• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

„Ve svém spise obsahujícím četné důkazy dovozuje po každé, že ten, kdo uznává mnohost, nutně mluví věci sobě odporující.“
DK 29 B3 (Simplikios, In Physica 140, 5-7)

Zénón systematicky využíval jeden metodický postup, za který si od Aristotela vysloužil titul „zakladatele dialektiky“ (DK 29 A10 v DL IX 25). Tento postup je nazýván důkaz sporem. Osvětlíme si ho na jednom ze Zénónových argumentů.

Parmenidés v básni mj. tvrdil, že jsoucno je jedno. Avšak jeho kritikové se snadno mohli odvolat na smyslovou zkušenost, která nám ukazuje mnoho věcí. Jak se s takovou námitkou má eleata vyrovnat? Zénón odpovídá:

„Jestliže jsou věci mnohé [H], je nutné, aby jich bylo právě tolik, kolik jich je, tj. ani více, ani méně. Avšak kdyby jich bylo tak mnoho, kolik jich je, byly by omezené. [D] Jestliže jsou věci mnohé, jsou neomezené, poněvadž vždy jsou mezi nimi nějaké další a mezi nimi opět další. A tak jsou věci neomezené.“ [x D]
DK 29 B3 (Simplikios, In Physica 140, 29-33)

Jaké je schéma argumentu? Zénón si bere za výchozí předpoklad či hypotézu (H) tvrzení Parmenidových kritiků — dejme tomu, že máte pravdu a existuje mnoho věcí. Z toho pak vyplývá určitý důsledek (D). Jenže při jiné úvaze z toho vyplývá přímo opačný důsledek (x D). Tedy — z vašeho tvrzení, kritikové, vyplývá rozpor:

(H) → (D) & (x D)

Ale tvrzení, z nějž rozpor vyplývá, nelze připustit, tedy hypotézu (H) musíme odmítnout.

Pokuste se najít toto schéma také v dalších Zénónových aporiích!