• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

Nyní už můžeme vysvětlit nejpodstatnější aspekt Platónovy hypotézy o existenci idejí, totiž jak ideje zakládají materiální svět. Přitom odhalíme tři základní funkce.

Příčinná (ontologická) funkce

„Zdá se mi totiž, že jestliže jest něco jiného krásného mimo samo krásno, není krásné pro nic jiného než proto, že má účast (μετέχει) v onom krásnu...“
Platón, Faidón 100c (zvýraznění J. P.)


„... ty věci, které mají podíl v podobnosti, stávají se tím a potud, pokud v ní mají podíl, podobnými, ty však, které mají podíl v nepodobnosti, nepodobnými, a ty, které mají podíl v jednom i v druhém, že se stávají obojakými...“
Platón, Parmenidés 129a (zvýraznění J. P.)


„A hlasitě bys volal, že nevíš, že by každá jednotlivá věc vznikala nějak jinak než tím, že nabude účasti ve vlastní jsoucnosti každého jednotlivého jsoucna, v kterém právě má účast, a tak i v těchto případech že nemůžeš uvésti žádnou jinou příčinu vzniku nežli nabytí účasti v dvojce; té že se musí státi účastny ty věci, které mají býti dvě, a jednotky to, cokoli má být jedno...“
Platón, Faidón 101c (zvýraznění J. P.)

Jednotliviny samy jsou proměnlivé a neurčité, proto v materiálním světě nenajdeme nic pevného. Abychom vůbec mohli pochopit, proč se ve světě vyskytují stále tytéž druhy a tytéž vlastnosti (například rok co rok vykvetou růže a mnohé z nich jsou rok co rok červené), musíme předpokládat, že je to zapříčiněno působením něčeho stálého a neměnného.

U Platóna budou takovým činitelem pochopitelně ideje, proto tvrdí, že (dočasná a pomíjivá) identita jednotliviny nebo určitost její charakteristiky závisí od účasti (μέθεξις) na odpovídající ideji. Vše určité je tedy jednotlivině „propůjčeno“ ideou a jen díky tomu vlastně může jednotlivina jako tato určitá jednotlivina vůbec existovat.

A neustálá proměnlivost jednotlivin? Tu pak můžeme pochopit jako pozbývání účasti na jedné ideji (např. malosti) a nabývání účasti na jiné (třeba velikosti), což znamená přechod od určitosti k určitosti. Tím je vysvětlena nejen pravidelnost a zákonitost materiálního světa v jeho pomíjivosti, nýbrž i možnost jeho klasifikace, což nás přivádí ke druhé funkci idejí.

Identifikační (epistemologická) funkce

„Sókratés ... Vždyť patrně je ve veškerém jednání zbožné samo se sebou totožné, kdežto hříšné je zase opakem zbožného v celém jeho rozsahu, ale samo se sebou je stejné, a všechno, cokoli má být hříšné, obsahuje, hledíc k hříšnosti, jakýsi jeden vid (ἰδέα).
...
Nuže, pamatuješ se, že jsem nechtěl od tebe tohle, abys mi vyložil jednu nebo dvě z mnoha zbožných věcí, nýbrž onen vid (εἶδος) sám, kterým jsou všecky zbožné věci zbožné? Vždyť jsi tuším uznal, že jeden vid (ἰδέα) je příčinou, že věci hříšné jsou hříšné a zbožné zbožné; či se nepamatuješ?
Euthyfrón Zajisté.
Sókratés Pouč mě tedy o tomto vidu (ἰδέα) samém, co asi jest, abych mohl, hledě na něj a užívaje ho za vzor, nazývat zbožným, cokoli by bylo v tvém jednání nebo v jednání někoho jiného takové, jako je on, a hříšným, co by nebylo takové.“
Platón, Euthyfrón 5d, 6e (zvýraznění J. P.)

Ideje představují standardy vlastností (ale i druhů věcí), jež umožňují identifikovat vlastnosti jednotlivin (i druhovou identitu jednotliviny). V dialogu Euthyfrón se jedná o otázku, jak určíme, který čin je zbožný a který ne. Podle Sókratových slov k tomu potřebujeme znát obecný výměr nebo obecnou definici zbožnosti. U zkoumaného (konkrétního, jedinečného) činu pak jednoduše posoudíme, zda obsahuje definicí vyměřenou podstatu zbožnosti.

Jak s jistotou rozlišíme, zda je nějaké zvíře pes či medvěd? Jednoduše — porovnáme je s ideou psa a ideou medvěda!

Pro Platónovo myšlení na rozdíl od našeho je ovšem charakteristické, že taková definice není dána lidskou dohodou, nýbrž existuje zcela nezávisle na člověku, a to dokonce ve formě jsoucna — ideje, jež danou vlastnost v čisté (můžeme říci v „absolutní") formě reprezentuje.

Poznámka k Euthyfrónovi a idejím
Přestože uvádíme úryvek právě z tohoto dialogu a přestože se v textu přímo objevují termíny ἰδέα a εἶδος, je třeba upozornit, že se v tomto dialogu zbožnosti nepřipisuje status jsoucna o sobě. Přísně vzato tedy nemáme doklad, že by už v tomto raném díle Platón pozvedl tzv. „ontologický závazek“, tj. že by zbožnost považoval za ideu ve smyslu samostatného nemateriálního jsoucna.
Na principu epistemologické funkce to však nic nemění — i obecný pojem zbožnosti bez ontologického závazku totiž plní identifikační funkci pro jednotliviny stejně jako zbožnost jsoucí sama o sobě.

Stejný princip je vyjádřen také na konci dialogu Hippiás Větší:

„A přece jak budeš ty vědět, zdali kdo krásně provedl řeč nebo kterýkoli jiný výkon či ne, když neznáš krásno?“
Platón, Hippiás Větší 304d8-e1

Tato otázka nám zároveň naznačuje, že znalost krásna není potřebná jen pro posouzení, zda řeč je či není krásná, nýbrž snad ještě ve větší míře ji potřebujeme, když chceme krásnou řeč sami vytvořit. Poznání krásna — a idejí vůbec — se pak stává normativem našeho jednání. Nejvýrazněji to Platón tvrdí v Ústavě, když vysvětluje, proč mají vládnout filosofové mající vědění o idejích:

„Nuže, od slepých se patrně ničím neliší ti, kteří jsou zbaveni poznání skutečného jsoucna jednotlivých věcí a nemají v duši žádného jasného vzoru, takže jim není možno, aby jako malíři, pohlížejíce na čistou pravdu a stále tam obracejíce zraky a co možná nejbystřeji se dívajíce, zařizovali podle potřeby i zde zásady o krásném, spravedlivém a dobrém a zásad již stanovených aby střehli a je zachovávali.“
Platón, Ústava VI, 484c-d

Jednoduše řečeno — pouze ten, kdo zná podstatu dobra a spravedlnosti, dokáže zavést skutečně dobrý a spravedlivý řád ve společnosti a státu.

Pojmenovávací (logická) funkce

„... souhlasilo se, že každý jednotlivý z těch pojmových druhů něco jest a že ostatní věci nabývajíce v nich účasti dostávají právě podle nich jméno...“
Platón, Faidón 102b


„... jak pravíš, že jsou jakési ideje a že tyto jiné věci, majíce v nich účast, dostávají jejich jména...“
Platón, Parmenidés 130e

Je nasnadě, že když jsou ideje dokonalou reprezentací vlastnosti či druhu, pak také primárně jim náleží odpovídající „jméno“, např. zbožnost, krásno, člověk. Proměnlivé a neurčité jednotliviny lze tímtéž jménem označit v té míře, v níž aktuálně mají danou vlastnost díky své účasti na ideji. Jak vlastnost samotná, tak i její označení náleží jednotlivinám jen odvozeně a v závislosti na jejich vztahu k ideji. Proto další funkcí idejí je garance významu slov, jimiž náš svět popisujeme.

Co zajišťuje tyto funkce v rámci našeho přístupu k poznání (např. v rámci moderní vědy)? Nebo už některé z nich nejsou vůbec aktuální a naše poznání si klade zcela jiné otázky?

Teď už víme, proč Platón předpokládal existenci odloučených idejí a jak s pomocí této hypotézy pojímal materiální svět, v němž žijeme. Jako zájemci o filosofii však musíme jeho hypotézu posoudit také z hlediska její konzistence a odhalit případné slabiny.