• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

V přehledovém oddíle B. jsme uvedli Sókratovo vyjádření, že největším dobrem pro jednotlivce i pro obec je ctnost (ἀρετή). Svým filosofickým působením formou dialogického zkoumání chce Sókratés přispívat k jejímu rozvoji v duších spoluobčanů. K tomu bychom měli doplnit aspoň stručné vysvětlení Sókratovy představy o duši.

Už je nám dávno jasné, že Sókratés nebyl systematický myslitel a metafyzik, který by vytvořil koncepci kosmu a lidské duše. Proto se musíme omezit na několik málo vyjádření v různých dialozích. Prvním z nich bude ono tvrzení z Obrany (29d-30b), že rozum, duše a ctnost patří k sobě a že duše je více než tělo.

Rozvinutí této základní myšlenky podává dialog Alkibiadés I (130c-133b): Duše je podstatou člověka (jeho já), vládne tělu, je nejvýznamnější částí člověka, proto je třeba o ni pečovat a rozvíjet její ἀρετή, jíž je moudrost.

Poznámka o Xenofóntovi:
Také Xenofón připisuje Sókratovi přesvědčení, že neviditelná duše je vládkyní těla (Vzpomínky na Sókrata I 4, 9) a v člověku kraluje (IV 3, 14) a že je třeba se věnovat „péči o duši“ (I 2, 4). Xenofón však výslovně zdůrazňuje také nutnost přiměřené péče o tělo, aby bylo použitelným nástrojem (III 12, 6). Přesto je shoda Xenofóntova a Platónova svědectví přesvědčivá, a daná tvrzení tedy můžeme s velkou pravděpodobností považovat za skutečné Sókratovy představy o duši.

V následujícím výkladu se tedy budeme věnovat péči o duši v Sókratově podání. Vyjdeme od základního přesvědčení, že všichni toužíme po dobru (D. a.). To v kontextu předchozích tvrzení znamená, že bychom měli usilovat o ctnost obecně (D. b.) a o pět konkrétních ctností, jež tehdejší myšlení rozlišovalo (D. c.). A poté přejdeme k základům Sókratovy etiky, dvěma provokativním tvrzením, jež však vyplynou z předchozích kroků úvahy: „Ctnost je vědění“ (D. d.) a „nikdo nečiní zlo úmyslně“ (D. e.)