• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

„Jsoucno je“, „nejsoucno nemůže být“ a především „jsoucno nemůže vzniknout z nejsoucna ani zaniknout v nejsoucno“. Také je třeba odmítnout vše, co by mělo nějaké spojení s nejsoucnem — jestliže to platí o pohybu, neexistuje pohyb, jestliže to platí o tvarové určitosti, jsoucno nemůže mít tvar.

Tím je v kostce elejské myšlení shrnuto. Jsou to tvrzení velmi striktní a mají radikální důsledky (neexistuje pohyb, neexistuje mnohost atd.). Přesto se pozdější filosofové až do konce antiky k elejským závěrům — aspoň k některým — hlásili.

Už jsme zmínili, že tento fakt byl dán sílou elejské logiky, racionální analýzy pojmů, jež představovala nový, typicky elejský metodologický přístup k výkladu skutečnosti. Řecká filosofie byla převážně racionalistická (vzpomeňme na úvodní obecnou charakteristiku), proto racionální argumenty brala s plnou vážností.

Přesto však následující myslitelé nedokázali jít s Parmenidem a Zénónem až na konec jejich dedukcí a přijmout všechny dílčí závěry, protože na této cestě by se museli vzdát možnosti vysvětlit svět kolem nás, v němž žijeme a v němž jednáme. To je přitom snad ještě obecnější zásada filosofie, vždyť pomocí ní jsme si filosofii definovali: Filosofie vysvětluje skutečnost. Filosofové po eleatech se tedy snažili podat vysvětlení vnímatelného světa při zachování platnosti základních elejských tezí.

Elejská logika dovedla do krajnosti další typické řecké přesvědčení — přesvědčení o stálosti a neměnnosti pravého bytí (či skutečného jsoucna). Zároveň dospěla k nejvyšší možné jednotě, neboť je-li jsoucno jedno a nic jiného (nejsoucno) být nemůže, pak se setkáváme s absolutní jednotou.

Eleaté rozvinuli myšlenky, jež nikdo po nich nemohl pominout (chtěl-li se zvát filosofem), jež však zároveň nikdo nemohl přijmout do posledního důsledku.

Pro nás mohou být elejská tvrzení zajímavá ještě z jiného důvodu. Moderní věda (především fyzika a chemie) stojí na uznání zákonů zachování (hybnosti, energie atd.). Zdá se, že v elejském „nic nemůže vzniknout z nejsoucna“ dospělo lidské myšlení poprvé — a to čistě spekulativně! — k jistému tušení pozdějších zákonů zachování. Proto otázka: Co mají elejská tvrzení a fyzikální zákony zachování společného a v čem se liší?

Kontrolní otázky