• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

Na této úrovni se setkáváme s novou myšlenkou — duší celku, tedy celého světa. Přesvědčení o její existenci vychází především z pozorování pohybů nebeských těles: Pro Platóna (stejně jako pro mnoho jeho současníků) byla nepochopitelná stálost a pravidelnost těchto pohybů. Nedokázali si je nakonec vysvětlit jinak než jako výsledek rozumové činnosti. Platón tento motiv rozvinul do koncepce světové duše.

Duše celku (světa)

„A pak ani nebylo ani není nejvýše dobré bytosti volno konati něco jiného mimo to, co je nejkrásnější; tu pak úvahou nalézal [tvůrce, δημιουργός], že ze jsoucen podle přirozenosti viditelných žádné jsoucno nerozumné nikdy nebude všestranně krásnější nad to, které má rozum, že však nelze, aby se něčemu dostalo rozumu bez duše. Podle této úvahy tedy stavěl svět tak, že vložil rozum do duše a duši do těla, aby vykonal dílo co do přirozenosti nejkrásnější a nejlepší. Tak tedy lze s pravděpodobností říci, že tento svět prozřetelností boží stal se živým tvorem, majícím duši i rozum.“
Platón, Tímaios 30a-c (zvýraznění J. P.)

Podstatné je odůvodnění démiúrgova postupu: Svět měl být nejkrásnější, tj. nejlepší. Tedy všechno v něm musí být uspořádáno účelně, vše musí být odůvodnitelné rozumově. Máme před sebou ukázkový příklad teleologického výkladu, jenž v antickém myšlení převažoval, avšak do moderní vědy vůbec nepatří.

Zamyslete se a pokuste se na obecné rovině formulovat paralelní výklad uvedené pasáže podle principů moderní vědy!

Působení světové duše na tělo vesmíru se pak projevuje v kruhových pohybech nebe. Planety, Slunce a Měsíc se pohybují po sedmi drahách rozděleného kruhu různosti (Tim. 38c-d), hvězdy stálice se pohybují pod vládou dráhy totožnosti a stálosti (Tim. 40a-b). Takovým způsobem světová duše působí rozumový pohyb viditelného světa (Tim. 39e, 47b).

Dokonalost duše je zajištěna zvláštním způsobem její konstrukce (ano, duše je démiúrgem vytvořena z určitých látek), jež se řídí harmonickými poměry (Tim. 35b-36b). Detaily této konstrukce jsou komplikované a nejasné, ale na obecnější rovině je zřejmé, že slyšíme ozvěnu pýthagorejské „hudby sfér“. (K ní se Platón hlásí ještě explicitněji v mnohem mýtičtějším (a časově dřívějším) popisu kosmu v X. knize Ústavy, 616b-617c.)

Dokonalost našeho viditelného (tj. materiálního) světa je zajištěna ještě jedním prostředkem:

„Proto uvažme dále ... podle jakého z obojích vzorů tvořil svět jeho budovatel, zdali podle jsoucna stále téhož neproměnného, či podle vzniklého. Jestliže jest tento svět krásný a tvůrce dobrý, patrno, že hleděl na jsoucno věčné; v opačném případě — co by hřích bylo říci — na vzniklé. A tu jest každému zřejmo, že na věčné, vždyť tento svět jest nejkrásnější z toho, co vzniklo, a tvůrce jest nejlepší z příčin. Takto tedy vznikl a jest vytvořen podle jsoucna přístupného myšlení i rozumu a neproměnného. Jestliže jest tomu tak, vyplývá z toho naprosto nutně, že tento svět je obrazem něčeho.“
Platón, Tímaios 28e-29a

„Věčné jsoucno“, neproměnné a přístupné pouze rozumu — to jsou charakteristiky idejí, takže Platón vlastně říká, že tento svět je uspořádán podle idejí jako vzorů. Ty jsou sice neměnné, zatímco v materiálním světě vše podléhá zániku, avšak tento nedostatek je vyvážen pravidelností dění ve světě — vznikají neustále individua týchž živých i neživých druhů (člověk, oheň atd.), nebeská tělesa se působením světové duše opakovaně vracejí kruhem na tatáž místa na obloze.

Duše jako zdroj pohybu

Kde se ten neustálý pohyb bere? Co je hybným činitelem celého kosmu?

„A co má jméno ‚duše‘, jaký je výměr toho? Máme snad jiný než právě nyní řečený, totiž ‚pohyb, který může sám sebou hýbati‘?“
Platón, Zákony X, 895e-896a

Duše je sebepohybem, to znamená, že nepotřebuje žádného dalšího činitele, aby započala svou činnost (jíž se myslí „chtíti, uvažovati, pečovati, raditi se, míniti správně, nebo nepravdivě, radovat se, strádat, být smělý, bát se, nenávidět, milovat“ — Zákony 896e).

Duše je starší než příroda ve významu látka a její vlastnost. Protože je zároveň prvním pohybem (jakýkoli další pohyb už potřebuje vnější zdroj, podnět, impuls), řídí duše všechny tělesné a látkové děje. Příklad — duše něco chce, a tím vzniká impuls pro tělo, aby za chtěným směřovalo.

Jaká role tedy náleží duši ve vztahu k tělesnému světu? Platón pochopitelně pozoroval v tomto světě pohyb a změnu, ale také pravidelnost a opakování pohybů a změn, což se ukazuje především na kruhových pohybech nebeských těles. Byl přesvědčen, že příčinou obojího je duše — jakožto sebepohyb je příčinou neustálého dění a jakožto rozumová entita příčinou pravidelnosti. Pro nás možná překvapivě spatřoval Platón projev rozumnosti právě v uspořádaném pravidelném dění (zvláště v pohybech nebe).

Poznámka:
Detailnější výklad o této problematice najdete v oddílech „Duše a kosmos“ a „Duše a pohyb“ v kurzu Platón bez idejí.