• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

Pýthagorejci vyjadřují věci pomocí čísel, a jsou snad dokonce přesvědčeni, že skutečnost samotná nějakým způsobem čísla obsahuje nebo je jimi utvářena. Avšak co je počátkem skutečnosti? Nebo snad pýthagorejcům dostačuje odhalení reprezentace čísla ↔ skutečnost a počátek nehledají?

Nedostačuje a také pýthagorejci určují základ, na který lze veškerou skutečnost převést. To vlastně naznačuje už pasáž zlomku 58 B4 uvedená v oddíle D. A odpověď na samozřejmou otázku — co je tedy podle pýthagorejců počátkem? — podává tatáž dlouhá Aristotelova zpráva o několik řádků dále:

„... prvky čísla jsou sudé a liché. Z nich jedno prý je neomezené, druhé omezené, jednotka však prý se skládá z nich obou, protože prý je zároveň sudá a lichá; čísla se pak skládají z jednotky a celé nebe ... z čísel.
Jiní však, právě z této školy, tvrdí, že počátků je deset a vypočítávají se souřadně, totiž
mez a neomezené (πέρας [καὶ] ἄπειρον),
sudé a liché,
jedno a množství,
pravé a levé,
mužské a ženské,
věc v klidu a věc v pohybu,
přímé a křivé,
světlo a tma,
dobré a zlé,
čtverec a obdélník.“
Aristotelés, Metafyzika I 5, 986a17-26 (DK 58 B4)

Základ skutečnosti tedy představují protiklady. Přitom nejobecnějším a nejabstraktnějším z nich — a také zřejmě hlavním a primárním — je protiklad meze a neomezeného. Protiklady zbývající lze na tento první převést — jak naznačují další Aristotelovy zprávy:

„... zlo totiž náleží k neomezenu, jak se domnívali pýthagorejci, dobro k omezenu...“
Aristotelés, Etika Níkomachova II 5, 1106b29-30 (DK 58 B7)
(Překlad podle Rosse.)


„Pýthagorejci ztotožňují neomezeno se sudým...“
Aristotelés, Fyzika III 4, 203a9-10 (DK 58 B28)
(Překlad podle Rosse.)

Jen naznačme, že přiřazení sudosti k neomezenu souvisí zřejmě s tím, že sudé je dělitelné na dvě poloviny, kdežto liché má přebývající jednotku jako mez proti takovému rozdělení (a tím způsobenému zániku).

Už nyní vidíme, že protiklady budou v řecké filosofii často považovány za základ a podstatu věcí či dějů (prozraďme, že jejich přitažlivost pro antické filosofy spočívá v možnosti vysvětlit různorodost věcí). Je pravděpodobné, že motiv protikladů i neomezenosti nalezli pýthagorejci u Anaximandra, avšak sami tyto motivy spojili originálně.

Zatímco podle Anaximandra je počátek jediný — ἄπειρον — a z něj protiklady teprve nějakým způsobem vycházejí, pýthagorejci postulují protiklad obecnější — na rovině samotného apeira — a právě tento protiklad je počátkem, počátkem dvojitým. Jasně to dokládá další zlomek z Filoláova spisu:

„Je nutné, aby byly všechny věci buď omezující, nebo neomezené, nebo omezující i neomezené. Avšak jenom neomezené <nebo jenom omezující> věci nemohou být. Ježto se pak ukazuje, že nejsou ani jen z omezujícího, ani jen z neomezujícího, je patrno, že svět a věci v něm byly spojeny z omezujícího a neomezeného.“
Stobaios, Anthologium I 21, 7a 3-5 (DK 44 B2)

Má-li být skutečnost spojením meze a neomezeného, lze pochopit intuici, jež vedla pýthagorejce k číselnému (a tedy také geometrickému) výkladu. Číslo či geometrický obrazec je něco vymezeného, co jako by zahrnovalo část neomezena, a tím ji právě vymezovalo. Protože čísla a geometrické obrazce představují přímé a jednoznačné uchopení tohoto poměru meze a neomezena, mohou sloužit jako jakési vzorové zachycení všech ostatních věcí, u nichž tento poměr není na první pohled tak nápadný.