• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

Toto téma je nyní zpracováno samostatně v rámci kurzu Kosmologie a kosmogonie u předsókratiků.

Přesto podobně jako u pýthagorejců i tentokrát zmíníme něco také na tomto místě  — totiž upozorníme na jeden velký otazník v Hérakleitově výkladu kosmu: Vznikl kosmos, nebo je věčný?

V oddíle C. d. jsme dospěli k tvrzení, že míry limitují neustálou změnu, jež je díky tomu věčná. Když to domyslíme — má-li se vždy nové Slunce vždy pohybovat ve svých „mírách“, vede nás to k představě, že to tak bude neustále, tedy věčně. Pak ovšem musí být celý kosmos bez vzniku a bez zániku, jinak by přece někdy nebylo Slunce, a tedy ani jeho míry. Tento závěr je navíc silně potvrzen zlomkem B30, který si pro jeho zásadní význam uvedeme znovu:

„Svět, stejný pro všechny, neutvořil žádný z bohů ani z lidí — ale byl vždy a je a bude — vždyživý oheň, vzněcující se s ohledem na [svoje] míry (μέτρα) a pohasínající s ohledem na [svoje] míry (μέτρα).“
DK 22 B30 (Chrýsippos u Klémenta Alex., Stromata V, 104, 2, 1-5 a jinde)

Vše se zdá být jasné, což by u Hérakleita bylo divné — a proto nás nepřekvapí, že najdeme jiné zlomky, jež tvrdí něco jiného.

„{Že jej však [svět] považoval také za vzniklý a za podléhající zkáze, to připomínají následující slova:}
Obraty ohně — nejprve moře; [obraty] moře — zpola země, zpola blýskavice.
{To říká v tom smyslu, že vlivem logu a boha, který všechno uspořádává, se oheň skrze vzduch obrací ve vlhkost, a to jako v semeno uspořádání světa, které nazývá mořem. Z něho [z ohně ?] pak znovu vzniká země a nebe a věci, které k nim přináležejí. Jak se znovu navrací a vzněcuje, to zřetelně vyjadřuje těmito slovy:}
Moře se rozlévá a poměřuje se vůči témuž určení, jaké bylo dříve, než vznikla země.“
DK 22 B31 (Chrýsippos u Klémenta Alex., Stromata V, 104, 3-5)


„Všechno se směňuje za oheň
a oheň za všechno,
jako zboží za zlato
a zlato za zboží.“
DK 22 B90 (Plútarchos, O delfském E 8, p. 388e)


„Oheň svým příchodem
všechno vytříbí a zachvátí.“
DK 22 B66 (Hippolytos, Refutatio omnium haeresium IX, 10, 7)


„Všichni tedy říkají, že [svět] je vzniklý, avšak podle jedněch je věčný, poté, co vzniknul, podle jiných je však pomíjivý jako cokoliv jiného, co bylo sestaveno; podle dalších se to děje střídavě, jednou je a jindy zaniká, a že se toto střídání děje stále. Tak je to u Empedoklea z Akragantu a Hérakleita z Efesu.“
DK 22 A10/2 (Aristotelés, O nebi I 10, 279b12-17)


„(...) Jako tvrdí Hérakleitos, že se vše jednou stane ohněm. (...) Všechno se totiž proměňuje z opaku do opaku, tak jako z tepla v chlad.“
DK 22 A10/3 (Aristotelés, Fyzika III 5, 204b-205a7)


„Všechno je vymezeno a je jeden svět; rodí se z ohně a opět se spaluje v jistých cyklech střídavě po veškerý věk; děje se to podle osudového určení.“
DK 22 A1 (DL IX 8)

Jak vidno, především zlomky A výslovně tvrdí, že podle Hérakleita je svět pravidelně spálen ohněm a znovu z ohně vzniká (zlomek A13 dokonce udává délku trvání celého cyklu). Jak těmto rozporným tvrzením rozumět?

Jeden výklad vychází ze stoické interpretace a představuje jej Z. Kratochvíl (Délský potápěč, s. 202-210, viz část knihy na Fysis.cz, s. 80-90): Slovo „svět“ (κόσμος) má dva významy. Jeden — aktuální v B30 — označuje jednotu všeho jsoucího, a ta je věčná. V dalších zlomcích se však tímto slovem myslí jedno konkrétní uspořádání skutečnosti, které podléhá vzplanutí, a tedy zaniká, aby pak nutně imanentní aktivitou ohně vzniklo uspořádání nové. Kosmos je pak v určitém ohledu věčný, v jiném ohledu podléhá opakovanému zániku.

Jiný výklad (např. KRS s. 255-258, zvláště pozn. 20 na s. 257) předpokládá zmatení ve zlomcích A vlivem stoické představy o vzplanutí světa — ἐκπύρωσις.¹ Hérakleitos měl na rozdíl od stoiků tvrdit jen to, že „vše dříve či později se stane ohněm“, nikoli však, že všechno zároveň se stane ohněm. Svět je v tom případě neustále spalován v jednotlivých částech, a tím obnovován, ale celkové uspořádání se nemění, tedy např. Slunce bude skutečně naplňovat míry své dráhy bez ustání.

Na stranu tvrzení „podle Hérakleita je kosmos nevzniklý“ se nově postavil i A. Gregory² — tato varianta mu vyšla jako nejsnáze slučitelná se všemi relevantními zlomky, přestože se tím Hérakleitovi přiznává stanovisko odlišné od všech ostatních předsókratiků.

Jak bylo uvedeno na začátku tohoto oddílu, našemu výkladu Hérakleita je bližší druhá interpretace. Také více odpovídá našemu celkovému přístupu — vysvětluje totiž skutečnost, již kolem sebe vnímáme, zatímco interpretace první pracuje s jakýmsi „tím světem“ jako celkem, horizontem, do něhož je třeba „se probudit“, který však náleží více k lidské orientaci ve skutečnosti než ke skutečnosti samotné.

¹ Pro zajímavost — k tomuto stoickému termínu se hlásí také jedna alternativní moderní teorie původu našeho vesmíru — „ekpyrotický model“.

² Ancient Greek Cosmogony. London: Duckworth, 2007. S. 68-69.