Ukázali jsme, že Thalés vysvětluje skutečnost jinak než např. Hésiodos, a že si tedy zaslouží zařazení do dějin filosofie. Jeho metodu lze charakterizovat následovně: pozorování přírodních jevů → jejich univerzální vysvětlení na základě určení jejich přirozeného počátku.
Protože jako první uvažoval tímto způsobem, je jeho myšlení originální (jak zdůrazňuje opět P. O’Grady) navzdory tomu, že podobné myšlenky o vodě se vyskytovaly i v jiných blízkovýchodních civilizacích (Thalétovu inspiraci těmito vnějšími zdroji se naopak snaží doložit KRS, viz s. 120-121).
Budeme-li skutečně Thaléta brát jako prvního filosofa a jakéhosi zakladatele filosofie, pak samozřejmě je jeho význam stěží docenitelný. Ale i při střízlivějším hodnocení lze konstatovat, že způsob jeho uvažování ovlivnil jeho mladší mílétské následovníky a mílétské myšlení v celku zase stálo v pozadí elejské proměny filosofického tázání, z níž pak vycházejí i Platón s Aristotelem. A koneckonců fakt, že právě tyto dvě vrcholné postavy antické filosofie uvádějí Thaléta jako jakýsi vzor filosofa (viz oddíl C. a.), dokazuje, že nejstarší z mílétských filosofů došel u Řeků velkého uznání.