• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

Náplň druhé části básně

„Zde já pro tebe končím již o pravdě hodnou vší víry
řeč i myšlenku; odtud pak pouhé domněnky lidí
smrtelných poznávej, vyslechna slov mých pořádek klamný!
Dvoje podoby lidé se rozhodli pojmenovati
— jednu z nich netřeba uznat, neb v tom se mýlili oni —,
protivná přiřkli jim těla a navzájem odlišné zcela
dali jim znaky; z nich jedna je plamenný etheru oheň,
mírný, velice lehký a s sebou veskrze stejný,
ne však s podobnou druhou. I tato prý o sobě trvá,
protivná; temná noc je to, tělo husté a těžké.
Tento řád světa celý ti vyložím, podobný pravdě,
abys míněním lidským již nikdy předstižen nebyl.“
DK 28 B8, 50-61 (Simplikios, In Physica 38, 30-39, 9)
(Překlad převzat z KRS.)

V tomto zlomku je obsaženo vlastně vše, co potřebujeme vědět o druhé části básně. Jedná se o nejisté poznatky, „pouhé domněnky“. Jedná se poznatky lidské v kontrastu k Pravdě, již zná bohyně. Jedná se o poznání smyslové skutečnosti (viz popis dvou „podob“), zatímco první část básně představovala poznání rozumové. A jedná se o výklad, který předpokládá existenci dvou počátků.

To pro nás budiž nejdůležitějším momentem. V dalších zlomcích bychom se dočetli, že právě kombinací těchto dvou prvků (světlého a temného) je dána struktura kosmu (na detaily se podívejte do materiálů ke kurzu Kosmologie a kosmogonie u předsókratiků).

S podobným postupem se setkáme především v příštím tématu (atomisté, Empedoklés, Anaxagorás). Jestliže totiž každé jedno — má-li být skutečně jedním — musí být homogenní a neměnné (má-li být, tj. má-li mu náležet označení „jsoucno“), pak z jednoho nelze nijak získat různost a mnohost. Avšak všude kolem sebe vidíme — smyslově vnímáme — mnohost a různost. Chceme-li to vysvětlit, už nevystačíme s jedinou ἀρχή jako u Míléťanů, nýbrž potřebujeme aspoň dva počátky. Parmenidovy úvahy o jsoucnu totiž vylučují mílétskou představu, že jeden počátek se může měnit v jiné věci. (Přesněji — takový počátek bychom nemohli označit za jsoucno. A podat výklad jsoucího světa, který by neobsahoval žádné jsoucno, by bylo absurdní.)

Smysl druhé části básně

Zbývá otázka, jaký smysl vůbec měla druhá část básně, jestliže z principu nemůže obsahovat pravdu. Proč Parmenidés vůbec popsal takový výklad poté, co ukázal jediný možný pravdivý výklad? Jinak řečeno — jak spolu souvisejí obě části básně?

Z posledních dvou řádků zlomku B8 a posledních dvou řádků zlomku B1 (viz oddíl C. a.) se zdá být přijatelné následující vysvětlení: K jisté pravdě vede pouze racionální výklad o jsoucnu. Avšak lidé se nespokojí pouze s abstraktními a do značné míry absurdními závěry racionální úvahy, nýbrž chtějí podat výklad smyslové skutečnosti. Proto Parmenidés (bohyně) předkládá vedle toho pravdivého deduktivního výkladu jsoucna také nejlepší možný výklad smyslové skutečnosti („abys míněním lidským již nikdy předstižen nebyl“). Tento výklad do jisté míry respektuje úvahy o jsoucnu — každý ze dvou prvků je se sebou totožný („veskrze stejný“) a zřejmě neměnný („o sobě trvá“). Přesto nemůže dosáhnout takové jistoty jako výklad rozumový, neboť vychází ze smyslové evidence. Může být nanejvýš „podobný pravdě“. A právě Parmenidův výklad bude pravdě nejpodobnější, neboť opět pochází od bohyně.

Bohužel ze druhé části básně se nedochovalo příliš B zlomků a popis struktury kosmu v A zlomcích je velmi nejasný. Nemůžeme tedy příliš posoudit, zda Parmenidés skutečně splnil, co na konci zlomku B8 neskromně ohlašoval.

To ovšem v žádném případě nesnižuje jeho myslitelský význam pro dějiny antické filosofie. Vrátíme se k němu v oddíle G.

U Parmenida nacházíme dva odlišné postupy, dva odlišné typy výkladu. Kterému z nich dáváte přednost? Který považujete za filosofičtější? Deduktivní postup na základě analýzy pojmů, nebo výklad empirické skutečnosti vycházející z pozorování?