• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

Cíle tématu

Co je filosofie podle antických filosofů?

Máme-li se věnovat dějinám filosofie, měli bychom si nejprve vyjasnit, co budeme termínem „filosofie“ rozumět. A máme-li se věnovat dějinám filosofie antické, bude vhodné se na výměr filosofie zeptat přímo antických filosofů, konkrétně tuto otázku položíme dvěma nejvýznamnějším myslitelům — Platónovi a Aristotelovi:

Platónova odpověď

„Neboť právě filosofu náleží tento stav, diviti se; vždyť není jiného počátku filosofie než tento...“
Platón, Theaitétos 155d

Aristotelova odpověď

„... jako dnes, tak v dřívějších dobách lidé začali filosofovat, protože se něčemu divili. Zpočátku se divili záhadným zjevům, jež jim bezprostředně ukazovala zkušenost, a teprve potom ponenáhlu postupujíce cestou naznačenou, dospěli i k záhadám významnějším, například k záhadě jednotlivých období měsíce, dráhy slunce a hvězd a vzniku všehomíra. Ten pak, komu něco není jasné a diví se, má vědomí nevědomosti...
Jestliže tedy lidé filosofovali, aby unikli nevědomosti, je zjevno, že usilovali o vědění proto, aby porozuměli, nikoli pro nějaký vnější užitek. O tom svědčí skutečný vývoj. Neboť o takový druh myšlení a poznání se začalo usilovat teprve tehdy, když byly opatřeny všechny věci potřebné k pohodlnému životu, k jeho okrase a rozptýlení. A tak vidíme, že tuto vědu nevyhledáváme pro žádný jiný vnější užitek, nýbrž jako říkáme, že svobodný je člověk, jenž je pro sebe a nikoli pro druhého, tak i jedině ona je vědou svobodnou; jenom ona totiž je vědou pro sebe.“
Aristotelés, Metafyzika I 2, 982b12-28

Oba dotázaní myslitelé se shodují v názoru, že podstatou filosofie je zvláštní vztah ke skutečnosti — filosof nezaměřuje své úsilí k užití, příp. ovládnutí věcí, tedy k „praktickému“ životu, nýbrž k jejich poznání, touha po němž vychází z „teoretického“, nezúčastněného podivení se nad tím, že věci existují takovým a takovým způsobem. (Nepraktičnost filosofie či spíše filosofa popisuje Platón o něco dále v Theaitétovi — viz 172c-175e.)

Řečeno jednodušeji — filosofie jako snaha pochopit podstatu věcí, jež zůstává každodennímu pohledu skryta, není nezbytná pro biologické přežití (podle líčení Platónova dokonce snižuje schopnost člověka postarat se o praktické záležitosti). Ale na druhou stranu právě úsilí o rozumové poznání a vysvětlení skutečnosti je podle Platóna i Aristotela nejvyšší a nejdůstojnější lidskou činností.

Pro naše potřeby to formulujeme ještě stručněji: Filosofie se rozvíjí jako snaha poznat obtížně odhalitelnou podstatu skutečnosti bez jakýchkoli praktických konsekvencí.

Ještě však musíme doplnit charakteristiku přijatelných postupů, abychom mohli filosofii jasněji odlišit od mýtu nebo od náboženství, které také podávají určitý výklad skutečnosti: Filosofický výklad obsahuje pouze tvrzení, jež jsou snadno doložitelná pozorováním nebo jež jsou argumentačně odůvodněna.

Jak rozumět (antické) filosofii?

Jak budeme postupovat při studiu nejstarších dějin této snahy po poznání? Začneme zdůrazněním a podtržením něčeho zcela samozřejmého, na co se však často zapomíná: Filosofie je výkladem, vysvětlením skutečnosti. Tedy všechny systémy, s nimiž se v rámci dějin antické i středověké filosofie (ale pochopitelně to platí i pro následující filosofické věky) seznámíme, měly za cíl vysvětlit určitým způsobem vnímanou či pojatou skutečnost. Žádný z myslitelů se tedy nesnažil primárně „vytvořit nějaký systém“, nýbrž najít právě takový systém, který podle jeho úvah vystihuje podstatu skutečnosti. Z toho plyne, že máme-li pochopit a vysvětlit jednotlivé historické filosofické systémy, musíme zjistit, jak daný myslitel vnímal skutečnost a jakým způsobem měl jeho systém tuto skutečnost popsat a vyložit.

K tomu na prvním místě potřebujeme co nejautentičtější a nejvěrohodnější informace o jeho myšlenkách, tedy pramenné zprávy. V ideálním případě to budou jeho vlastní texty či aspoň jejich „zlomky“, tj. úryvky, citáty, zachované u pozdějších autorů (v případě předsókratiků se jedná o zlomky s označením „B“ podle edice Die Fragmente der Vorsokratiker německých badatelů H. Dielse a W. Kranze). Jakékoli studium dějin filosofie tudíž musí vycházet ze studia pramenů.

Od tohoto počátku bychom měli dospět k pochopení myšlenky či celého výkladu, jež jsou ve filosofii téměř vždy založeny na argumentech. Těžiště výkladu (a také posouzení jeho „kvality“) proto musí spočívat právě na rovině sledování argumentace.

Žádoucí podoba porozumění filosofickému systému a jeho vysvětlení (např. u nějakého kontrolního bodu průchodu studiem) by proto měla naplňovat následující obecné schéma:

1. odhalení východiska (toho, co každého myslitele zaujalo při pozorování skutečnosti),
2. vyložení argumentace (jež pochopitelně z východiska vychází),
3. vyvození závěrů, k nimž sledovaný myslitel dospěl.

O takový přístup k nejstarším dějinám filosofie se budeme snažit i v tomto kurzu.

Antická filosofie a my

Fakt, že se budeme věnovat filosofii antické, tj. myšlení od nás časově velmi vzdálenému, nám nabízí další užitek: Jistě narazíme na spoustu odlišností ve způsobu úvah i v samotném vnímání skutečnosti. Tyto odlišnosti můžeme využít jako zrcadlo, díky němuž si uvědomíme a budeme moci posoudit naše moderní pojetí skutečnosti a moderní způsob jejího výkladu. Následně budeme schopni kriticky zhodnotit i zvláštnosti našeho vlastního myšlení, jež by nám jinak mohly zůstat skryty pod závojem nereflektované samozřejmosti.

Kontrolní otázky

Kontrolní otázky v jiných tématech najdete až v závěrečném „Shrnutí“. První téma je však obsahově odlišné, shrnutí nevyžaduje, proto se výjimečně ptáme už na tomto místě.