• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

Dobrý stav či dobrou funkci každé věci postihuje její ἀρετή (jež etymologicky souvisí se slovem ἄριστος = nejlepší). Tedy dobro (ἀγαθόν), po němž my všichni lidé toužíme, bude obsaženo v lidské ἀρετή.

Tento krok úvahy je pro Sókrata natolik samozřejmý, že jej přijímá bez potřeby nějakého vysvětlení, je vlastně ještě samozřejmější, než dotaz na touhu po dobru, za niž se Sókratés omlouval. Proto toto tvrzení nenajdeme explicitně formulováno, ale musíme se spokojit s následujícími nepřímými vyjádřeními:

„... takže je zcela nutno, Kalliklee, že uměřený muž, jak jsme vyložili, když je spravedlivý a statečný a zbožný, je dokonale dobrý (ἀγαθὸν ἄνδρα εἶναι τελέως), a že cokoli dobrý dělá, dělá dobře a krásně, a kdo dobře jedná, že se má dobře a je blažen a šťasten...“
Platón, Gorgiás 507b-c

„Nevzniká z peněz ctnost (ἀρετή), nýbrž z ctnosti vznikají peníze i všechny ostatní pro lidi dobré věci (ἀγαθά), i v soukromí i v obci.“
Platón, Obrana Sókrata 30b

Pojmy dobro (ἀγαθόν) nebo „dobrý muž“ a ἀρετή jsou úzce propojeny také v Euthydémovi 274d-e a v Menónovi 73a-c, 77b-78c.

Už tedy víme, že abychom dosáhli dobra, musíme dosáhnout ἀρετή. Než učiníme další krok úvahy, poukážeme ještě na jednu souvislost. K ἀρετή a ἀγαθόν totiž patří ještě καλόν — krásné:

„... ve vztahu k týmž věcem je všechno krásné (καλά) současně dobré (ἀγαθά)...“

Xenofón, Vzpomínky na Sókrata III 8, 5

„Tedy jestliže krásné (καλόν), také dobré (ἀγαθόν), jak jsme dříve souhlasně uznali; uznali jsme totiž, že všechny krásné činnosti jsou dobré.“
Platón, Prótagorás 359e

Tyto texty ukazují, že pro Řeky krásné (καλόν) představovalo kategorii nejen estetickou, ale také morální — dotýkáme se zde ideálu καλὸς κἀγαθός (kalokagathiá), jenž má být spojením mravní a fyzické dokonalosti.

Jak to zapadá do našeho výkladu? Prostřednictvím totožnosti dobro = krása = ctnost lze totiž vést argumentaci pro ono samozřejmé přesvědčení, že dobro člověka spočívá v jeho ἀρετή. Sice říkáme, že je to samozřejmé tvrzení, ale jsme v éře sofistů, kteří přece mnohé samozřejmosti zpochybňovali jako nepodložené předsudky. O kráse — jež je spojena i se smyslovou rovinou skutečnosti — nějaké věci dokážeme rozhodnout snáze a jednoznačněji než o tom, zda je dobrá. Proto ji lze v diskusi využít jako východisko.

Příkladem je Sókratova argumentace v dialogu Gorgiás (474c-475d). Mladý a sebejistý sofista Pólos nesouhlasil s tvrzením, že činit bezpráví je horší než je snášet (jeho nesouhlas lze asi pochopit, ostatně tato pasáž v Gorgiovi je zajímavá i po dramatické stránce, kdyby si to někdo chtěl projít detailně!). Sókratés jej přesvědčil právě s využitím motivu totožnosti dobra a krásy:

• Za krásné považujeme to, co je příjemné na pohled nebo co je užitečné. (Ta užitečnost je později logicky poněkud pochybným krokem spojena s dobrem, takže poté je krásné definováno jako příjemné a/nebo dobré.)
• Opak krásného — ošklivé — je pak vymezeno jako špatné (zlé) a nepříjemné či nelibé (na pohled).
• Je-li potom něco ošklivější, musí to nutně být horší nebo nelibější nebo obojí.
• Ošklivější ovšem je bezpráví páchat než je trpět (s tím Pólos už dříve souhlasil).
• A jelikož páchání bezpráví jistě není nelibější, byl Pólos nucen uznat, že musí být horší.
• Závěr: Co je ošklivější, to je horší, a naopak, co je krásnější, to je lepší, „více dobré“ (míněno eticky).

Poznámka:
Rozhodnost přesvědčení o totožnosti dobra a krásy potvrzuje nejlépe dialog Hippias Větší, v němž je odmítnut takový výměr krásy, podle kterého by krásno bylo jen příčinou dobra, ale ne dobrem samotným.

Dobře, řekneme si, dobro tedy musíme hledat v naší ἀρετή. Ale co se tím vlastně myslí? Co je lidskou zdatností?