• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

Jakým způsobem pochází ze vzduchu celý svět? Odpověď na tuto otázku ukáže, čím poslední Míléťan překračuje své předchůdce.

Ἀήρ a vznik věcí — zřeďování a zhušťování

Nejprve uvedeme text, jenž obsahuje Anaximenovo vysvětlení protikladu teplého a studeného, který byl starším Anaximandrem bez dalšího přijímán a spojován s apeirem:

„Nebo jak se domníval starý Anaximenés, nemějme chladné a teplé za součást podstaty, ale za společné stavy látky, které nastávají při jejích proměnách. Říká totiž, že ta část z ní, která se kondenzuje (kontrahuje) a zhušťuje, je chladná, zatímco ta část, která je řídká a ‚rozvolněná‘ — tak nějak to nazval i tímto slovem — je teplá. Proto se neříká nevhodně, že člověku vychází z úst jak teplo, tak chlad. Neboť dech se ochlazuje, když je stlačen a zhuštěn rty; když však vychází z otevřených úst, vzniká řídkostí teplo. Tento omyl připisuje Anaximenovi Aristotelés s tím, že otevřenými ústy vydechujeme teplo z nás samých, když ale sešpulíme rty a foukneme, není to vzduch z nás samých, nýbrž je to stlačený vzduch před ústy, který je chladný a naráží.“
Plútarchos, De primo frigido 7; 947f1–948a9 (DK 13 B1)
(Překlad převzat z Fysis.cz, verze 7. 5. 2011.)

Podle Anaximena jsou teplo a chlad výrazem hustoty látky, konkrétně vzduchu. Jednoduše řečeno — hustší je chladnější, řidší je teplejší (a je nasnadě, že musí existovat i nějaký střední stav, který neoznačíme ani za teplý, ani za studený).

Všimněme si také empirického základu této myšlenky — je jím běžná zkušenost, kterou zná každý: Foukáním, dechem si ochlazujeme např. popálené části těla, ale dechem si také zahříváme zmrzlé ruce. Zpráva sice neříká přímo, že Anaximenés vyšel od této skutečnosti (Aristotelés mu to v dochovaných textech nikde jmenovitě nepřipisuje), ale těžko uvěřit, že by muži s filosofickými zájmy taková zkušenost unikla.

Výše zavedené procesy zřeďování a zhušťování dále umožňují vysvětlit původ vůbec všech věcí:

„Vzduch se pak liší řídkostí nebo hustotou podle podstat [prvků a dalších věcí]. Když vzduch řídne, vzniká oheň, když houstne, vzniká vítr, dále pak oblak. Když ještě více zhoustne, vzniká voda, pak země, potom kámen, a vše ostatní z těchto věcí.“
Simplikios, In Arist. Phys. 24, 28-31 (DK 13 A5)
(Překlad převzat z Fysis.cz, verze 7. 5. 2011.)



„Zhuštěný a zředěný vzduch se jeví každý jinak. Když se totiž rozpíná a stává se řidším, vzniká oheň; zatímco vítr je znovu vzduch, středně zhuštěný. Ze vzduchu se stlačováním tvoří oblak, ještě dále voda. Je-li ještě více zhuštěn, tak země, a při největším zhuštění kameny. Nejdůležitějšími složkami vznikání jsou tedy protiklady, teplo a chlad.
...
Větry se rodí, když se zvedá vzduch, který je částečně zhuštěn. Když se nashromáždí a ještě více zhoustne, rodí se mraky, a takto se vzduch dále proměňuje ve vodu. Kroupy vznikají tehdy, když voda z mraků ztuhne a padá. Sníh pak, když tyto vlhké věci ztuhnou.“
Hippolytos, Refutatio omnium haeresium I 7, 1-6
+ I 7, 7, 1 — 7, 8, 1 (DK 13 A7)
(Překlad převzat z Fysis.cz, verze 7. 5. 2011, s přihlédnutím ke KRS.)

Zřeďováním a zhušťováním počátku — vzduchu — tedy vzniká především následující škála věcí různících se hustotou:

Podle Simplikiova referátu tato škála představuje základ všech ostatních věcí, což druhá část Hippolytova zlomku dokumentuje na několika meteorologických jevech.

Konec její první části zase připomíná, že tato škála podle hustoty koresponduje se škálou základního protikladu tepla a chladu. Oheň je jistě nejteplejším jsoucnem, voda je tradičně považována za chladnou; ovšem má-li Anaximenův princip platit bez výjimek, nejchladnější věcí musí být kámen.

Ustavení takové škály skutečnosti zároveň vede k důsledku, že různé „věci“ nejsou různé kvalitativně, nýbrž jen kvantitativně — stačí dostatečně rozmělnit či „zředit“ kámen a vznikne oheň. Přestože tato myšlenka působí podivně, je logickým dovršením ústředního mílétského přesvědčení, že všechny věci mají jeden společný počátek.

Poznámka:
Přes zmíněnou podivnost se Anaximenova myšlenka o vzájemné přeměně živlů procesem zřeďování a zhušťování ujala a hlásil ke ní třeba i Platón — v Tímaiovi 49b-d předkládá detailní popis takových přeměn (a možná i určité doplnění a vysvětlení Anaximenovy představy).

Ἀήρ a vznik kosmu

„Říká, že kontrakcí vzduchu vznikla nejprve velmi plochá Země. Proto také dává smysl, že je nadnášena vzduchem. Slunce, Měsíc a ostatní hvězdy mají počátek svého vzniku ze Země. Opravdu tedy tvrdí, že Slunce je zemí, a že nabývá dostatečné teploty svým prudkým pohybem.“
Pseudo-Plútarchos, Stromateis, fr. 179, 35-40 (DK 13 A6)
(Překlad převzat z Fysis.cz, verze 7. 5. 2011.)

Zlomek ukazuje principiální význam vzduchu v rámci celku kosmu, zároveň však vzbuzuje otázku: Proč nebeská tělesa vznikají ze Země, a dokonce je země (jako látka) jejich podstatou, když se zdá, že jsou spíše ohnivé povahy (což se podle Hippolytovy zprávy zdálo i Anaximenovi)? Dochovaná svědectví tuto nejasnost nevysvětlují, ovšem i tak je zřetelný fakt, že podle Anaximena má celé uspořádání vesmíru počátek ve vzduchu.

Anaximenés je nesen zhuštěným vzduchem.

Spojení vzduchu a kosmu je vyjádřeno ještě silněji ve zlomku B2 uvedeném v předchozím oddíle (analogie lidská duše : lidské tělo = vzduch : kosmos).

Opět se jedná o plodnou myšlenku (a opět ji použil mj. Platón ve Filébovi), ovšem zlomek je příliš stručný na to, aby bylo možné si udělat jasnou představu. Zůstává proto otázkou, co a jak v Anaximenově pohledu duše — zdroj života — v nás řídí, a tedy i to, jaký význam má vzduch pro kosmos. S jistotou nemůžeme říci ani to, zda je vzduch jakousi duší kosmu, a celý svět je proto oživený.

Každopádně je tato myšlenka příbuzná Thalétovu vnímání všeho pohyblivého (či pohybujícího) jako oživeného.

Bylo by možné uvést jevy z běžné zkušenosti, které by svědčily proti Anaximenovu přesvědčení, že počátkem všeho je vzduch?