• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

Jak zjistíme, co si o sofistech myslel běžný Athéňan ve druhé polovině 5. st. př. n. l.? Pokud o svém vztahu k sofistům nesepsal nějaký traktát, tak stěží, pokud něco takového sepsal, nebude to běžný Athéňan. Z toho plyne, že tato otázka je složitá. Přesto můžeme podniknout několik pokusů, jak se k běžnému mínění té doby dostat.

Platónovo svědectví

Začneme opět u Platóna a budeme zase předpokládat, že nemohl zcela překroutit realitu, protože by tím jeho texty utrpěly na věrohodnosti. Vědomi si toho, můžeme si v dialogu Menón přečíst, jak vážený athénský občan Anytos (který byl jedním ze Sókratových žalobců) reaguje na tvrzení, že odborníky, kteří vychovávají lidi ke zdatnosti, mají být právě sofisté:

„u Héraklea, nevyslovuj to jméno, Sókrate! Kéž nikoho z mých příbuzných a přátel, ani domácího ani cizince, nepojme taková šílenost, aby k nim šel a dal se mrzce zkazit, neboť oni jsou zřejmá zkáza a zhouba těch, kdo se s nimi stýkají.“
Platón, Menón 91c

Zvláštní přitom je, že Anytos se ještě se žádným sofistou nesetkal, a tedy se o nich nemohl přímo nic dozvědět. Přesto je prý dobře zná (92b-c). Platón si tedy nezvolil kvalifikovanou postavu pro odmítnutí sofistické výchovy, nýbrž poukazuje na zřejmě historicky reálný předsudečný postoj mnoha Athéňanů vůči těmto mužům. Vysvětlení takového předsudku snad obsahuje pasáž z dialogu Euthyfrón, která nehovoří přímo o sofistech, avšak popisuje obecné naladění Athéňanů vůči učitelům:

„Athéňanům totiž, jak se mi zdá, nezáleží příliš na někom, koho pokládají sice za zdatného v některém oboru, avšak ne za učitele toho umění; ale o komkoli se domnívají, že i jiné činí tak zdatnými, na toho se hněvají, ať už ze závisti, ... nebo pro něco jiného.“
Platón, Euthyfrón 3c

K těmto pasážím ještě přidejme Prótagorův proslov (Prótagorás 316c-317b, část pasáže je v oddíle C.), kde Platón nechává tohoto sofistu prohlásit, že mnozí jeho předchůdci učitelskou sofistickou činnost různě zastírali, protože se báli vládců obcí (tedy tentokrát nikoli mínění běžných občanů, což ale může být dáno pouhou odlišností politického zřízení — mimo demokracii nemá veřejné mínění takový vliv). Prótagorovo vyjádření se netýká Athéňanů, ale opět na obecnější rovině charakterizuje naladění Řeků vůči sofistům, Athéňané (athénští vládcové) by v tom pochopitelně měli být zahrnuti také.

Tolik Platónova svědectví, jež nás zpravují o jednoznačně kritickém vztahu vůči sofistům. Abychom se však ujistili, že se nejedná o svědectví zavádějící a tendenční, představíme si ještě další a nezávislý zdroj. Jedná se navíc o muže, který byl mnohem více než Platón odkázán na mínění běžných Athéňanů, a tedy pravděpodobně jejich postoje vyjadřuje lépe.

Aristofanovo svědectví

Poprvé se setkáváme s nejznámějším skladatelem komedií, Aristofanem (vrátíme se k němu u Sókrata). Ten byl mužem konzervativním a hájil tradiční hodnoty, díky nimž podle něj Athéňané dosáhli vítězství nad Peršany u Marathónu. Ve své snad nejznámější komedii Oblaky posílá tyto hodnoty (otužilost, střídmost, statečnost, prosté umění) do souboje s hodnotami novými, jimiž jsou jednoduše řečeno pohodlí a slast.

Přitom je příznačné, že reprezentanti těchto dvou pozic jsou označeni jako „silnější“ a „slabší slovo“ nebo „důkaz“ (κρείττων a ἥττων λόγος). Mezi předměty výuky sofistů totiž patřilo také „jak učinit slabší důkaz silnějším“, tedy vlastně jak ve sporu (např. u soudu) zvítězit, přestože nejsem v právu.

Poznámka:
Vzhledem k tomuto důsledku se Aristofanovy postavy v českém překladu J. Šprincla z r. 1954 jmenují „spravedlivý“ a „nespravedlivý řečník“. Chcete-li si učinit představu, jak podle autora komedií mohla tato sofistická činnost vypadat, přečtěte si z Oblak aspoň verše 962-1103.

Tedy ani Aristofanés nenachází na sofistickém působení nic pozitivního pro Athény, naopak v něm spatřuje velký morální úpadek.

Co plyne ze svědectví?

Svědectví naznačují dvě kritické výhrady ze strany Athéňanů na adresu sofistů — Athéňanům se nelíbilo už to, že sofisté za nemalé peníze chtějí učit jejich mladé muže. Jak totiž říká onen sebejistý Anytos — stykem s kterýmkoli slušným Athéňanem bude mladý muž vychováván lépe než stykem se sofisty. Není třeba žádné speciální výuky, aby se člověk stal dobrým občanem, a tedy sofisté pobírají odměnu nezaslouženě.

A navíc sofisté byli podezříváni z toho, že jejich výchova podrývá spravedlnost a morálku. Jestliže se žáci sofistů dokážou o každé věci vyjadřovat pro i proti (což patří do studia řečnictví), pak samozřejmě mohou obhajovat i nemorální jednání, jak ukazují celé Aristofanovy Oblaky. Sofistická výuka pak vede spíše ke schopnostem obhájit osobní prospěch na úkor blaha celé obce, a to je samozřejmě ještě mnohem závažnější výtka a důvod averze vůči sofistům.

Ovšem ještě jeden závěr můžeme vyčíst mezi řádky. Jestliže měli Athéňané tak vyhraněný názor na sofisty — a určitě nebyli všichni tak demagogičtí jako Anytos a svůj názor si vytvořili na základě osobní zkušenosti, museli sofisté v Athénách působit. Proto se můžeme domýšlet, že se našlo také dost mladých mužů, kteří byli ochotni sofistům platit, a také že se vždy sešlo publikum, jež bylo zvědavé na veřejné přednášky a projevy sofistů.

Vztah Athén jako celku k sofistům byl tedy víceznačný.