• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

Zdrojem pravidelnosti, určitosti a stálosti v materiálním světě jsou ideje. Abychom si toto tvrzení mohli vysvětlit, musíme si nejprve představit ideje samotné. Proto se nyní ptáme: Co jsou ideje?

Na tuto jednoduchou otázku budeme moci i poměrně jednoduše odpovědět, neboť Platón ideje popisuje v několika pasážích a my vyjdeme od tří z nich:

„Ta nadsvětní místa dosud žádný z našich básníků neopěvoval, jak by zasloužila, ani nikdy nebude opěvovat. Má se to s nimi takto — musím se totiž odvážit pověděti pravdu, zvláště když mluvím o pravdě — tento prostor zaujímá bezbarvá, beztvará a nehmatatelná jsoucnost (οὐσία) vskutku jsoucí, viditelná jedinému řidiči duše rozumu, k níž se vztahuje pojem pravdivého vědění.“
Platón, Faidros 247c3-d1 (zvýraznění J. P.)


„Sama stejnost, samo krásno a každé jednotlivé jsoucno samo o sobě (αὐτὸ ἕκαστον ὃ ἔστιν, τὸ ὄν), přijímá to snad někdy byť jakoukoli změnu? Či každé jednotlivé z těch jsoucen, protože je samo o sobě jednoduché, je stále stejné a v témž stavu, a nikdy po žádné stránce nijak nepřijímá žádnou změnu?“
Platón, Faidón 78d3-7 (zvýraznění J. P.)


„... krásno podivuhodné podstaty, ... které je za prvé věčné a ani nevzniká, ani nezaniká, ani se nezvětšuje, ani ho neubývá, dále krásno, které není z jedné strany krásné a z druhé ošklivé, ani hned krásné a hned zase ne, ani v jednom poměru krásné a v druhém ošklivé, které není zde krásné a tam zase ošklivé, jedněm lidem krásné a jiným ošklivé. A to nebude přelud krásna jako na příklad nějaká tvář nebo ruce nebo něco jiného, co náleží tělu, ani některá řeč nebo některé vědění ani něco, co by bylo někde na něčem druhém, na příklad na živočichu nebo na zemi nebo na nebi nebo na čemkoli jiném, nýbrž něco, co je věčně samo o sobě (αὐτὸ καθ' αὑτό) a se sebou a jednotné; všechny ostatní krásné věci jsou toho účastny, a to tak, že když ostatní vznikají a zanikají, tohoto při tom ani nepřibývá ani neubývá a vůbec nic se s ním neděje.“
Platón, Symposion 210e4-211b5

Co z těchto pasáží můžeme vyčíst?
Především je třeba objasnit skutečnost, že se v nich vůbec neobjevuje slovo „idea“. Platón totiž většinou používá různé opisy a ideje označuje jako jsoucna sama o sobě — ὄντα αὐτὰ καθ' αὑτά, případně jednoduše jako jsoucna (a výjimečně jako jsoucnost — οὐσία). Velmi často narazíme také na výraz označující konkrétní jsoucno o sobě, například krásno samo o sobě — καλὸν αὐτὸ καθ' αὑτό. Ale co vlastně to „samo o sobě“ znamená?

Tímto výrazem se označuje takový způsob existence, kdy daná „věc“ existuje zcela nezávisle na čemkoli jiném, tedy bez čehokoli dalšího, a proto „sama o sobě“. V případě Platónových idejí se tím myslí, že existují nezávisle na materiálních jednotlivinách (a „odloučeně“ od nich, tj. mimo ně), které všude a bezprostředně vnímáme, a jsme tedy přesvědčeni, že právě tyto jednotliviny tvoří celek jsoucna. To ovšem z Platónova hlediska vůbec neplatí.

a) Jsoucnost

Ze všech tří citátů (a explicitně z prvních dvou) je totiž zřejmé, že Platón považuje za jsoucí právě ideje, nikoli vnímatelné jednotliviny. Důvod jeho postoje osvětlíme níže, nyní jen konstatujme, že Platón evidentně pokračuje v elejské myslitelské tradici, protože se pokouší najít skutečné jsoucno, aby pak — to už ovšem eleaty překračuje — na jeho základě vyložil vše, co kolem sebe vnímáme.

Tato skutečnost je obzvláště zdůrazněna v prvním citátu, v němž Platón popisuje ideje velmi silným výrazem — „jsoucnost vskutku jsoucí“ (οὐσία ὄντως οὖσα).

b) Jednoduchost, sebetotožnost a neměnnost

Druhý text (a jeho širší kontext) vysvětluje tvrzení, že právě ideje („jsoucna o sobě“) jsou. Nemají totiž v sobě žádnou mnohost (nebo dokonce protikladnost), nýbrž jsou zcela jednoduché, jsou jen tím, čím jsou (tj. jsou totožné samy se sebou; například krásno má v sobě jen krásu, nikoli ošklivost — viz třetí citát). Co je jednoduché, bez částí, to nemůže být rozloženo a u toho se nemůže změnit poměr částí. Tedy skutečně právě jednoduchá a nesložená „věc“ může trvat bez vzniku, zániku a vůbec beze změny, což je od Parmenidova vystoupení kritérium pro přiznání „titulu“ jsoucno.

Neměnnost, trvalost a jednoduchost (sebetotožnost) zároveň zajišťují identitu dané vlastnosti (např. krásy).

c) Nemateriálnost

Avšak jakákoli tělesná či materiální věc nutně má části, jednoduše kvůli své prostorové rozlehlosti (nutně má nenulovou, a tedy dělitelnou velikost ve třech rozměrech). Proto například krásno samo o sobě není nic tělesného ani nic spojeného s tělem, jak se uvádí v pasáži ze Symposia. Ideje tedy představují nový druh jsoucnosti — Platón je prvním myslitelem v evropské tradici, který zavádí nemateriální či „ideové“ jsoucno.

d) Inteligibilnost a nepřístupnost smyslům

Vidíme, že Platón rozlišuje dvě ontologické úrovně skutečnosti — materiální a nemateriální. Zároveň rozeznává dvě základní poznávací schopnosti (v tom se ovšem shoduje s ostatními antickými filosofy a namnoze by s ním souhlasili i jeho moderní kolegové) — smysly a rozum. Pro antické myšlení vůbec a pro Platóna zvláště je pak charakteristické přesvědčení, že každá z těchto schopností se vztahuje jen k jedné ze dvou ontologických rovin.

V citátu z Faidra čteme, že skutečná jsoucnost — ideje — není přístupná smyslům (zraku ani hmatu), nýbrž lze ji poznat pouze rozumem, intelektem, je tedy inteligibilní. Tohle přesvědčení zakládá rozhodující význam rozumu a rozumové činnosti nejen z epistemologického hlediska, nýbrž i v rovině lidské morálky a lidského dobra.

e) Příčinné působení

Text ze Symposia se jako jediný zmiňuje o „účasti“ (μέθεξις) jednotlivých krásných věcí na krásnu samotném. Tím už překračujeme odpověď na zdejší otázku a míříme k bodu C. c.

V tuto chvíli můžeme konstatovat, že Platón idejím připisuje většinou charakteristiky protikladné vlastnostem jednotlivin a přitom charakteristiky idejí jsou ontologicky hodnotnější než vlastnosti jednotlivin.