• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

Zdá se, že Xenofanés nerozpracoval myšlenku boha jako počátku světového pořádku natolik detailně, aby vyšlo najevo, jaký je přesně vztah mezi jedním bohem a fyzikálními ději v kosmu.

Poznámka:
Podle některých zlomků (A31 z Aristotela, první části A33 z Hippolyta, A37 z Aëtia — viz kurz Kosmologie a kosmogonie u předsókratiků) by se zdálo, že Xenofanés ztotožnil boha se světem (panteistické stanovisko). Pak by samozřejmě souvislost jeho „teologie“ a jeho „fyziky“ byla nasnadě. Jenže lze poukázat také na zlomky (jiná část zlomku A33, B30, B33), které popisují procesy a změny ve světě, zatímco o bohu by mělo platit, že je neměnný. Proto nelze tak jednoduše panteistickou pozici Xenofanovi připsat. (Viz také pasáž „Was Xenophanes a Pantheist?“ v Patziově článku na IEP.)

Přesto však můžeme uvést aspoň jeden důsledek jeho kritiky náboženství pro jeho „fyziku" — odmítá vysvětlení přírodních jevů jakožto projevů božských sil, jak vidíme nejlépe z tohoto zlomku:

„Ta, kterou Iridou zvou, je také jen oblakem pouhým,
na pohled fialovým a červeným, jakož i žlutým.“
DK 21 B32 (Schol. BLT Eust. ad Hom. II)

Duha tedy není Iris, poselkyně bohů, nýbrž zcela přírodní útvar — oblak či mrak. Podobným způsobem vysvětluje Xenofanés všechna nebeská tělesa — jsou zapálenými oblaky nebo nahromaděnými vznícenými výpary z moře (A32, A33, A38, A40, A43). Z toho také vyplývá zásadní význam vody, jenž je dále potvrzen především v B30, kde je „moře“ označeno za pramen všech vod, větrů a mraků, navíc podle Hippolytova A33 pravidelné zatopení povrchu Země limituje existenci všeho živého.

Doplníme ještě dvě informace.

„Všechno, co se rodí nebo roste, je zemí a vodou.“
DK 21 B29 (Simplikios, In. Arist. Phys. 189, 1)

Tento zlomek přibližuje Xenofana k mílétskému výkladu, protože vlastně udává, co je všech věcí nebo aspoň počátkem všech organismů. Od Míléťanů se ovšem liší tím, že počátky mají být dva.

„Xenofanés se domnívá, že země se mísí s mořem a časem se působením vlhka rozpouští. Říká, že má o tom takovéto důkazy: ve vnitrozemí a v horách se nacházejí mušle a v syrakúských lomech byl nalezen otisk ryby a mořských řas, na Paru zase hluboko v zemi otisk vavřínu a na Maltě ploché otisky všech mořských živočichů. A tvrdí, že ke vzniku těchto věcí došlo tehdy, když bylo v dávné době všechno pokryto bahnem a otisk v bahně zaschl.“
DK 21 A33 (Hippolytos, Refutatio omnium haeresium I 14, 5-6)

Vidíme, že Xenofanés zakládal svůj výklad o pravidelné potopě na empirických pozorováních. To potvrzuje domněnku, že jej kritika tradičního náboženství, jež vysvětlovalo mnohé přírodní jevy působením bohů, přivedla k podstatně odlišnému způsobu vysvětlení:

Vše v přírodě se děje „přirozeně“, tedy na základě příčin, jež náležejí samotné přírodě a jež jsou běžně pozorovatelné. Ze zlomků se však bohužel nedozvídáme, co je — aristotelsky řečeno — hlavní „působící“ příčinou (snad voda, jež pravidelně vystupuje na souši a zase ustupuje zpět?) a co zajišťuje pravidelnost jevů.