• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

Tomuto muži věnujeme samostatný medailonek tak trochu z protekce — jeho myšlenky totiž neměly takový historický vliv jako Prótagorovy, zato se za jeho žáka prohlašuje Sókratés (v Platónových dialozích Kratylos 384b, Menón 96d, Prótagorás 341a). Sice to občas zavání ironií, na druhou stranu nikde v Platónových textech nenajdeme žádnou kritickou či výsměšnou poznámku na Prodikovu adresu nebo zpochybnění jeho znalostí, snad tedy měl i Platón vůči němu jistý respekt.

Prodikos o rozdílech mezi synonymy

V uvedené pasáži Prótagory se Sókratés dovolává Prodikovy znalosti významů slov, což je téma velmi blízké hlavní Prodikově specializaci — určování jemných rozdílů mezi významově blízkými slovy (např. strach a obava). Tomu měl být věnován spis O správnosti jmen. V následujícím úryvku z Prótagory nacházíme příklad takového rozlišování. Přestože slova pronáší postava samotného Prodika, jde možná o Platónovu invenci a jemnou parodii:

„... ti, kdo jsou přítomni při takovýchto řečech, mají být společní posluchači obou rozmlouvajících, nikoli však k oběma stejní — neboť to není totéž: je totiž třeba společně oba vyslechnout, ale ne měřit jednomu i druhému stejnou měrou, nýbrž moudřejšímu větší, méně vzdělanému menší. Já sám vás žádám, Prótagoro a Sókrate, abyste byli povolní a abyste se o myšlenkách domlouvali, nikoli však přeli — domlouvají se totiž i v dobrém přátelé s přáteli, ale přou se mezi sebou odpůrci a nepřátelé — a tak by se nám naše schůzka stávala nejkrásnější. Neboť vy, řečníci, byste takto u nás, posluchačů, získávali nejvíce ocenění, nikoli pochvaly — neboť cenění vzniká v duších posluchačů bez klamu, kdežto chvála vzniká v řeči lidí často proti svému mínění lhoucích — a my zase, posluchači, bychom takto měli největší potěšení, nikoli požitek — neboť mít potěšení jest, když se člověk něčemu učí a nabývá poznání samou myslí, kdežto mít požitek, když něco jí nebo zakouší nějakou jinou libost samým tělem.“
DK 84 A13 (Platón, Prótagorás 337a-c)

Prodikos o bozích

Prodikos při úvaze o bozích projevil pro sofisty typický přístup — nic není „svaté“, nic není vyňato z rozumového zkoumání. Zatímco Prótagorás se spokojil s pochybností, Prodikos postupuje ještě dále (nemáme žádné zprávy o případných obviněních z bezbožnosti):

„Slunce, měsíc, řeky, prameny a vůbec vše, co prospívá našemu životu, pokládali naši předkové za bohy pro užitek z toho, tak jako Egypťané Nil.“
DK 84 B5 ze Sexta (B5/4 = Sextos Empeirikos, Adversus mathematicos IX, 18)


„Prodikos spojuje každý lidský obřad, mysteria i zasvěcování s prospěchem z orby a má za to, že odtud přišla mezi lidi i představa bohů i veškerá zbožnost.“
DK 84 B5 z Themistia (B5/6 = Themistios, Oratio 30; p. 422)

Prodikos tedy hledá počátky náboženství se zjevným přesvědčením, že bohové jsou lidským výtvorem. Konkrétně si lidé měli zbožštit ty přírodní skutečnosti, které byly důležité pro jejich přežití. Každá taková skutečnost byla personifikována a prohlášena za boha (voda — Poseidón). Vykonávání kultu a dalších náboženských aktivit pak má přímo souviset se zemědělstvím, tedy s obstaráváním obživy.

Takové pochopení bohů neumožňuje považovat bohy za garanty práva, spravedlnosti a morálky (uvědomte si rozdíl oproti Hésiodovi), proto bychom mohli očekávat, že Prodikos založí svou koncepci morálky na φύσις, tedy na uspokojování přirozených potřeb. Jak tomu bylo ve skutečnosti?

Prodikos o morálce

Xenofón (Vzpomínky na Sókrata II 1, 21-34; DK 84 B2) nechává Sókrata převyprávět příběh o Hérakleovi, který prý sepsal a často vyprávěl Prodikos. V příběhu soupeří o mladého Héraklea, budoucího velkého hrdinu, dvě symbolické postavy — Ctnost a Blaženost/Neřest. (Vzpomeňte na souboj slabšího a silnějšího argumentu z Aristofanových Oblak!)

Z pojetí příběhu je zřejmé, že jeho autor straní Ctnosti, jež činí člověka silným, spolehlivým a užitečným pro obec a pro přátele. Slast a příjemnost má být odměnou po vykonané práci ve chvíli, kdy si toho žádá přirozená potřeba.

Je ovšem zajímavé, že Ctnost se opakovaně odvolává na své ocenění nejen lidmi, nýbrž i bohy, což jí má dodat váhy.

Můžeme konstatovat, že Prodikos patřil k sofistům, kteří respektovali tradiční morální hodnoty, nicméně samotné vyprávění o Hérakleovi stojí také na tradičním pojetí bohů, jež odporuje Prodikovu přirozenému vysvětlení náboženství.