• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

Duše mezi vodou a ohněm

Úvahy o duši propojuje Hérakleitos se všeobecným děním těmito zlomky:

„Na ty, kdo vstupují do týchž řek, se valí jiné a jiné vody; duše se však z té vlhkosti vypařují.“
DK 22 B12 (Kleanthés u Eusebia, Praeparatio evangelica XV 20, 2)


„Pro duše je smrt stát se vodou, pro vodu je smrt stát se zemí;
ze země pak vzniká voda a z vody duše.“
DK 22 B36 (Kléméns Alex., Stromata VI 17, 2, 1-4 a jinde)


"Suchá záře — duše nejmoudřejší a nejlepší.“
DK 22 B118 (Stobaios, Anthologium III 5, 8)

Duše jako specifický druh jsoucna je tedy začleněna do látkové struktury světa. Přitom duše má počátek ve vodě či vlhkosti, představuje něco jako neviditelný výpar. Jako taková se nachází na cestě mezi vodou a ohněm (viz B118). Protože u Hérakleita jsou všechny přechody mezi protiklady vratné, bude spočívat smrt či zánik duše v jejím opětovném zvlhnutí (jak se tvrdí v některých čteních zlomku B77).

Dobrý stav duše je tedy podmíněn absencí vlhkosti, a proto může Hérakleitos varovat před opilostí s odůvodněním, že opilost právě činí duši vlhkou (B117). Tím se blížíme k etické problematice a začínáme tušit, že žádoucí život bude spočívat ve vyhýbání se „vlhkosti“.

To už předpokládá, že duše je pokládána za podstatu člověka. Tak jasně to Hérakleitos samozřejmě nesdělí, přesto je to zřejmé např. ze zlomku B107 („Špatnými svědky jsou lidem oči a uši, když mají barbarské duše.“) nebo B96 („Mrtvoly jsou k vyhození spíše nežli hnůj.“). Kvality duše jsou tedy důležitější než funkce tělesných orgánů a na člověku nemá cenu tělo (mrtvola), nýbrž evidentně to, co je při smrti opustilo — duše.

Duše a λόγος

V oddíle C. d. jsme už narazili na spojení duše a logu ve zlomku B45. Podobnou myšlenku obsahuje také zlomek B115:

„K duši patří určení (λόγος), které roste samo sebou.“
DK 22 B115 (Stobaios, Anthologium III 1, 180)

Navzdory začlenění do běžných fyzikálních dějů je duše skutečně specifickým jsoucnem, neboť jen o ní Hérakleitos tvrdí, že ji nelze vymezit, zcela poznat, určit, neboť snaha o to zřejmě vede k odhalování či přímo vytváření dalších a dalších rovin duše, a proto nemůžeme nikdy k cíli dospět.

Je-li duše natolik zvláštní skutečností, nabízí se otázka, zda přetrvá tělo i po jeho smrti, tedy zda je nesmrtelná.