• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

Materiální skutečnost kolem nás sestává z jednotlivých věcí, tedy z jednotlivin. Jejich charakteristiku podává Platón na mnoha místech svých dialogů, několik z těchto pasáží nyní využijeme.

„A jak tomu jest, když jde o množství krásných věcí, jako jsou lidé nebo koně nebo roucha nebo kterékoli jiné takové věci, nebo o množství stejných věcí nebo všech jiných, majících s tam těmi jsoucny stejná jména? Zdali pak jsou ty věci stále stejné či v úplném opaku proti tam těm jsoucnům nejsou zkrátka nikdy a nijak stejné, ani každá sama se sebou, ani mezi sebou navzájem?
S těmito, řekl Kebés, je to zase takto; nikdy nejsou v témž stavu.
Nuže těchto věcí se jistě můžeš i dotknouti i viděti je i ostatními smysly vnímati; ale těch jsoucen, která jsou stále stejná, ničím jiným bys nikdy nepojal nežli rozumovou činností mysli; takové věci jsou neviditelné a nejsou viditelné.“
Platón, Faidón 78d-79a

V následujícím úryvku se Sókratés a Glaukón dostávají k charakteristice jednotlivin při snaze určit, kdo jsou filosofové. Přitom odlišují filosofy od filodoxů, tj. „milovníků mínění“, kteří svou pozornost věnují právě množství jednotlivých věcí. Jednomu takovému fiktivnímu filodoxovi je určena následující argumentace:

„... jest snad v tomto množství krásných věcí něco, co by se neukázalo také ohyzdným? A v množství věcí spravedlivých, co nespravedlivým? A v množství věcí zbožných, co nezbožným?
Nikoli, nýbrž nutně se to ukáže jistým způsobem krásné a jistým způsobem ohyzdné a tak i nač se dále tážeš.
A co ty četné dvojnásobné věci? Nejeví se snad zrovna tak polovičními jako dvojnásobnými?
Zrovna tak.
A věci veliké a malé, lehké a těžké, budou snad větším právem nazvány těmito přívlastky, nežli by byly opačnými?
Nikoli, nýbrž každá vždy bude ve spojitosti s obojími.
Zdalipak tedy každá z těch četných věcí více jest, či není to, čím ji kdo nazývá?
...
Nuže víš, co si s těmi věcmi počneš nebo kde jim dáš lepší místo než uprostřed mezi jsoucností a nebytím? Tam se jistě neobjeví temnějšími než nejsoucno, takže by měly větší míru nejsoucnosti, ani jasnějšími než jsoucno, takže by měly větší míru jsoucnosti.“
Platón, Ústava V, 479a-d

Na konci dialogu Kratylos se nachází nejasná a temná pasáž, v níž se hovoří o jsoucnu o sobě, ale také o tom, co je jiné a co je v neustálé změně. Můžeme si domyslet, že tím Platón myslí materiální skutečnost, tedy jednotliviny. O nich pak platí:

„Sókratés Zdalipak tedy je možno, jestliže stále uniká, správně o něm vyslovit, za prvé, že to je to, a dále, že je takové, či je nutně míti za to, že se, zatímco my mluvíme, stává hned jiným, mizí a již není v tom stavu?“
Kratylos Nutně.
Sókratés Jak by tedy mohlo být něco to, co nikdy není v témže stavu?
...
Ale jistě by ani nemohlo být od nikoho poznáno. Neboť jak by k němu přicházel, kdo by je chtěl poznat, současně by se stávalo jiným a různým, takže by se již nemohlo poznat, jaké asi je nebo v jakém stavu; vždyť přece žádné poznání nepoznává svého předmětu, jestliže není v žádném určitém stavu.
Platón, Kratylos 439b-440a

A konečně v Theaitétovi jsou následujícím způsobem charakterizovány předměty smyslového vnímání:

„... nic není samo o sobě jedno, ani ... není správné, jestliže užiješ názvu ‚něco‘ nebo ‚nějaké‘, nýbrž jestliže něco nazveš velikým, objeví se i malým, a jestliže těžkým, objeví se lehkým a tak dále, protože nic není jedno ani něco ani nějaké; avšak všechno vzniká ze změny místa, z pohybu a ze vzájemného míšení; my o tom říkáme, že to jest, ale to užíváme nesprávného názvu, neboť přísudek ‚jest‘ nenáleží nikdy ničemu, nýbrž všechno stále vzniká.“
Platón, Theaitétos 152d-e

Jaké jsou jednotliviny podle těchto úryvků?

a) Mnohé

V prvních dvou úryvcích se o jednotlivinách píše jako o „množství věcí“, a to způsobem prozrazujícím, že mnohost představuje atribut (podstatnou, určující vlastnost) jednotlivin. V čem mnohost spočívá?

Jednoduše v tom, že různých jednotlivých věcí nacházíme kolem sebe velmi mnoho, a když přihlédneme k neustálému zrodu dalších a dalších jednotlivin, dojdeme k počtu „nekonečně mnoho“. Přitom je podstatné, že se některé z nich navzájem velmi podobají. Tyto skutečnosti vyjádříme obecně filosoficky tvrzením, že jednotliviny jsou individua, která náležejí do různých druhů a rodů. A ta individua, jež patří do téhož druhu, se navzájem podobají. Druhovou strukturu skutečnosti si nejsnáze osvětlíme poukazem na moderní klasifikaci živých organismů do druhů, rodů, čeledí, tříd atd. Příkladem druhu může být třeba „člověk“, do nějž patří například tato individua (jednotliviny) — Sókratés, Platón, Aristotelés, Xanthippa, Aristotelův syn Níkomachos (jistě sami najdete mnoho dalších jednotlivin téhož druhu i druhů jiných).

b) Smyslově vnímatelné

První text nás zpravuje také o tom, že jednotliviny jsou smyslově vnímatelné. To je dáno tím, že jsou materiální — pouze to, co je materiální, lze vnímat smysly. (V pozdním dialogu Tímaios Platón dokazuje, že podmínkou viditelnosti je oheň, podmínkou hmatatelnosti země a oheň i země jsou pochopitelně látkové povahy.)

c) Netotožné a vnitřně rozporné

Podle druhého textu náležejí jednotlivinám protikladné vlastnosti. Jak je to možné? Dejme tomu, že jsme v květinářství zahlédli krásnou růži, a kvůli její kráse si ji koupíme. Avšak když ji pak doma dáme do vázy a mimoděk otočíme k sobě druhou stranou, uvidíme uschlý okvětní lístek (což květinářka dobře věděla, a proto růži chytře natočila k zákazníkovi tou krásnější stranou). Růže tedy je z jedné strany krásná, z druhé ošklivá (viz Symposion 211a). A dále dejme tomu, že váza, do níž tuto krásno-ošklivou růži dáme, bude mít dvojnásobný objem oproti láhvi nejmenované minerální vody, ovšem zároveň objem poloviční ve srovnání s největším hrncem, v němž vaříme brambory. Tedy dokonce ani toto kvantitativní určení není jednoznačné (to by byl ořišek i pro pýthagorejce), nýbrž závisí na tom, s čím danou jednotlivinu poměřujeme — v jednom poměru je dvojnásobná, ve druhém poloviční (viz opět Symposion 211a).

Podobnými úvahami Platón naznačuje, že jednotliviny nemůžeme uchopit jednoznačně samy o sobě. Ovšem k jejich neurčitosti dále podstatně přispívá ještě jedna zásadní charakteristika.

d) Proměnlivé

Poslední dva texty (dále viz Tímaios 49d-e) dokládají hérakleitovské kořeny Platónovy filosofie. Není náhoda, že jeden z nich pochází z dialogu pojmenovaného po nejznámějším Hérakleitovu stoupenci — Kratylovi — a stanovisko vyjádřené ve druhém je vzápětí připsáno „všem filosofům“ s výjimkou Parmenida, jmenovitě Prótagorovi, Hérakleitovi a Empedokleovi (Tht. 152e).

Co v těchto textech vlastně Platón tvrdí? Absolutizuje nepřetržitost změny všech materiálních věcí natolik, až popře možnost jakékoli identity. Takové tvrzení se zdá být příliš radikální, ale kupodivu nám by mohlo být bližší než Platónovým současníkům. My dnes totiž dobře víme, že skutečně ve všech jednotlivinách neustále probíhají procesy na buněčné úrovni (u organismů) nebo až na úrovni molekulární a atomární (to i u neživých jednotlivin), a že tedy se věc opravdu neustále proměňuje a ani okamžik nezůstává neměnná a zcela identická se svým předchozím stavem.

To ovšem Platón vědět nemohl. Přesto z evidentní zkušenosti, že všechny materiální věci míří od vzniku k zániku, vyvodil závěr, že se mění neustále, a tedy vlastně unikají naší snaze je uchopit a získat o nich pevné a neměnné poznatky. To nás přivádí k další charakteristice.

e) Nepoznatelné

Úryvek z Kratyla vyvozuje z neustálé proměnlivosti jednotlivin další radikální závěr (a tentokrát nás překvapí mnohem více než Platónovy současníky). Jestliže se něco neustále mění a nezůstává to v nějakém stavu, nelze to poznat. Co kdybychom namítli, že my dnes přece taky dobře víme o neustálé proměně věcí na úrovni mikrosvěta, ale přesto o nich máme poznatky, dokonce vědecké poznatky, a že navíc své poznatky neustále rozšiřujeme a zpřesňujeme? Platón by odpověděl, že v tom případě nemáme žádné vědění, protože skutečné vědění je trvalé a neměnné.

Na tomto místě narážíme na jedno ze základních specifik antického myšlení, totiž přesvědčení, že má-li být poznatek skutečně věděním (ἐπιστήμη), musí být definitivní a nutně pravdivý. Věda je pak souborem takových nutně pravdivých poznatků. Podle tohoto striktního kritéria by dnes mohly být označeny za vědy pouze matematické disciplíny, které se nezabývají empirickým světem. Poznatky všech ostatních oborů by Platón označil za pouhá mínění.

Od tvrzení o nepoznatelnosti jednotlivin je už jen krůček k poslední důležité charakteristice.

f) Jsoucí nebo nejsoucí? Něco mezi!

Podle druhého a čtvrtého textu nelze o jednotlivinách říci, že jsou. Důvodem je opět jistá radikálnost řeckého myšlení, s níž jsme se poprvé setkali u Parmenida: Pouze to, co je — a to neustále, bez vzniku a zániku, beze změny a pohybu, může být označeno za jsoucno. Domyslíme se, že právě a jedině něco takového by také mohlo být předmětem skutečného vědění.

Neustále se měnícím materiálním jednotlivinám však nenáleží označení „jsoucno“ a ani nemohou být předmětem vědění.

Jestliže tedy bereme v potaz pouze materiální svět, nenacházíme podle Platóna nikde žádné jsoucno a nemůžeme mít žádné vědění. Navíc jednotliviny samy od sebe jsou zcela neurčité a proměnlivé a pomíjivé. Žádné jsoucno, nic určitého, nic poznatelného — ale to přece neodpovídá tomu, co kolem sebe vidíme. Vždyť pozorujeme určitost (jednotliviny jsou krásné i ošklivé) a druhovou stálost a pravidelnost (Sókratův otec Sófroniskos byl člověk, Sókratés byl člověk, jeho syn Lamproklés byl taky člověk). Odkud tato určitost a pravidelnost pocházejí, když samotným materiálním jednotlivinám nejsou vlastní?