• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

„Kdykoli však zkoumá sama o sobě, odchází tam k tomu, co je čisté a stále jsoucí a nesmrtelné a v témž stavu, a protože je s tím jsoucnem příbuzná, je vždy v jeho společnosti, kdykoli se octne sama o sobě a je jí to možno; tu ustane od toho bloudění a také i k oněm jsoucnům je stále stejná a v témž poměru, protože ona jsoucna, jichž se dotýká, jsou taková; a tento její stav se nazývá rozumné myšlení...
...
... duše je zcela podobna božskému, nesmrtelnému, rozumovému, jednoduchému a nerozbornému, tomu, co je stále v témž stavu a stejné samo se sebou...“
Platón, Faidón 79d + 80a-b

„Ta nadsvětní místa dosud žádný z našich básníků neopěvoval, jak by zasloužila, ani nikdy nebude opěvovat. Má se to s nimi takto — musím se totiž odvážit pověděti pravdu, zvláště když mluvím o pravdě — tento prostor zaujímá bezbarvá, beztvará a nehmatatelná jsoucnost vskutku jsoucí, viditelná jedinému řidiči duše rozumu, k níž se vztahuje pojem pravdivého vědění. Protože se pak mysl boha i veškeré duše, které na tom záleží, aby dostala, co jí patří, živí rozumem a čistým věděním, proto se raduje, když po čase spatří to, co jest, a pohlížejíc na pravdivé věci, sytí se a má se dobře...
...
A příčinou onoho velikého usilování uvidět, kde je rovina pravdy, je to, že z tamější louky pochází pastva příhodná pro nejlepší složku duše a tím že se živí ústroj peruti, kterou je duše nadnášena.“
Platón, Faidros 247c-d + 248b-c

Ve Faidónovi čteme, že duše se nachází na ontologické rovině blízké rovině idejí (je s nimi „příbuzná“), má s nimi společné některé vlastnosti — je nesložená, a tedy nerozložitelná, z čehož má vyplývat její trvanlivost (ve srovnání s tělem, ovšem). To vše platí za podmínky, že se duše oddá rozumové činnosti, myšlení a nenechá se zaplnit a zotročit podněty vycházejícími od těla, např. smyslovými vjemy.

Ve Faidrovi je rozveden jiný motiv — duše (konkrétně rozum) se má k idejím pozvednout, tj. nahlížet je, aby dosáhla dobrého stavu (to je prozaický ekvivalent „pastvy příhodné pro nejlepší složku duše“). Duše jsou tedy závislé na poznání idejí.

Ze samotného faktu, že je nutno duši vyzývat k poznávání idejí, však vyplývá, že duše se této činnosti nevěnuje automaticky a neustále. Její působnost se totiž nevyčerpává pouze starostí o vlastní dobro, nýbrž má také ontologické povinnosti vůči světu materiálnímu:

„Veškerá duše pečuje o to, co je bezduché, a obchází po veškerém světě, hned v té, hned v jiné podobě.“
Platón, Faidros 246b

Duši tedy náleží jakási střední pozice mezi idejemi a tělesným světem. Jejím povinnostem vůči tomuto světu se věnuje následující oddíl.