• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

Ἀρετή lze uchopit jako rodový pojem, pod nějž spadají jednotlivé druhy ctnosti. Pro Sókrata (i Platóna) sestává ἀρετή především z těchto pěti druhů: moudrost, rozumnost, spravedlnost, statečnost a zbožnost (Prótagorás 330b). Každé z nich je věnována samostatná úvaha — většinou celý dialog, jejímž cílem je ctnost definovat. Ovšem protože Sókratés nevěděl nic dokonalého, tušíme, jak to asi dopadalo.

Rozumnost/uměřenost (σωφροσύνη)

Tato ctnost je předmětem dialogu Charmidés. Je s ní o jeden problém více než s jinými ctnostmi. Upozorňuje na něj překladatel F. Novotný v úvodu k tomuto dialogu:¹

Slovem „rozumnost“ je význam řeckého σωφροσύνη vystižen jen přibližně. Doslovný překlad znamená „zdravou mysl“ a ta se projevuje ovládáním žádostí rozumem a potlačováním egoismu ve prospěch obecných názorů o dobru a krásnu. Překlad T. G. Masaryka slovem „uměřenost“ vystihuje jen jednu stránku této ctnosti. Lépe je překládat slovem „rozumnost“ a chápat je ve spojení s výrazy „rozumět“, rozumný život“, „rozumně žít“.

Problém dobře ilustrují dva české překlady Ústavy. V její IV. knize se hovoří kromě jiného o hlavních ctnostech (schází pouze zbožnost). Přitom F. Novotný překládá σωφροσύνη jako „uměřenost“, R. Hošek² výrazem „rozumnost“. V kontextu pak lze najít vysvětlení a odůvodnění pro obě překladové možnosti.

A co je podstatou σωφροσύνη? V „definičním“ dialogu Charmidés jsou postupně odmítnuty tyto výměry rozumnosti (platí, že postupně získávají výměry na přesvědčivosti a relevantnosti, takže poslední z nich bude asi nejblíže Sókratovu/Platónovu přesvědčení):

• rozumnost je jakási klidnost,
• rozumnost je ostýchavost,
• rozumnost je konat své věci,
• rozumnost je konat dobré věci,
• rozumnost je poznávat sám sebe.

Ovšem všechny tyto pokusy byly odmítnuty, i ten nejnadějnější poslední. V úvaze o něm totiž přišli Sókratés s Kritiou k závěru, že taková rozumnost by byla zcela neužitečná. Jelikož si však představujeme rozumnost jako něco velmi prospěšného a užitečného, je náš výměr evidentně nesprávný.

Spravedlnost (δικαιοσύνη)

U této ctnosti naopak intuitivně hned víme, čeho se týká. To ale neznamená, že je jednoduché ji definovat, o čemž se přesvědčí všechny postavy I. knihy Ústavy. Ani zde totiž Sókratés se svými partnery (vystřídali se celkem tři) nedospěl ke konečnému výměru spravedlnosti (což znamená, že s žádným výměrem nesouhlasil Sókratés).

V tomto případě ale došlo k výjimečnému počinu — Platón se k tématu i k dramatické situaci zřejmě po čase vrátil, aby v dalších knihách Ústavy (především II. — IV.) otázku sám (Sókratovými ústy ovšem) zodpověděl a rozvinul do hlubší úvahy o nejlepším uspořádání obce.

Jednodušší výměr spravedlnosti a snad více „sókratovský“ se objevuje v dialogu Gorgiás:

„A když koná, co se patří, stran lidí, jedná patrně spravedlivě...“
Platón, Gorgiás 507b

To sice není příliš jasné vyjádření (co znamená to „co se patří“?), ale je zajímavé, že podobné vymezení najdeme i u Xenofónta (Vzpomínky IV 6, 6): „Spravedliví jsou ti, kteří vědí, co zákony předpisují stran vztahů k lidem.“

Všimněme si však i rozdílů: v Xenofóntově definici (a v jí předcházející úvaze) je už aplikována teze „ctnost je vědění“ a dále se předpokládá totožnost zákonného a náležitého, správného. To ale neznamená, že by Xenofóntův Sókratés chápal spravedlnost zásadně jinak než Platónův, neboť i ten Platónův tvrdí, že dodržovat zákony je spravedlivé (to je vlastně hlavním motivem dialogu Kritón).

Statečnost (ἀνδρεία)

Jejím výměrem se zabývá Sókratés spolu s vojevůdci Níkiou a Lachétem v dialogu nazvaném po posledním z účastníků. Než se shodnou na tom, že nevědí a že se musejí naučit, co je statečnost, odmítnou tyto předložené definice:

• statečnost je setrvávat v šiku, bránit se nepřátelům a neutíkat,
• statečnost je jakási vytrvalost duše,
• statečnost je znalost věcí hrozivých a nehrozivých i ve válce i v jiných věcech.

V dialogu Prótagorás byl slavný sofista přinucen uznat, že statečnost je vědění a totéž vymezení podává Sókratés i v Xenofóntově díle: „Stateční jsou lidé, kteří vědí, jaké je správné počínání v těžkých a nebezpečných situacích.“

Zbožnost (εὐσέβεια, ὁσιότης)

Její výměr by měl podat nepříliš chápavý znalec božských věcí Euthyfrón ve stejnojmenném dialogu. Ani jemu se bohužel (podle očekávání) nepodaří najít takový výměr, kterým by Sókrata uspokojil, proto i tento dialog končí bez odpovědi.

Sókratés sám používal vymezení analogické k definici spravedlnosti — zbožně jedná ten, kdo koná, co je náležité stran bohů (Gorgiás 507b). Xenofón (Vzpomínky IV 6, 4) i tentokrát důsledně používá tezi „ctnosti je vědění“ a „jeho“ Sókratés definuje zbožného člověka jako toho, „kdo ví, co zákony žádají ve vztahu k bohům.“

Moudrost (σοφία)

Žádný Platónův dialog jako celek není věnován otázce „co je σοφία?“, přestože se zřejmě jedná o nejdůležitější druh ἀρετή, ostatním druhům nadřazený. To aspoň plyne z dialogu Euthydémos, v němž se úvaha o σοφία objevuje, i když z dramatického hlediska pouze jako vedlejší téma. Co se zde dozvídáme?

„Moudrost tedy všude působí, že lidé mají úspěch. Vždyť přece by moudrost nikdy v ničem nechybovala, nýbrž nutně musí jednat správně a dosahovat svých cílů, neboť jinak by to již nebyla moudrost.“
Platón, Euthydémos 280a

„Když se všichni snažíme být šťastni a když se ukázalo, že se takovými stáváme z užívání věcí, a to ze správného užívání, a že vědění (ἐπιστήμη) je to, co poskytuje správnost i úspěch, je tedy třeba, ..., aby si každý muž vším způsobem opatřoval to, aby byl co nejmoudřejší...“
Platón, Euthydémos 282a

Moudrost zajišťuje úspěch v jednání, úspěch je podmíněn věděním — tyto dva texty ukazují, že moudrost je vlastně vědění nebo znalost. Z vyjádření v 281b vyplývá, že dalším ekvivalentem moudrosti je „rozum“ (νοῦς) nebo „mít rozum“.

Význam moudrosti podle řečeného spočívá v tom, že je schopností užívat ostatní dobra (mezi něž jsou zařazeny zdraví, krása, dobrý původ, moc, ale také ostatní ctnosti!) na základě vědění a rozumového posouzení situace. Například je třeba vědět, kdy uplatnit statečnost a pustit se do boje a kdy bude lepší se boje vyvarovat nebo kdy pilně pracovat na nějakém úkolu a kdy se vyhnout zbytečné pracovní námaze.

Pak ovšem statečnost, uměřenost, zbabělost, nestřídmost ani nic dalšího samo není ani dobrem, ani zlem, jediným dobrem je moudrost, jediným zlem je nevědomost (Euthydémos 281d-e).

V podobném duchu se uvažuje v Prótagorovi (352c-d), kde je moudrost (σοφία, ale také φρόνησις) ztotožněna s věděním o dobrém a zlém.

Potvrzení takového pojetí moudrosti najdeme i u Xenofónta (Vzpomínky IV 6, 7): Moudrost je vědění, ale nikdo nemůže vědět všechno, proto každý je moudrý jen v tom, co zná.

Máme tedy před sebou pět ctností. Avšak co je všechny činí ctností? Musejí mít přece něco společného, jinak bychom je nemohli řadit do jednoho rodu. Jednota všech ctností je dokazována v dialogu Prótagorás, kde se tvrdí, že každá ctnost je vědění.

¹ Platón. Charmidés. Lachés. Lysis. Theagés. Přel. F. Novotný. Praha: Oikoymenh, 1995. S. 7-9.

² Platón. Ústava. Přel. R. Hošek. Praha: Svoboda — Libertas, 1993.