• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

Tento muž patřil k nejstarším a nejuznávanějším sofistům a, jak už víme, výslovně se k sofistickému povolání hlásil. Pocházel z Abdér (tedy Démokritův krajan) a žil asi v letech 490 — 420 (starší Démokritův krajan). Měl blízké vztahy s athénským vůdcem Perikleem, dokud nebyl v Athénách obžalován z bezbožnosti. Když kvůli tomu z Athén prchal, prý se s ním potopila loď (viz DK 80 A1, DL IX 50-56).

Zabýval se mj. typologií základních typů promluvy (přání, otázka, rozkaz atd.). Žalobu si vysloužil za následující tvrzení ve spise O bozích:

„O bozích nemohu vědět, ani že jsou, ani že nejsou, ani jakou mají podobu. Neboť mnoho věcí to brání vědět, i nezjevnost bohů i krátký život člověka.“
DK 80 B4 (Eusebios, Praeparatio Evangelica XIV 3, 7 a DL IX 51)

Vidíme, že jde pouze o neutrální skeptické tvrzení, které nevylučuje existenci bohů. Ovšem i takové tvrzení je nepřijatelné ve společnosti, jež je přesvědčena o důvěrných stycích s bohy a o božských zásazích do lidského života.

U Prótagory si však zdůrazníme tři jiné myšlenky.

„Člověk je mírou všech věcí...“

„Aj Protagoras chce, aby bol človek mierou (μέτρον) všetkých vecí, jestvujúcich, že/jak (ὡς) sú, nejestvujúcich, že/jak (ὡς) nie sú, pričom ‚mierou‘ nazýva kritérium, ‚vecami‘ skutočnosti, takže podľa zmyslu hovorí, že človek je kritériom všetkých skutočností, jestvujúcich, že sú, nejestvujúcich, že nie sú. A preto uznáva, čo sa každému javí, a takto zavádza relatívnosť.
... Takto sa podľa jeho učenia človek stáva kritériom vecí — všetko, čo sa ľuďom javí, tiež je, a čo sa nikomu z ľudí nejaví, vôbec nie je.“
DK 80 B1/1 (Sextos Empeirikos, Základy pyrrhonskej skepsy I 216-19)
(Překlad J. Špaňára.)

Slavný a velmi nejasný zlomek (viz např. zásadně rozdílné možnosti překladu spojky ὡς). Jisté je tolik, že Prótagorás činí člověka — v Sextově interpretaci jako druh — kritériem skutečnosti. Jinak řečeno, nemůžeme překročit to, jak se nám skutečnost jeví. Nemáme tedy možnost se nějak (např. na základě rozumu) dostat za pouhé jevy.

Platón tuto tezi interpretuje dokonce v subjektivistickém duchu:

„Sókr. Nuže zdá se, že jsi podal o vědění ne všední výměr, nýbrž takový, jaký vyslovil i Prótagorás. Ten řekl jiným způsobem právě totéž. Praví totiž asi tak, že ‚všech věcí měrou je člověk, jsoucích, že jsou, nejsoucích, že nejsou.‘ Četl jsi to asi?
Theait. Četl, a to mnohokrát.
Sókr. Tedy to jistě myslí asi tak, že jakými se jednotlivé věci jeví mně, takové jsou pro mne, a jakými tobě, takové jsou zase pro tebe; člověk jsi ty i já, že ano? ...
Sókr. Není-li pravda, že někdy, když duje tentýž vítr, jeden z nás mrzne, a druhý ne? A jeden jen trochu, a druhý silně?
Theait. Ba věru.
Sókr. Zdalipak tedy nazveme tehdy vítr sám o sobě buď studeným, nebo nestudeným? Či řekneme s Prótagorou, že pro mrznoucího je studený a pro nemrznoucího ne?
Theait. Podobá se.
Sókr. Tak tedy se také jeví jednomu i druhému?
Theait. Ano.
Sókr. Avšak slovo ‚jeví se‘ znamená vnímání?
Theait. Tak jest.
Sókr. Tedy přijímání jevů a vnímání je totéž, jak při teplotě, tak při všech takových věcech. Neboť jak je každý jednotlivý člověk vnímá, takové pro každého patrně i jsou.“
DK 80 B1/2 (Platón, Theaitétos 151e-152c)

Podle této interpretace existují pro každého jednotlivého člověka jiné věci (nebo jim náleží jiné vlastnosti) v závislosti na nastavení jeho smyslů. Podstatné v takovém případě je, že pocity či vjemy dvou různých lidí jsou stejně oprávněné a nelze říci, že jeden z nich má pravdu a druhý nikoli. (Viz také A19/3, Aristotelés, Metafyzika XI 6; 1062b13-19.)

Od tohoto tvrzení je už jen kousek k další významné Prótagorově myšlence.

„... o každé věci dva výklady“

„První prohlásil, že jsou o každé věci možné dvě protichůdné výpovědi...“
DK 80 B6a (DL IX 51)
(Překlad A. Koláře.)

Můžeme tedy stejně oprávněně říci „Sókratés kazí mládež“ i „Sókratés nekazí mládež“. Volba příkladu (jeden z bodů Sókratovy žaloby) naznačuje, v jakém kontextu se mohla Prótagorova teze uplatnit. Přitom si domyslíme, že se tak často muselo dát bez ohledu na skutečnou podstatu činu a bez zájmu dostát spravedlivému rozsudku.

Představte si, že jste u soudu a vaším protivníkem je nějaký prótagorovec. Jaké důkazy a jaké argumenty byste museli předložit, abyste soudce přesvědčili, že jste v právu?

To vlastně znamená „činit slabší důvod silnějším“, což Aristotelés v Rétorice (II 24, 1402a24-28) charakterizuje jako pouhé Prótagorovo vychloubání a klam a jako nikoli vědecký, nýbrž rétorický a eristický postup.

Aristotelés přidává kritiku ještě z dalšího, metafyzičtější úhlu pohledu. Prótagorovo tvrzení je vlastně porušením zákona sporu (neplatí, že A a zároveň non A). Tento zákon považuje Aristotelés za nezbytný předpoklad veškerého uvažování. Protože jako předpoklad nemůže být dokázán, Aristotelés jej pouze obhajuje poukazem na nepřijatelné důsledky jeho porušení. Výslovně na adresu Prótagory uvádí, že podle jeho tvrzení je člověk např. trojveslicí. Nevěříte? Jestliže se člověk někomu jako trojveslice nejeví, pak jí samozřejmě není. Jenže jestliže platí A a zároveň non A, pak tedy trojveslicí je. V důsledku je všechno jedno (člověk, zeď, trojveslice, projektor atd.).

Vidíme, že Prótagorovy teze budily pozornost a znepokojení, a to jak v rovině morální (Prótagorás byl nejstarším sofistou, proto už Aristofanés kolem r. 420 př. n. l. mohl reagovat právě na jeho myšlenky), tak v rovině filosofické, kde s ním polemizuje Aristotelés i Platón (v Theaitétovi je Prótagorovo tvrzení přivedeno k absurdním důsledkům).

Uvedené teze by naznačovaly, že Prótagorás oslabuje roli zákona, neboť člověk bude také mírou spravedlivého a nespravedlivého a o jakémkoli činu bude možno stejně tvrdit, že je zákonný i nezákonný. Avšak — jestli můžeme věřit Platónovi — Prótagorás hájil νόμος vůči φύσις.

νόμος nad φύσις

Platón mu v „jeho“ dialogu — Prótagorovi — vkládá do úst dlouhou obhajobu (320c-328d) učitelnosti občanské zdatnosti, tedy základního předpokladu sofistického působení. Sofistova úvaha postupuje následovně:

• Člověk jako živočich má ve srovnání s ostatními zvířaty podprůměrné fyzické schopnosti (rychlost, síla atd.), a proto by jako jednotlivec v přírodě nepřežil.
• Je nutné, aby se sdružoval do společenství a společně bojoval proti šelmám.
• Ovšem k takovému společnému postupu je třeba dodržovat pravidla, aby si lidé víc neškodili, než prospívali.
• Proto musejí mít všichni podíl na studu a spravedlnosti, tedy na občanské zdatnosti.
• K tomu jsou všichni budoucí občané vedeni výchovou v rodině, pak ve škole, a konečně prostřednictvím zákonů obce (326d).

Prótagorova úvaha ještě pokračuje a zaměřuje se pochopitelně především na učitelnost zdatnosti a schopnost sofistů jí učit. Nám však dostačuje tento vedlejší závěr — zákony (νόμοι) je nutno dodržovat, protože lidská φύσις samotná je příliš slabá a nezajistí přežití lidského rodu. Zákony a ctnost/zdatnost, stud a spravedlnost rozhodně vyžadují od jednotlivců omezení přirozených tužeb, nicméně takové omezení je nezbytné pro člověka jako druh.

Hodnocení Prótagory na eticko-politické rovině, tedy rovině nejvlastnějšího sofistického zájmu, je ve výsledku ambivalentní: Na jedné straně vedou důsledky jeho tezí k oslabení a relativizaci požadavku spravedlnosti, na straně druhé Prótagorás rozhodně obhajuje zákonné uspořádání lidské společnosti.