• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

„Není to totiž tak, že sám znám dobrou radu a potom jiné činím bezradnými, ale především sám jsem bezradný, a tak způsobuji, že i ostatní jsou bezradní.“
Platón, Menón 80c

„Ale Kritio, ..., ty se mnou zacházíš tak, jako bych já tvrdil, že vím to, nač se táži, a v domnění, že s tebou budu souhlasit, budu-li jen chtít. Avšak tomu není tak, nýbrž zkoumám pokaždé s tebou předloženou otázku, protože to sám nevím.“
Platón, Charmidés 165b

Tyto dva texty vysvětlují, proč se v Platónových dialozích většinou nepodaří zodpovědět ústřední otázku typu „co je X“. Sókratovi protivníci/partneři toho nakonec nejsou schopni, i když to zprvu považovali za hračku. A překvapivě se za neschopného — konzistentně od začátku do konce — prohlašuje i Sókratés.

To je ovšem zvláštní z několika důvodů:

• Jestliže Sókratés skutečně nic nevěděl, jak mohl být považován za moudrého (podle věštby dokonce nejmoudřejšího — Ap. 21a) člověka?
• Jak mohl v Platónových dialozích vždy nejlépe argumentovat a vyvracet mínění ostatních? Copak by si Platón mohl Sókratovu převahu v diskusi zcela vybájit proti skutečnosti?
• A jestliže Sókratés nic nevěděl, podle čeho se rozhodoval ve svém jednání? Jak mohl považovat něco za dobré a něco jiného za špatné?

První otázku lze osvětlit poměrně snadno, stačí nalézt v Obraně Sókrata následující vyjádření:

„... proti tomuto člověku jsem já opravdu moudřejší; bezpochyby totiž ani jeden ani druhý z nás neví nic dokonalého (οὐδὲν καλὸν κἀγαθόν), ale tento se při svém nevědění domnívá, že něco ví, kdežto já ani nevím, ani se nedomnívám, že vím; podobá se tedy, že jsem nad něho moudřejší aspoň o něco málo, právě o to, že co nevím, ani se nedomnívám, že vím.“
Platón, Obrana Sókrata 21d


„Ten z vás, lidé, je nejmoudřejší, kdo jako Sókratés poznal, že jeho moudrost nestojí opravdu za nic.“
Platón, Obrana Sókrata 23b

Nikdo z nás, lidí, nic neví, aspoň nic pořádného či dokonalého, ale přesto si mylně myslíme, že něco víme. Sókratés jediný dospěl k otevřenému pochopení, že lidská moudrost vůbec je slabá, že neznamená nic ve srovnání s moudrostí božskou. A proto je vskutku moudřejší než ostatní lidé, i když nemá skutečné vědění.

Můžeme si také poměrně dobře domyslet, proč Sókratés s takovou suverenitou vítězí v argumentačních střetech. Pomohou nám přitom údaje o Sókratově životní náplni (viz C. a.) a jedna nenápadná poznámka:

„... neboť má řeč je stále táž, že totiž já nevím, jak se tyto věci mají, že však nikdo z těch, s kterými jsem se setkal …, nemůže ujít posměchu, jestliže mluví jinak.“
Platón, Gorgiás 509a

Jestliže Sókratés roky nedělal nic jiného, než diskutoval o stále stejných otázkách — co je ctnost, zda je učitelná atd., pak se jistě musel opakovaně setkat se všemi potenciálními odpověďmi a argumentačními strategiemi, takže pak sám mohl snadno vybrat tu, jež byla přesvědčivá a účinná v dané situaci. Přitom je však možné, že sám neznal uspokojivou odpověď, případně že sám si byl dobře vědom argumentačních strategií, jež by jeho preferovanou odpověď zpochybnily. Pak platí jeho přiznání, že neví nic καλὸν κἀγαθόν.

Zbývá poslední a nejzávažnější problém. Jak v takovém případě mohl správně jednat? Například opět v Obraně říká, že nejvíce mu záleží na tom, aby nedělal nic nespravedlivého a bezbožného (32d). Ale jak by se tomu mohl vyhýbat, když nevěděl, co je spravedlivé (viz Ústava I) a zbožné (viz Euthyfrón)?

Tím dospíváme k počátku výkladu o Sókratových etických představách. Uvidíme, že vědění v nich hraje naprosto zásadní a neopominutelnou roli. Tím naléhavější se stane předchozí nezodpovězená otázka.