• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

„Veškerá duše je nesmrtelná.“
Platón, Faidros 245c

„A stále je třeba vskutku věřit starým posvátným vypravováním, která zjevují, že naše duše je nesmrtelná i soudce že má nad sebou a že si odpykává veliké tresty, když se odloučí od těla; proto také je třeba pokládat za menší zlo trpěti i veliké chyby a křivdy než se jich dopustiti.“
Platón, Sedmý list 335a

Už víme, že v této otázce Platón navazuje na linii pýthagorejci — Empedoklés. Protože jeho texty se nám na rozdíl od předchůdců kompletně dochovaly, můžeme očekávat detailní propracování této myšlenky.

A skutečně nacházíme, byť ne plně uspokojivé, což je ovšem do značné roviny dáno metafyzičností a nedokazatelností takové představy.

Důkazy nesmrtelnosti duše

Platón se jednak hodně namáhá, aby nesmrtelnost duše argumentačně dokázal. Ve Faidrovi (245c-d) podává důkaz nesmrtelnosti duše jako kosmického či fyzikálního principu, ve Faidónovi hned čtyři důkazy a v závěru Ústavy (X, 608d-611a) jeden další pro nesmrtelnost individuální lidské duše. Ovšem je pochopitelné, že v takové metafyzické otázce se s logikou daleko nedostaneme.

Mýty o posmrtných osudech duše

Proto se Platón často (na konci Gorgii, ke konci Faidóna, v úplném závěru Ústavy, uprostřed Faidra) uchyluje ke druhému, přímo protikladnému prostředku — barvitě líčí osudy duše po smrti, a to v duchu tradičních řeckých mýtů (vzpomeňme na oddíl 1. C. c.!), jen s poetičtějším nádechem. Přitom neváhá pustit se na šikmou plochu (aspoň z filosofického hlediska), protože mýty líčí duši, jako by byla tělesná, např.: „spoutali [tj. velkým zločincům] ruce, nohy i hlavu, srazili je k zemi, do krve je zmrskali a pak je vlekli pryč podél cesty, smýkajíce jimi trním“ (Ústava X, 616a), a posléze při přípravě na další vtělení duše šly „hrozným vedrem a dusnem“ a jejich cílem byla jakási rovina „bez stromů a beze všech rostlin“ (Ústava X, 621a).

V mýtech také Platón odpovídá na otázky, jež jsme položili už u pýthagorejců. Odpovědi se však liší dialog od dialogu, proto zdůrazníme jen společné rysy:

• Duše je po smrti souzena a podle svého života trestána či odměňována.
• Po jistém čase se většinou znovu vrací do světa a vstupuje do dalšího těla.
• Nejkratší a nejjistější cestou, jak z tohoto pro ni nepříjemného cyklu vystoupit, je cesta filosofie jako rozumové činnosti.
• Ve všech fázích se duše rozhoduje sama, a tedy je plně zodpovědná za svůj osud.

Asi Platónovi odsouhlasíme, že na většinu lidí zapůsobí spíše takové barvité líčení než strohý logický argument a právě mýtus je přiměje k zamyšlení nad vlastním životem. Přesto bychom se měli zeptat, z jakého důvodu se Platón uchýlil k takovým filosoficky pochybným prostředkům.

Platónova motivace

I z fyzikálně-kosmologického hlediska je třeba předpokládat existenci trvalého (nesmrtelného) činitele, chceme-li tvrdit, že světový řád nezanikne. Ovšem hlavní motivace vycházela z etických úvah.

Platón byl podobně jako Sókratés přesvědčen o tom, že správný život se musí zakládat na spravedlnosti a vůbec na ἀρετή. Vypracoval teorii duše, jež to měla odůvodnit už pro fázi života duše v těle člověka. Avšak zdálo se mu, a snad právem, že pro lidi je větší motivací naděje na věčné a božské odměny nebo obava z věčných trestů, jimž nelze uniknout.

To mohlo Platóna přivést k víře v nesmrtelnost duše a její neustálé převtělování, a dokonce i k jakoby mýtickému líčení procesů, jimiž má duše procházet.

Poznámka:
Detailnější výklad o této problematice najdete v oddíle „Nesmrtelná duše“ v kurzu Platón bez idejí.