• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

V citátu z Faidra v oddíle D. a. je vynechána pasáž prozrazující, že vozataj rozum má při své jízdě těžkou práci s koňmi, které řídí (248a). Tím básník Platón naznačuje, že v duši je více složek a že mezi nimi může docházet k neshodám. Přitom už víme, že za nejlepší je považována složka rozumová a tušíme, že celá duše by měla být uspořádána tak, aby se rozumu dostalo možnosti „pást se na louce pravé jsoucnosti“.

Duše má tři složky¹

Tato myšlenka je vedle Faidra rozpracována v Ústavě, kde se přímo vyvozuje, že v duši má být více složek. Upozorníme, že celá úvaha o duši probíhá v rámci konstrukce ideální obce, proto můžeme čekat určité paralely mezi psychologickým a politickým výkladem.

Úvaha vychází od předpokladu, že všechny životní projevy mají svůj původ v duši. Ale protože se v člověku objevují současně rozdílné stavy nebo touhy, občas dokonce protikladné, nemůže být duše jednoduchým, jednolitým činitelem. To by totiž znamenalo porušení zákona sporu, který Platón pečlivě formuluje jako metodologické východisko:

„... jeden a týž činitel nebude chtít činit nebo trpět několik dějů opačných zároveň, pokud jde o touž jeho složku a o poměr k témuž jsoucnu vnějšímu, takže kdekoli nalezneme, že se tak při nich děje, budeme vědět, že to nebyl jeden a týž činitel, nýbrž více.“
Platón, Ústava IV, 436b-c

Jako příklad současných protikladných dějů či stavů je uvedena žízeň, tedy touha po nápoji, jejímuž uspokojení přitom něco v nás brání (například ze zdravotních důvodů). Člověk chce pít a zároveň nechce pít — tedy nutně něco v jeho duši chce nápoj, něco jiného jej odmítá. Jedna složka duše stojí proti jiné složce, duše bojuje sama se sebou.

Takovými úvahami se v Ústavě dospělo k rozlišení tří složek v duši — rozumu, vznětlivosti a žádostivosti. Jaké jsou jejich funkce? V celé Ústavě, ve Faidrovi a v dialogu Tímaios lze vyčíst následující působnosti:

Život se třemi složkami v duši

Kdybychom měli pouze rozum jako duše celku v Tímaiovi, byl by život mnohem jednodušší, jednali bychom racionálně a nejlépe, stále stejně a klidně, s ostatními bychom se snadno a přesně na všem dohodli... Jenže Platón dobře viděl, že tak to u lidí prostě není, že tak se vůbec nechováme (ani jeho současníci nebyli jiní), proto dospěl k závěru, že naše duše je složitější.

Rozlišení tří složek mu umožnilo vysvětlit několik snadno pozorovatelných skutečností:

• Různé tendence v člověku, vnitřní konflikt (mám studovat Platóna, nebo jít diskutovat s kamarády do příhodného občerstvovacího zařízení?).
• Různost lidí (někdo je lvem salónů, někdo je skvělým matematikem).
• Podstatu mravního úsilí.

Mravní život složené duše jsme už načrtli — rozhodující slovo by měla mít složka rozumová, zbylé dvě mají být podřízené a mají poslouchat, protože jedině rozum ví, co svědčí celku duše. Takový řád v duši nazývá Platón spravedlností (Ústava IV, 444c-445a).

Překážkou k jeho dosažení je konflikt zájmů různých složek, především žádostivost se často vzpírá a je přesvědčena, že lepší jsou tělesné požitky než rozumové poznatky (viz např. Faidros 253e-254e).

Těžké niterné boje mezi složkami duše vylíčil Platón pomocí krásného podobenství v dialogu Faidros.

Podle toho, jaká složka v člověku nakonec získá vítězství a převahu, je určen celkový charakter člověka. Platón dobře ví, že lidé jsou různí, a tento poznatek, odůvodněný na úrovni duše, pak využije při konstrukce ideální obce (viz oddíl E.).

Poznámka:
Detailnější výklad o této problematice najdete v oddílech „Duše a člověk“ a „Duše a obec“ v kurzu Platón bez idejí.

¹ Podstatná část tohoto textu je převzata z kurzu Platón bez idejí.