• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

Cíle tématu

Ideje — neměnný základ proměnlivé materiální skutečnosti

„Božský Platón“ — pozdně antický a středověký titul athénského filosofa žijícího v letech 427 — 348 př. n. l. naznačuje, že nyní budeme mít do činění s někým velevýznamným, s někým, kdo natolik poznamenal evropskou filosofickou tradici, že ta prý sestává jen z poznámek k Platónovi.¹ Jestli Platón opravdu byl takový velikán, musel vymyslet něco skutečně velkého. V čem tedy spočívá Platónova velikost?

Vzpomeňme si na předsókratovská vysvětlení přírody (především témata 2 a 6). Jejich podstatou bylo určení látkového složení věci — např. kámen je nejzhuštěnější forma vzduchu (Anaximenés) nebo krev je složena ze stejného počtu dílů ohně, vzduchu, vody a země (Empedoklés). Takové látkové určení však nedokáže vysvětlit celky složené z masa, kostí, krve a dalších tkání (přičemž každá z těchto složek je dána určitým poměrem elementárních živlů, držíme-li se Empedokleova výkladu). Postrádáme tedy vysvětlení člověka nebo krávy, a také jejich odlišení, jestliže se v těle jak člověka, tak krávy nacházejí maso, kosti, krev atd. Jinak řečeno, látkové určení stěží vysvětlí druhovou různost individuí.

Platón si jako první důsledně a systematicky² klade otázku co věc je?, tedy jaké je její určení jako celku nebo jaká je její podstata.

Jeho odpověď na tyto otázky spočívá jednoduše v zařazení zkoumaného individua do odpovídajícího druhu: Co je Sókratés? Nikoli určitá kombinace živlů, nýbrž — člověk. Stejná odpověď navíc platí také pro Platóna, Aristotela atd., zkrátka pro všechna individua téhož druhu, a to jak u individuí („věcí“), tak i u vlastností (např. krásy nebo dobra):

„Říkáme, odpověděl jsem, že jest mnoho věcí krásných a mnoho dobrých a tak dále, a v řeči je rozeznáváme.
Ano, říkáme.
A ovšem také krásno i dobro samo a tak při všech jevech, při kterých jsme tehdy uznávali množství, mluvíme zase o podstatě jednoho každého, uznávajíce při každém jednu ideu jako znak pro každou věc.“
Platón, Ústava VI, 507b2-8

Díky tomu lze množství jednotlivých věcí kolem nás vysvětlit stejným způsobem — Sókratés je člověk, Platón je člověk, a tím postihnout jejich příbuznost (druhovou totožnost). To ale ještě není nejhlubší podstata Platónova výkladu skutečnosti.

Náš božský myslitel totiž dospěl k přesvědčení, že druh (člověk) nejen osvětluje podstatu individuí (například Sókrata), nýbrž že ji taky příčinně zakládá. V dialogu Faidón se tvrdí, že příčinou vzniku nějaké dvojice je jednoduše nabytí účasti na druhu dvojice, dvojici samé o sobě nebo ideji dvojitosti. To je totiž jednoznačné a obecně platné určení příčiny na rozdíl od jiných pokusů, posuďte sami: Dejme tomu, že by někdo tvrdil, že příčinou vzniku dvojice je přece přidání jednotky k jiné jednotce. Jenže pak by někdo jiný jistě namítl, že dvojice naopak vzniká rozpůlením jednotky. Při takovém způsobu vysvětlení se tedy zdá, že příčinou vzniku téhož jsou různé, ba téměř protikladné děje — rozdělení a přidání (nebo spojení dvou jednotek). Platónovo jednoznačnější určení příčiny vzniku věcí tedy zní (vyjádřeno příkladem):

„Hodlám se tedy pokusit ti ukázati ten druh příčiny, který jsem si pracně sestrojil, a vracím se k oněm mnoho přetřásaným myšlenkám a od nich začínám, předpokládaje totiž, že jest jakési krásno samo o sobě a tak i dobro, velikost a všechno ostatní; jestliže mi ty věci připouštíš a uznáváš, že jsou, doufám, že ti z toho naleznu příčinu a dokáži, že je duše nesmrtelná.
Ale ano, řekl Kebés, věz, že ti to připouštím, a hleď co nejrychleji provésti svůj důkaz.
Pozoruj tedy důsledky oněch věcí, zdali budeš mít o nich stejné mínění se mnou. Zdá se mi totiž, že jestliže jest něco jiného krásného mimo samo krásno, není krásné pro nic jiného než proto, že má účast v onom krásnu; a tak soudím o všech věcech. Připouštíš takovouto příčinu?
Připouštím.
Proto tedy již nechápu, řekl Sókratés, ostatních příčin, těch učených, ani jim nemohu rozumět; ale jestliže mi někdo říká, proč je něco krásné, totiž že má buď skvoucí barvu nebo krásný tvar nebo některou jinou z takových vlastností, tu nechávám to ostatní být — neboť při všem ostatním jsem jen uváděn ve zmatek — avšak držím se prostě a neučeně a snad i bláhově toho, že nic jiného to nečiní krásným nežli buď přítomnost (παρουσία) nebo účast (κοινωνία) onoho krásna, nebo ať už to krásno sem přistoupilo kudykoli a jakkoli...“
Platón, Faidón 100b3-d6 (zvýraznění J. P.)

Platón si tedy klade zcela novou otázku a určuje příčiny vzniku věcí novým způsobem. Přitom navíc předpokládá, že existuje skutečnost, zcela odlišná od té, kterou bezprostředně vnímáme smysly. Ta je totiž nemateriální, a proto smyslově nevnímatelná, nýbrž poznatelná pouze rozumem, a je neměnná a věčná. Ona a jedině ona si plně zaslouží označení jsoucno a právě ona je pevným základem pravidelnosti a zákonitosti proměnlivých a pomíjivých materiálních věcí. Tuto rovinu představují ideje (viz oddíl C.) a tato rovina pro nás bude — v rámci tohoto kurzu — onou nejhlubší podstatou platónského výkladu.

Další ústřední témata

Přestože nejvlivnější Platónův filosofický odkaz představuje právě jeho koncepce idejí, také v jiných oblastech dosáhl významných myslitelských výsledků, jimž náleží zasloužené místo v dějinách filosofie.

My si z nich představíme Platónovo pojetí duše (oddíl D.), která plní roli zprostředkovatele mezi nemateriálním světem idejí a světem materiálním a tělesným. Problematika duše je navíc bytostně spjata s otázkou, jež byla ústředním tématem Sókratových rozmluv: Jak dosáhnout dobra a blaženého života? Už z toho je vidět, že Platón uvažuje o duši ve velmi širokém kontextu, a to v rámci kosmologie a ontologie a také v rámci etiky a politiky.

K politickým teoriím Platóna přivedla neutěšená (neklidná, válkami a rozbroji naplněná) doba, v níž žil. Velmi usilovně proto hledal takový model společenského a státního uspořádání, který by minimalizoval nebezpečí tohoto zla. Seznámíme se se dvěma jeho představami o ideální společnosti, jež vylíčil v Ústavě a v Zákonech (oddíl E.).

Tento plán by neměl vzbudit dojem, že žádným dalším tématem se Platón nezabýval nebo že snad v něm nepodal výklad hodný sama sebe. V rámci tohoto kurzu se nutně musíme spokojit s neúplným výkladem. Aspoň prozradíme, že komplexní výklad by si zasloužila také Platónova kosmologie a fyzika, epistemologie, etika a samozřejmě také nauka o prvních principech, jež mají být počátkem idejí. Jen částečně je tento dluh vůči Platónovi smazán v kurzu Platón bez idejí.

¹ Whitehead, A. N. Process and Reality. An Essay in Cosmology. New York: The MacMillan Company, 1929. S. 63.

² První nesystematický a nedůsledný pokus o takové tázání najdeme u pýthagorejců v jejich snaze určit věci pomocí čísel, důsledněji a systematičtěji kladl tuto otázku Sókratés, avšak pouze v oblasti etiky.