• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

Jestliže je obtížné potvrdit představu, že Pýthagorás přejal myšlenku o převtělování nesmrtelné duše z jiné kultury, lze naopak jednoznačně identifikovat možnou domácí, tedy řeckou inspiraci. Byla jím sekta orfiků, která vznikla nejpozději právě v 6. století př. n. l.

Podle tradice byl jejím zakladatelem thrácký pěvec Orfeus. Sekta uctívala syna Diova a Persefonina — Dionýsa Zagrea (rozervaného). Žárlivá Héra navedla Titány (potomky bohyně Gaie a boha Úrana), aby Diova levobočka zabili. Podařilo se jim to, když se Dionýsos změnil v býka — rozsekali jej na kusy a maso snědli. Za to je Zeus spálil bleskem a z jejich popela povstali lidé. Ti v sobě proto mají něco titánského (zlého) a něco dionýsského (dobrého). Úkolem člověka je očistit svou duši od toho zlého. Tato rozdvojenost se projevuje v tom, že duše se v těle cítí jako ve vězení, ale přesto je nesmí dobrovolně opustit, nýbrž má se očišťovat různými obřady a asketickým životem, odvrácením od světa a přikloněním k bohu. Po tělesné smrti následuje podsvětní soud a návrat na zem zrozením v jiném těle podle zásluh. Když se duši podaří zcela se očistit, opouští cyklus převtělování a žije věčně s bohem.