• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

Zlomky tohoto muže, který žil asi v letech 470 — 411 př. n. l., se týkají opět především vztahu přirozenosti a zákona (i když se také věnoval i geometrii, dokonce slavnému problému kvadratury kruhu, viz DK 87 B13/1 z Aristotelovy Fyziky I 2, 185a1417 a B13/3 z Themistiova komentáře k Fyzice). Uvedeme si delší pasáž zlomku, v němž se nám dochoval příklad argumentace pro φύσις:

„... Spravedlnost je tedy nepřekračovat zákony obce, v níž je někdo občanem. Pro sebe nejprospěšněji by tedy užíval člověk spravedlnosti, kdyby si před svědky vážil zákonů, beze svědků však požadavků přírody. Neboť nařízení zákonů jsou umělá, nařízení přírody však nutná a nařízení zákonů jsou smluvená, ne přirozená, nařízení přírody však přirozená, ne smluvená. Přestupuje-li tedy někdo zákony a unikne-li pozornosti těch, kdo je smluvili, je zbaven hanby i trestu; neunikne-li, není zbaven. Porušuje-li však proti možnosti něco z toho, co je vrozeno od přírody, není to zlo o nic menší, unikne-li pozornosti všech lidí, a není o nic větší, uvidí-li to všichni, neboť netrpí škodu z mínění, nýbrž z pravdy.

Zkoumání o těchto věcech se pak podniká rozhodně proto, že většina z toho, co je spravedlivé podle zákona, je nepřátelská přírodě.
...
Nuže přírodě není o nic milejší ani bližší to, od čeho zákony odvracejí lidi, než to, k čemu je vybízejí. Zato život a umírání náleží k přírodě a život je z věcí lidem prospěšných, umírání z věcí neprospěšných. Prospěšné pak věci, jsou-li určeny zákonem, jsou poutem přírody, a jsou-li určeny přírodou, jsou svobodny.

Podle správného mínění neprospívá nikterak přírodě více to, co působí strast, nežli to, co působí radost, a není tedy prospěšnější bolestné než příjemné, neboť co je doopravdy prospěšné, nesmí škodit, nýbrž prospívat. ...

Za spravedlivé jsou pokládáni i ti, kdo se brání utrpěvše křivdu a nezačínají sami křivě jednat, i ti, kdo dobře činí rodičům, třeba jim oni ubližují, i ti, kdo nechávají na soudě přísahat protivníky a sami nepřísahají. A mezi těmito uvedenými činy lze nalézt mnohé, které jsou nepřátelské přírodě; neboť obsahují více bolestí, ač by mohly obsahovat méně, a méně radostí, ač by mohly obsahovat více, a také utrpení, ač by bylo možno netrpět. Kdyby arci těm, kdo schvalují takové zásady, přicházela nějaká pomoc od zákonů a těm, kdo je neschvalují a protiví se jim, nějaká pohroma, pak by nebyla neprospěšná poslušnost zákonů. Avšak nyní je nabíledni, že těm, kdo schvalují takové zásady, nemůže zákonné právo prospívat. Vždyť ono nejprve nechává trpícího trpět a (nesprávně) jednajícího jednat a až dosud nebránilo, aby trpící netrpěl a jednající nejednal. A když je věc vznesena k potrestání, tu nemá trpící žádnou výhodu proti jednajícímu, neboť musí přesvědčit soudce, že utrpěl křivdu, a pak žádá o to, aby mohl dosíci dostiučinění. Avšak totéž je umožněno i jednajícímu, jenž se rozhodl zapírat...“
DK 87 B44 (OxyrH. Pap. XI n. 1364)

Především si všimněme, že Antifón na problém pohlíží pouze očima jednotlivce, zatímco Prótagorás (viz F. a.) bral v potaz celý lidský rod. Antifóntovi bychom tedy mohli položit otázku: Když se budeme všichni řídit tvými radami, udrží se vůbec lidský rod?

Podívejme se ale na jeho argumenty.

1. „Zákony“ přírody nelze obejít, jejich porušení je vždy potrestáno (kdo nejí, slábne, příp. zemře). To o lidských zákonech zdaleka neplatí, proto bychom měli dbát především zákonů přírody.
2. Přirozeným potřebám více odpovídá příjemnost a slast, nikoli bolest. Ovšem spravedlivé jednání, tedy jednání podle νόμοι často vede k bolesti či utrpení.
3. To ovšem νόμοι spravedlivým nijak nevynahrazují, spravedlivý má před soudem stejnou pozici jako ten, kdo holdoval slasti ve jménu φύσις.

Tedy spravedlnost přináší méně příjemného a více strastí, chce říci Antifón, a proto chce dát přednost nařízením φύσις.

Pro zajímavost doplňme několik veršů athénského aristokrata, Platónova příbuzného, jednoho ze třiceti tyranů a také básníka a myslitele v duchu sofistiky, Kritiy:

„Strach takový on kolem lidí rozestřel
a přitom ve své řeči sídlo krásné dal
i vhodné místo božstvu, ale zároveň
též bezzákonnost vykořenil zákonem.“
DK 88 B25

Zjevně v reakci na antifóntovský první argument považuje Kritiás vytvoření náboženství za výsledek úsilí zajistit dodržování zákonů. Tím se vracíme k Hésiodovi, ovšem s jedním podstatným rozdílem — přinejmenším vládce či zákonodárce si je vědom skutečnosti, že bohové odvozují svůj původ od lidí a ne naopak.

Problém vztahu φύσις a νόμος tedy měl různé aspekty a bylo možno k němu přistupovat z různých hledisek, typicky z hlediska zájmů jedince nebo z hlediska zájmů obce. Pak je pochopitelné, že různí sofisté dospěli k různým řešením tohoto problému.
Můžeme ještě předeslat, že pro Sókrata, Platóna i Aristotela bude rozhodně nepřijatelná pozice, jež upřednosťnuje φύσις z důvodu zájmů jednotlivce.

Můžeme i v dnešních debatách o politickém uspořádání a organizaci společnosti najít nějaké analogie ke starému sporu φύσις vs. νόμος?