• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

Vyjasnili jsme, co a proč považoval Anaximandros za počátek. Logicky následuje otázka, čeho všeho je vlastně ἄπειρον počátkem a jakým způsobem to z něj vzniká či vychází.

Problém vzniku v Anaximandrově myšlení

Že právě tyto otázky patřily do centra Anaximandrovy pozornosti, dokazuje proslulý zlomek B1, jenž je považován za nejstarší dochovaný filosofický text:

„Z čeho je jsoucím věcem vznik, do toho se děje i zánik podle nutnosti, neboť si navzájem platí pokutu a odplatu za bezpráví podle výměru času...“
Simplikios, In Arist. Phys. 24, 18-20 (DK 12 B1)
(Překlad B. Stupňánka.)

Zlomek je velmi problematický snad ve všech ohledech (co do autorství, terminologie, obsahu — viz např. analýzy B. Stupňánka v Pro-Filu či v jeho diplomové práci). Nám postačí evidentní a nezpochybnitelná informace, že se Anaximandros zabýval vznikem „věcí“ a že se vznikem věci byl podle něj nutně spojen její následný zánik.

Dále se dochovalo několik zpráv, které dokládají, že „věci“ vznikají právě z apeira:

„Anaximandros ... [ř]íká, že to [tj. počátek] není ani voda, ani něco jiného z takzvaných prvků, nýbrž nějaká jiná neomezená přirozenost (ἑτέρα τις φύσις ἄπειρος), ze které vznikají všechny oblohy a světy v nich.“
Simplikios, In Arist. Phys. 24, 17-18 (DK 12 A9/1)
(Překlad B. Stupňánka.)



„Anaximandros ... řekl, že počátkem jsoucen je jakási přirozenost neomezeného, z níž vznikají nebesa a světy v nich. Řekl o ní, že je věčná a nestárnoucí, která také obklopuje všechny světy. ... Řekl tedy, že počátkem a prvkem jsoucen je neomezeno. Jemu pak náleží věčný pohyb, v němž dochází ke vzniku nebes.“
Hippolytos, Refutatio omnium haeresium I 6, 1, 1 — 6, 3, 1 (DK 12 A11 + B2)

Podle těchto zpráv je apeiron počátkem úplně všeho, a to jak na kosmické rovině („nebesa“ — οὐρανοί — a „světy“ — κόσμοι), tak zřejmě i na úrovni jednotlivých „jsoucen“.

Hippolytova zpráva navíc obsahuje významnou informaci — vznik se děje díky pohybu, jenž je vlastní samotnému apeiru. To znamená, že apeiron se samo od sebe, vlastní „silou“ mění, a tím vznikají jednotlivá jsoucna. Jinak řečeno, není třeba hledat jiný zdroj změny či příčinu pohybu. Pohyb úzce souvisí s životem (viz oddíl „Vše je plné bohů“ u Thaléta), proto byly tak důležité zlomky na konci předchozího oddílu, které připisovaly apeiru charakteristiky spjaté se životem.

Proces vzniku světa z apeira

Samotný vznik světa popisuje zlomek od autora, který byl mylně považován za Plútarcha, proto je označován jako „Pseudo-Plútarchos“:

„Anaximandros ... řekl, že ἄπειρον obsahuje veškerou příčinu vznikání a zanikání univerza, a tvrdí, že z něho se oddělily vesmíry a vůbec všechny světy, kterých je nesčetně mnoho. A prohlásil, že zánik a mnohem dříve vznik probíhají od nekonečného věku...
Tvrdí, že to, co z věčného plodí teplo a chlad, se oddělilo při vzniku tohoto světa a že se z toho utvořila jakási ohňová sféra okolo vzduchu obklopujícího Zemi, jako kůra okolo stromu. Když ta se odtrhla a rozlámala na jakési kruhy, povstalo Slunce, Měsíc a hvězdy.“
Pseudo-Plútarchos, Stromateis 179, 11-25 (DK 12 A10)
(Překlad převzat z KRS.)

Připomeňme si také Aristotelovu zprávu ve zlomku A16:

„Ale jiní tvrdí, že se z jedna vylučují dvojice protiv, které jsou v něm již dány, jak o tom mluví Anaximandros...“
Aristotelés, Fyzika I 4, 187a20-21 (DK 12 A16)

Na první pohled je zřejmé, že prvním a podstatným krokem při vzniku světa z neomezeného počátku je vyčlenění, rozrůznění protikladů, a to především protikladu teplého a studeného. Teplé a studené (popř. suché a vlhké) pak už charakterizují jednotlivé věci našeho světa.

Detailní líčení tohoto procesu už náleží do oddílu „Kosmologie“; zde budiž jen připomenuto, že vzniklé věci nutně čeká také zánik (viz B1 a A10).