• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

Shrňme v několika větách Sókratův postoj:

1. Člověk přirozeně touží po dobru.
2. Dobra dosáhne pouze prostřednictvím ἀρετή.
3. Proto když ví, jaké jednání je v souladu s ἀρετή, nutně jej volí.
4. Z toho plyne klíčový požadavek definice ἀρετή.
5. Jestliže se někdo dopouští jednání, které není ctnostné, sám sobě škodí.
6. To může činit jen někdo, kdo nezná své skutečné dobro.

Tvrzení a. a d. přijměme, tvrzení c. a f. pro tuto chvíli připusťme, abychom se zaměřili na nejproblematičtější teze b. a e. Jak je může Sókratés obhájit?

Prospívá nám jen ctnost, její opak — neřest, nespravedlnost nám naopak škodí. Sókratés si pochopitelně byl vědom existence lidí, kteří se dopustili zločinů mnohem větších a krutějších, než se stávají dnes v poměrně civilizovaném koutu Evropy kolem nás. Přitom tito zločinci (i v Gorgiovi se mluví o jednom takovém tyranovi) žili nepotrestáni a v dostatku až do smrti. Nepovažoval to za vyvrácení svých tvrzení?

Ne, ovšem musel přijmout další tvrzení. Jedno z nich jsme si už představili —podstatou člověka není jeho tělo, natož jeho majetek, nýbrž jeho duše, jinak řečeno jeho mravní charakter. (Podle toho je také třeba lidi posuzovat...) Potom lze tvrdit, že ἀρετή činí duši zdravou a lepší, nespravedlnost jí naopak škodí. Jenže — jak se ta škoda projeví? Jak se stane, aby mravně špatné jednání vůči jiným lidem bylo citelně špatné i pro mne?

Přicházíme k jednomu klíčovému momentu Sókratova myšlení. V uvedených argumentacích ani jinde Sókratés nerozlišuje mezi výrazy „činit zlo sobě“ a „činit zlo jinému“ nebo „přát si vlastní dobro“ a „přát si mravní dobro“. Činit dobro znamená zároveň být dobrý k sobě i být dobrý mravně, neboť skutečné dobro je pouze jedno, stejně jako vědění.

Poznámka:
Překladatel F. Novotný v poznámkách ke Gorgiovi (pozn. 67 ve vydání v OIKOYMENH z r. 2000) upozorňuje, že řecký výraz εὖ πράττω spojuje dva významy — „dobře jednám“ a „dobře se mám“. To činí Sókratovo přesvědčení pochopitelnějším, neboť jeho základ je v samotném jazyce.

Ovšem aby mohl Sókratés použít argumentaci z Prótagory (D. d.) ve spojení s axiómem, že každý touží po dobru, pro nabádání běžných lidí k ctnostnému životu, musí předpokládat nějakou zpětnou vazbu, která zajistí, že člověk jednající mravně se má dobře a naopak člověk morálně špatný se má špatně.

Příkladem může být jeho vlastní argumentace při obhajobě na soudu: Je absurdní, abych kazil mládež úmyslně, protože vím, že když učiním někoho zlým člověkem, bude od něj hrozit zlo i mně samotnému (Obrana Sókrata 25d-e).

Co by mohlo plnit funkci takové zpětné vazby? Vyjdeme-li z Xenofóntem zdůrazňovaného tvrzení, že spravedlivé a zákonné je totožné, pak za nespravedlivý skutek následuje trest společnosti, který zbavuje slastí a působí strasti. Tedy zpětnou vazbou by mohla být reakce společnosti. Ale to je spíše ideál než skutečnost, společnost tuto funkci plní nedostatečně.

Proto Sókratés hledá účinnější a jistější spojení mezi jednáním člověka a náležitou odplatou, a nalézá je v mýtu.

V závěru dialogu Gorgiás Sókratés líčí Kallikleovi osudy duše po smrti, jež bývají považovány za μῦθος, on sám to však označuje jako λόγος (Grg. 523a, viz 1. C. c.). Při podsvětním soudu jsou přesně sečteny a posouzeny dobré i zlé činy člověka, neboť zanechávají stopy na jeho duši i po smrti. Podle jejich množství mu podsvětní soudci určí odměnu nebo trest, úměrně velikosti dobra a zla, které souzený vykonal. Jelikož těmito soudci jsou sami bohové, je zajištěna spravedlnost soudu.

Uznáme-li takovou zpětnou vazbu, zcela jistě se budeme vyhýbat nespravedlivému jednání. Jenže za tuto jistotu spravedlnosti platíme filosoficky příliš velkou cenu — musíme přijmout neověřitelné metafyzické či spíše náboženské předpoklady (a vlastně se vracíme zpět k Hésiodovi...).

Lze se této platbě vyhnout a odůvodnit tvrzení „dobro spočívá v ctnostném životě“ filosofičtějším způsobem?

Na závěr dodejme, že Sókratés byl velmi silně přesvědčen, že ἀρετή je pro jeho duši dobrem. Zároveň byl tak silnou osobností, že toto přesvědčení mu stačilo k tomu, aby jednoznačně dával přednost ctnostnému jednání před nespravedlností. V jeho případě tedy to provokativní „ἀρετή je vědění“ platilo.