• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

„Zbývá ještě jediný výklad o cestě, že [to] jest. Na této cestě je velké množství znamení, že jsoucno je nezrozené a nehynoucí, celé, jednorodé, neochvějné a dokonalé.“
DK 28 B8, 1-4 (Simplikios, In Physica 78, 8-13; 145, 1-4)
(Překlad převzat z KRS.)

Nyní před sebou máme tvrzení — jsoucnu (jakožto jsoucnu) mají náležet uvedené vlastnosti. Protože některé jsou vyjádřeny poněkud poeticky, přeformulujeme je:

• jsoucno nevzniká a nezaniká
• je celé (bez částí)
• je homogenní
• nepodléhá působení (nelze jím „otřást“), je „pevné“, přesně určené — zřejmě se zde myslí nehybnost a neměnnost
• je dokonalé (nic mu co do jsoucnosti neschází)

Ovšem s pouhým tvrzením se samozřejmě nemůžeme spokojit, nýbrž čekáme důkazy. Ihned následují.

Nevzniklé a nezanikající

„Nikdy nebylo ani nebude, protože jest nyní zároveň celé, jedno, souvislé. Neboť jaké zrození pro ně budeš hledat? Jakým způsobem a odkud vyrostlo? Nedovolím ti, abys řekl nebo myslel, že z nejsoucího: neboť není dovoleno říkat nebo myslet, že [to] není; a jaká potřeba by je mohla nutit, aby vyrostlo spíše později než dříve, pokud začíná z ničeho? Musí tedy být buďto úplně, nebo vůbec ne.
Síla přesvědčení rovněž nepřipustí, aby z nejsoucího někdy vzniklo něco vedle něho. Proto Spravedlnost neuvolnila pouta, aby mu dovolila vzniknout nebo zahynout, nýbrž pevně je drží. Rozsudek nad tím spočívá v tomto: jest, nebo není.
...
Jak by mohlo jsoucí být potom? A jak by mohlo vzniknout? Neboť kdyby vzniklo, není, a kdyby mělo být v budoucnu, také není. Takto vyhaslo vznikání a po zániku není ani slechu.“
DK 28 B8, 5-16 + 19-21 (Simplikios, In Physica 145, 5-17 + 20-22)
(Překlad převzat z KRS.)

Básnická forma opět komplikuje pochopení argumentu, přesto se pokusíme mu porozumět:

• Nemůžeme říct, že by jsoucno snad vzniklo z nejsoucího, protože nejsoucno prostě nelze myslet ani vyslovit.
• Kdyby mělo jsoucno přece jen vzniknout z nejsoucna, z jakého důvodu by vzniklo v jednom určitém okamžiku a ne už dříve? Na takovou otázku zřejmě není uspokojivá odpověď, proto taková situace nemohla nastat, a tedy jsoucno nevzniklo z nejsoucna.
• Z nejsoucna vůbec nemůže vzniknout nic jiného. z toho plyne — co je, to prostě navždy je, co není, to navždy není.
• Jsoucí v principu nemohlo vzniknout, protože by bylo v sobě rozporné — jsoucí totiž už podle svého označení je a musí být vždy.

Parmenidés tedy dokazuje nevzniklost jsoucna tím, že vyvrátí všechny možnosti, jimiž by mohl vznik nastat. Protože na této rovině abstrakce můžeme uvažovat pouze o dvou alternativách — „je“ a „není“, jakýkoliv vznik jsoucna by musel počínat od nejsoucna. Ale nejsoucno nelze myslet, tedy je nelze ani vyslovit při odpovědi na otázku po vzniku jsoucna (a analogicky při otázce na zánik jsoucna).

Všimněme si posledního argumentu. „Je“ pro Parmenida znamená „je vždy“. Tento význam slovesa „být“ najde následovníky, opět především Platón bude tvrdit, že jako jsoucno lze označit jen to, co existuje věčně (pro Platóna to budou ideje).

Celé a homogenní

„Není ani rozdělené, protože je celé stejné; ani jej není zde více a jinde méně, neboť by mu to bránilo držet pohromadě, nýbrž je plné jsoucna. A tak je souvislé: neboť jsoucí se blíží jsoucímu.“
DK 28 B8, 22-25 (Simplikios, In Physica 145, 23-26)
(Překlad převzat z KRS.)

Zatímco např. vody může být někde hodně (v moři) a jinde málo (na poušti) a jednotlivé vodní nádrže (jezera, řeky, moře) jsou od sebe odděleny, u jsoucna tomu tak být nemůže. Vodní nádrže jsou totiž odděleny něčím od vody odlišným — zemí. Podobně tvrzení „na poušti je málo vody“ vlastně říká, že je jí tam podstatně méně v poměru k zemi než např. na břehu jezera.

Ovšem co by mohlo oddělovat jednotlivá shromaždiště jsoucna? Vůči čemu by jsoucno mohlo být někde méně a jinde více koncentrováno? Ano, opět jedině vůči tomu, co ani nelze vyslovit (pro jistotu — vůči nejsoucnu). Také jedině nejsoucno by mohlo od sebe oddělovat jednotlivá jsoucna (jak ještě vysvětlí Zénón). Opět tedy vidíme, že vyloučení nejsoucna z našeho myšlení (i z existence) má za následek další vlastnosti jsoucna, jeho jednotnost a homogenitu.

Obrázek schematicky znázorňuje elejský pohled na skutečnost: vše je jedním, protože vše „je“ (existuje) ve stejné míře. Proto také jsoucí „se blíží jsoucímu“.

Neměnné a nehybné

„Nehybné v mezích velikých pout je bez počátku a bez konce, neboť vznik a zánik byly zahnány do velké dálky a pravdivé přesvědčení je odstrčilo pryč. Zůstává tímtéž na témže místě a spočívá o sobě a tímto způsobem upevněno bude setrvávat i pak. Neboť mocná Nutnost je drží v poutech hranice, která je kolem dokola svírá.“
DK 28 B8, 26-31 (Simplikios, In Physica 145, 27-146, 4)
(Překlad převzat z KRS.)

Zde nacházíme spíše další tvrzení než argument, přinejmenším je argumentační rovina nejasná. Totiž z toho, že byla vyloučena možnost vznikání a zanikání jsoucna, by mělo dále vyplývat, že jsoucno je neměnné („stále tímtéž“) a nehybné.

Takové vyplývání však není příliš jasné. Musíme si vstřícně vůči Parmenidovi domyslet některé okolnosti. Jestliže tvrdíme, že jsoucno je a že tím se vyčerpává jeho podstata, pak lze jakoukoli změnu chápat pouze jako změnu v jeho jsoucnosti, tedy jakoby směrem od jsoucnosti (když jsoucno je). Jakákoli změna by potom znamenala vstup do nejsoucnosti.

Tvrzení o nehybnosti si osvětlíme tím, že vezmeme v potaz místní pohyb. Kdyby se jsoucno mělo místně pohybovat, muselo by se posunout někam, kde nyní není. Ovšem na tomto místě bychom tedy nyní mohli najít jedině — nejsoucno. Už víme, že to nemůžeme připustit. Jestliže tedy vedle (myšleno prostorově) jsoucna nic není, jsoucno se nemůže místně pohybovat, nýbrž je „Nutností svíráno na svém místě“.

Tyto úvahy nás asi příliš nepřesvědčí. Ostatně uvidíme později, jak si Aristotelés dává záležet na tom, aby odlišil vznik a (kvalitativní) změnu jako rozdílné druhy pohybu, přičemž změna je takovým pohybem, který neruší podstatu předmětu. Tedy podle Aristotela se (jakékoli) jsoucno může měnit, aniž by se to dotklo jeho jsoucnosti. Mění se např. jeho barva, tvar, velikost atd. Stejně tak se jsoucno může místně pohybovat, jestliže si „střídá“ místo s nějakým jiným jsoucnem, a tedy ani v tomto případě nemusíme předpokládat existenci nejsoucna.

Vidíme, že Parmenidova tvrzení představují krajní a poněkud nepropracované pochopení změny a pohybu. To je však pochopitelné, Parmenidés tuto problematiku otevírá jako první, teprve později po kritickém promyšlení jeho tezí (a také Zénónových aporií) bude možno dospět k jemnějším rozlišením v konceptech změny či pohybu.

Dokonalé (úplné)

„Proto je správné, že jsoucí není nedokonalé; neboť není takové, aby se mu něčeho nedostávalo — kdyby takové [ne]bylo, nedostávalo by se mu všeho.“
DK 28 B8, 32-33 (Simplikios, In Physica 146, 5-6)
(Překlad převzat z KRS.)

Jsoucno je, ke jsoucnosti mu nic nechybí (jinak by mu nenáleželo označení „jsoucno“). A protože Parmenidés neuvažuje o ničem jiném než o jsoucnosti jsoucna, jsoucnu skutečně nemůže nic scházet. Má tedy vše, co mít může, proto je dokonalé. Úvaha o dokonalosti jsoucna přivedla Parmenida ještě k jednomu důsledku, který je však velmi problematický, a dokonce je zřejmě v rozporu s tím, co bylo řečeno doposud:

„Avšak protože existuje nejzazší mez, je završené, podobno mase ze všech stran krásně zaoblené koule, od středu na všechny strany stejné. Neboť nesmí být ani o něco větší ani o něco menší na této nebo na oné straně. Neboť není ani nejsoucí — to by mu bránilo dosáhnout stejnosti — ani není jsoucí tak, že zde bylo jsoucího více a jinde méně; je totiž celé neporušené. Neboť je ze všech stran samo sobě rovné a stejnostejně spočívá ve svých mezích.“
DK 28 B8, 42-49 (Simplikios, In Physica 146, 15-22)
(Překlad převzat z KRS.)

Jako dokonalé a ukončené by jsoucno mělo mít nějaký tvar a koule je pro Řeky nejdokonalejším tělesem (v tom se s Parmenidem shodne třeba i Aristotelés). Ale právě zde se objevuje onen problém: Jednak z geometrického hlediska přestává být jsoucno homogenní — můžeme přece rozlišit např. střed koule a její povrch. Ovšem především se vtírá otázka, čím je jsoucno jakožto koule omezeno? Jestliže jsoucno tvoří kouli, pak vně ní musí být — nejsoucno! Jakékoli tvarové určení jsoucna vede k tomuto nepřijatelnému důsledku. To je možná důvod, proč Melissos upře jsoucnu jakýkoli tvar.

Došli jsme na konec výkladu Pravdy. Dozvěděli jsme se:

- poznávat (myslet, popisovat) lze jen jsoucno
- jsoucno je (a nejsoucno být nemůže)
- jsoucno nevzniklo, nezanikne, nepohybuje se, nemění se
- je homogenní, bez částí, veskrze stejné
- je úplné a dokonalé
- jako dokonalé by mělo mít podobu koule

Teď už známe Pravdu — a vlastně bychom mohli skončit, protože cokoli dalšího už pravdivé nebude. Parmenidés přesto z nějakých důvodů pokračuje v básnění, budeme jej tedy následovat (a přitom naznačíme, jaké důvody mohl mít).