• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

Duše je nesmrtelná a převtěluje se

Pýthagorejci (a téměř jistě samotný Pýthagorás) jsou prvními mysliteli v dějinách filosofie, kteří vytvořili systematičtější koncepci duše. Ovšem tato koncepce měla blíže k životní rovině jejich myšlení než k jejich číselnému výkladu skutečnosti.

Co je podstatou jejich pojetí duše?

„Egypťané byli první, kteří pronesli ten výrok, že duše člověka je nesmrtelná, že se totiž při zániku těla vždy ponořuje do jiné rodící se živé bytosti. Když projde všemi suchozemskými, mořskými i okřídlenými zvířaty, vstupuje opět do lidského těla. Tento její oběh se děje po tři tisíce let. Tohoto učení užívali i někteří z Řeků, jedni dříve a jiní později, jako kdyby bylo jejich vlastní. Znám sice jejich jména, ale nepíši je.“
Hérodotos, Dějiny II 123, 6-14 (DK 14 A1)
(Překlad převzat z Fysis.cz, ke dni 10. 7. 2014.)



„O tom, že v různých dobách byl [tj. Pýthagorás] vždy někým jiným, svědčí i Xenofanés v elegii, jejíž začátek je:
Nyní zase k jinému přicházím výkladu; ukáži cestu.
A co o něm říká, má se takto:
Kdysi jda mimo kohosi, psíka holí jenž tloukl, lítost
prý projevil nad tím, tato slova pak děl:
‚Přestaň ho bít, vždyť dlí v něm duše přítele mého, neboť ji
ihned jsem poznal, její zaslechnuv hlas.‘“
DL VIII 36, 8-15 (DK 21 B7)
(Překlad převzat od A. Koláře s přihlédnutím k Fysis.cz, ke dni 10. 7. 2014.)

Poznámka:
Kirk a Raven (The Presocratics Philosophers, Cambridge 1971, s. 224) upozorňují, že Hérodotovo určení zdroje této myšlenky je nepravdivé — Egypťané totiž motiv převtělování neznali. Pochybnosti ohledně Hérodotova tvrzení zmiňuje i C. Huffman.

Tyto zprávy jsou cenné z toho důvodu, že pocházejí od autorů, již byli Pýthagorovi časově velmi blízcí (u druhé zprávy se to týká pochopitelně jen Xenofanových veršů, Díogenovi musíme věřit, že se v nich Xenofanés vyjadřuje právě o Pýthagorovi). Proto také když Hérodotos (historik z 5. st. př. n. l.) hovoří o „dřívějším“ a „pozdějším“ použití této myšlenky, to „dřívější“ míří s velkou pravděpodobností právě na Pýthagoru, přestože žádné jméno záměrně neuvádí. (Jen pro úplnost — ono „později“ by se mohlo vztahovat na Empedoklea.) Co se z nich dozvídáme?

• Pýthagorovi je připsána myšlenka převtělování duše, tj. její postupné přecházení z jednoho těla do druhého.
• Přitom tatáž duše vstupuje do lidských i živočišných těl. (V tom se shodují obě zprávy, detailnější popis cyklu vtělení u Hérodota odpovídá spíše Empedokleovi — viz zlomek DK 31 B115.)
• Z toho vyplývá nezávislost duše na těle, a dokonce její primárnost před tělem. To je podstatný rozdíl oproti tradiční řecké představě (známé zvláště z homérských eposů) o duši jako stínu, který po opuštění těla ztrácí určité schopnosti — např. řeč — a „doživotně“ tráví čas někde v podsvětí. Všimněme si, že Xenofanovy zřejmě parodické verše naznačují opak — podle pýthagorejců je duše omezována tělem, ve zvířecím těle ztrácí schopnost artikulované řeči. (Později se dokonce bude říkat, že tělo je vězením duše — viz Platónův dialog Faidón 62b.)

Nezodpovězené otázky

Představa cyklu převtělování však vyvolává několik konkrétních otázek, u nichž neznáme pýthagorejskou odpověď — pýthagorejci zřejmě nerozpracovali tuto představu do podoby ucelenější teorie, nýbrž podali pouze její náčrt. (Pro doklad relevantnosti těchto otázek je naznačeno, že později na ně někdo odpovídal.)

1. Dostává se duše do těla jen kvůli tomu, aby tělesný svět (živé organismy) byl oduševněn, tedy nutně? (Viz Platónův Tímaios.) Nebo je to důsledek nějakého jejího provinění? (Viz Faidros.) Jakého provinění?
2. Jestli je vtělení trestem za provinění, musí být duše nějak souzena: Kdy, kde a kým? Je souzena po každém vtělení (Platón ve všech velkých „zásvětních“ mýtech — Gorgiás, Faidón, Ústava, Faidros), nebo až na konci celého cyklu?
3. Musí duše projít určitým počtem vtělení za určitý čas (Empedoklés), nebo se může pomocí filosofie očistit a vymanit z kruhu převtělování dříve (Platón, Faidros)?

Nesmrtelná duše a číslo

Jestliže u pýthagorejců nacházíme dvě výrazná témata — číselný výklad skutečnosti a úvahy o duši, samozřejmě si musíme položit otázku, zda to bylo v jejich myšlení nějak propojeno. Zpráv není mnoho a především postrádáme nějaký rozsáhlejší výklad, který by odpovídal významu obou témat.

„... takový a takový stav čísel je spravedlností, jiný duší a rozumem, jiný zase vhodným okamžikem a podobně je tomu u každého jiného stavu čísel...“
Aristotelés, Metafyzika I 5, 985b29-31 (DK 58 B4)


„A o duši se dochovalo ještě jiné mínění... říkají, že je jakýmsi druhem harmonie, neboť harmonie je směs a spojení protiv a tělo se z protiv skládá.“
Aristotelés, O duši I 4, 407b27-32
(Překlad podle KRS a Kříže.)

Aristotelés podává dvě různá pojetí duše, která mají určitou spojitost s číslem. S tím druhým — duše jako harmonie, tedy určitý poměr, z hlediska moderní matematiky určitý „zlomek“ — se blíže seznamujeme v Platónovu Faidónovi (86b-d.) Nevíme však ani to, jakému číslu se duše „podobá“ či jakým číslem je, ani jak je kvantitativně určen žádoucí poměr duše jakožto tělesné harmonie.

Hlavně však není ani u jednoho z uvedených pojetí jasné, jak by mohla být číselně vyjádřena představa o nesmrtelnosti duše a jejím převtělování. Pýthagorejci tedy zřejmě nedospěli k důkladnému propojení těchto dvou ústředních nauk.