• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

Boj

„Je třeba vědět, že zápas (πόλεμος) je společný, a právo je sporem, a všechno vzniká sporem a nutností.“
DK 22 B80 (Kelsos u Órigena, Contra Celsum VI, 42, 1-4)


„Zápas (πόλεμος) je všech otec, všech král: jedny předvádí jako bohy, jiné jako lidi; jedny činí otroky, jiné svobodnými.“
DK 22 B53 (Hippolytos, Refutatio omnium haeresium IX, 9, 4, 1-3)

Zápas (boj) je univerzální charakteristikou skutečnosti, v zápase se ustavují všechny věci. Např. když se střetne zdroj tepla s něčím chladným (jarní slunce se zbytky sněhu), výsledek bude dán poměrem jejich „síly“, jejich kvantity — řečeno metaforicky jejich bojem.

Hérakleitos zdůrazňuje, že tento boj je řádným stavem skutečnosti, nelze jej tedy odsuzovat a upřednostňovat místo boje „mír“. Svět je bojem, nemá smysl to kritizovat z nějakých morálních pozic.

V uvedených zlomcích se netvrdí, že se jedná o boj protikladů. Ale v B8 nacházíme stejné tvrzení jako v B80 — „všechno vzniká sporem“, a přitom B8 hovoří o protikladech (viz oddíl B.). Díky tomu jsme zřejmě oprávněni spojit zápas s protiklady. B53 pak přidává ještě jednu informaci: Zápas protiklady vytváří (někoho činí svobodným, někoho otrokem). Pak platí, že skutečnost je tvořena protiklady, jež se kvůli své protikladnosti střetávají a bojují spolu, a tím jsou vytvářeny nové protiklady. Ty opět budou spolu bojovat — a proces boje protikladů bude pokračovat bez ustání.

Jednota

Viděli jsme, že Hérakleitos nachází protiklady všude, nejenom tam, kde reálně existují protikladné stavy (jako teplé X studené nebo den X noc), nýbrž i u jedné a téže věci, jen když ji vnímáme v různých ohledech: Jednou jdeme po cestě do kopce — nahoru, jindy po téže cestě z kopce — dolů. Jednou označíme člověka za moudrého a krásného — např. ve srovnání s opicí, jindy téhož člověka, jenž se vůbec nezměnil, za nevědomého a ošklivého — ve srovnání s bohem. Protikladnost by pak byla ještě obecnějším rysem skutečnosti než proměnlivost.

Poznámka:
Takový závěr by ovšem musel být ještě podložen důkazem, že změna se nemůže odehrávat jinak než mezi protiklady. Ovšem jak u řeky, tak u stále nového Slunce není zcela jasné, v rámci jakých protikladů se mění. Jestliže se tedy změna uskutečňuje i jinak než jen mezi protiklady, pak bude vztah mezi změnou a protiklady podstatně složitější.

První tři typy protikladů, jež nejsou přímo spojeny s přechodem mezi různými stavy, nás však mohou snadno navést k dalšímu důležitému motivu Hérakleitova výkladu. Připomeňme si dva zlomky (druhý nyní uvedeme celý):

„Protikladné se shoduje — z neshodných věcí je nejkrásnější harmonie, a všechno vzniká sporem.“
DK 22 B8 (Aristotelés, Etika Níkomachova VII 1, 1155b4-6)


„Bůh: den noc, zima léto, zápas mír, nasycení hlad.
{Veškeré protiklady: Tato Mysl [zde] -}
Proměňuje se právě tak, jako když se smísí s kadidly, nazývá se podle vůně každého z nich.“
DK 22 B67 (Hippolytos, Refutatio omnium haeresium IX, 10, 8)

Co se dozvídáme? Protiklady se nějak shodují, jsou spojeny v jedno! U prvních tří typů je to zřejmé — jedná se tutéž cestu (jednou nahoru, jindy dolů), o téhož (jednou moudrého, jindy nevědomého) člověka. Ale Hérakleitos tvrdí něco podobného o všech protikladech, tedy např. i o teplém a studeném, o dnu a noci nebo o hladu a nasycení (viz B65). Můžeme se snadno domyslet, co chce naznačit: Teplé lze pojmout jako teplé jen ve srovnání se studeným, podstatu dne lze uchopit jen ve vztahu k noci atd.

Hérakleitos ovšem tyto myšlenky nevyjádřil takto jasně, jednoznačně a suchopárně, nýbrž vznešenějšími slovy, údernějšími větami a s pomocí charakteristických obrazů:

„Bohu je vše krásné, dobré a řádné; lidé však pokládají něco za neřádné, něco za řádné.“
DK 22 B102 (Porfyrios, Quaestionem homericarum ad Iliadem pertinentiam reliquaiae ad IV, 4)


„Spojitosti: celé a necelé, shodné a neshodné, souzvučné a nesouzvučné, a ze všeho jedno, a z jednoho vše.“
DK 22 B102 (Porfyrios, Quaestionem homericarum ad Iliadem pertinentiam reliquaiae ad IV, 4)


„Nezjevné spojení je mocnější než zjevné.“
DK 22 B54 (Plútarchos, De animae procreatione in Timaeo 1026c)


„Nasycení a nedostatek, vše jako jedno a všechno v proměně.“
DK 22 B65 (Filón Alex., Legum allegoriarum libri III, 7)


„Nechápou, jak neshodné se sebou souhlasí: spojení, které se obrací zpátky, tak jako u luku a lyry.“
DK 22 B51 (Hippolytos, Refutatio omnium haeresium IX, 9, 2, 1-4)

Přirovnání v posledním uvedeném zlomku použijeme pro názorné osvětlení Hérakleitovy myšlenky.

Luk (a lyra)

Jistě si snadno dokážete představit luk, např. ten slavný Odysseův. Pokud si snad nejste jisti, pomůže vám další obrázek M. Peichla:

Řečeno hérakleitovsky, tětiva napínaná pravou rukou se snaží zlomit lučiště, jež Odysseus drží levačkou, a to se naopak pokouší roztrhnout tětivu. Jen pokud jsou v luku přítomny obě tyto protikladné „síly“, oba protiklady, a pokud jsou v harmonii (ani jedné ze stran se nepodaří dosáhnout svého cíle), bude luk fungovat a plnit svůj účel.

Stejně tak lyra bude vydávat harmonické tóny pouze tehdy, když budou dostatečně napnuty její struny. Podobné napětí a podobný střet protikladů musí existuje v každé věci, má-li se nacházet v dobrém stavu.

Přitom jistě tušíme, co se stane, když budeme struny na lyře (nebo kytaře — jiná doba, jiné hudební nástroje) napínat příliš nebo když přílišnou silou natáhneme tětivu luku. Protikladné síly a napětí ve věcech musí mít určitý limit, určitou míru, aby věc nezničily. Zřejmě právě otázka po takové vhodné míře a vhodném poměru sil nás přivádí k ústřednímu a nejvyššímu Hérakleitovu pojmu.