeba s ježibabou, protože obojí není a ani o jednom z toho nemůžeme přemýšlet (nechme nyní stranou pohádkové postavy). Podobně však Parmenidovi splývá například Slunce s Měsícem, přestože se mnoha vlastnostmi liší, protože obojí ve stejné míře — jest. To naznačuje další postup úvahy, pokud by Parmenidés zůstal na této rovině abstrakce. A — on skutečně zůstává. Nadále se tedy v této části básně budeme zabývat jen jsoucností věcí, jinak řečeno vlastnostmi jsoucna (Aristotelés to později vyjádří spojením „co náleží jsoucnu jakožto jsoucnu“).
Do tohoto kontextu náleží i známý úryvek ze druhé poloviny zlomku B8 o sepětí myšlení a jsoucna:
„Totéž je myšlení a předmět myšlenky. Neboť nenajdeš myšlení bez jsoucího — v němž je myšlení vyjádřeno. Neboť není ani nebude nic jiného mimo jsoucno, protože Sudba je spoutala, aby bylo celé a nehybné. A tak bylo nazváno všemi jmény, která smrtelníci ustanovili v důvěře, že jsou pravdivá: vznikat a zanikat, být a nebýt, měnit místo a střídat jasnou barvu.“
DK 28 B8, 34-41 (Simplikios, In Physica 146, 7-14)
(Překlad převzat z KRS.)
Nyní se ukazuje, že ať hovoříme o čemkoli a říkáme o tom cokoli, vždy vlastně hovoříme o jsoucnu. O ničem jiném nelze hovořit, nic jiného než jsoucno nelze myslet. Platón tuto myšlenku interpretuje v dialogu Sofistés následovně: Kdykoli něco myslím, myslím právě už to „něco“. A „něco“ je označení něčeho určitého a určeného, a proto jsoucího. Naprosté nejsoucno skutečně myslet nejde. Když totiž myslím a říkám „nejsoucno“, opět už říkám a myslím nějaké „to“, tedy něco určitého. I kdybychom se snažili sebevíc, nemůže být naším předmětem nic jiného než „to“ či „něco“, a tedy než nic jiného než jsoucno.
Máme-li axióm, můžeme začít vyvozovat.
Centrum interaktivních a multimediálních studijních opor pro inovaci výuky a efektivní učení | CZ.1.07/2.2.00/28.0041
