• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

Sókratova témata

Aristofanés líčil Sókrata jako sofistu a je nutno přiznat, že v určitých ohledech měl Sókratés blíže k sofistům než třeba k eleatům:

„‚Sókratés je vinen a dopouští se přečinů tím, že zkoumá věci pod zemí i nebeské, že slabší důvody činí silnějšími a že témuž učí i jiné.‘ Taková asi jest; vždyť jste tyto věci viděli i sami v oné Aristofanově komedii, jak tam dokola tahali jakéhosi Sókrata a ten říkal, že pluje ve vzduchu, a tlachal mnoho jiných tlachů o věcech, kterým já ani dost málo nerozumím. A neříkám to, jako bych chtěl zlehčovati takovéto vědění, jestliže je někdo moudrý v takovýchto věcech — nepřeji si, abych byl snad od Meléta žalován ještě pro takové viny — ale opravdu, občané athénští, já nemám s těmito věcmi nic společného. A zase si vedu za svědky většinu z vás a žádám vás, abyste se vespolek poučovali a povídali si, kteří jste kdy slyšeli mé rozmluvy — a takových je mezi vámi mnoho — nuže, povězte si vespolek, zdali mě kdo z vás kdy slyšel třeba dost málo rozmlouvat o takovýchto věcech, a z toho poznáte, že takové jsou i ostatní věci, které o mně lidé mluví.“
Platón, Obrana Sókrata 19b-d

Podle Platóna byla Aristofanova hra jedním z důvodů Sókratovy žaloby a jeho odsouzení — to ukazuje, jaký význam mělo v Athénách divadlo! Platónův Sókratés se ve své obhajobě distancuje od všeho, co dělala postava Sókrata v Oblakách. Přitom se dovolává svědectví samotných soudců (rozhodovala lidová porota o 501 členu), což zase naznačuje, že Sókratés se musel pohybovat na veřejnosti a rozmlouvat s kýmkoli, na koho narazil.

Dočetli jsme se, čemu se Sókratés nevěnoval — přírodovědnému zkoumání (to potvrzuje i Xenofón, Vzpomínky na Sókrata I 1, 11-14) a vyučování sofistickému způsobu argumentace, ještě však chceme vědět, co naopak bylo předmětem jeho úvah. Souhrnný výstižný popis podává tentokrát Xenofón (jednotlivé Platónovy dialogy pak demonstrují zkoumání jednotlivých témat):

„Sám vždy rozmlouval o tom, co se týkalo člověka, a zkoumal, co je zbožné a co bezbožné, co je krásné a co ošklivé, co je spravedlivé, co nespravedlivé, co je to rozumnost a co šílenství, co je to statečnost a co zbabělost, co je stát, co je státník, co je to vláda nad lidmi a co je vládce. O těchto věcech se tedy pouštěl do hovoru a o jiných, jejichž znalost podle jeho názoru činí lidí dokonalými a jejichž neznalost opravňuje k označení těch, kteří je neznají, za otrocké povahy.“
Xenofón, Vzpomínky na Sókrata I 1, 16

Z obsahového hlediska jde skutečně o dokonalou shodu se sofisty — mravní ctnosti, státní uspořádání, vláda. Ovšem i v tomto úryvku je naznačen typicky sókratovský způsob zkoumání, jenž se liší od sofistického přístupu: Sókratés u všech svých témat zkoumal v prvé řadě, co věc je, tedy hledal její definici.

Sókratés a stálost

Právě v tomto momentu spatřuje Aristotelés (abychom zapojili i našeho posledního svědka) Sókratův příspěvek k tradičnímu řeckému hledání stálosti za jevy. Definice totiž postihuje něco obecného, má-li být definicí mnoha jevů, proto její předmět není totožný s žádným z těchto jednotlivých jevů. Zde podle Aristotela navázal na Sókrata Platón a doplnil, že pak musí být předmětem definice nějaké jiné než pomíjivé smyslově vnímatelné jsoucno, a to idea (Metafyzika I 6, 987b1-8).

Sókratův příspěvek k odhalování stálosti tedy spočívá v důrazu na neměnnou a nepomíjivou definici, jejíž nalezení je nezbytné pro náš mravní život. Proč? Odpovídá následující úryvek z Euthyfróna:

„Sókr. Nuže, pamatuješ se, že jsem nechtěl od tebe tohle, abys mi vyložil jednu nebo dvě z mnoha zbožných věcí, nýbrž onen vid sám (αὐτὸ τὸ εἶδος), kterým jsou všecky zbožné věci zbožné? Vždyť jsi tuším uznal, že jeden vid (μία ἰδέα) je příčinou, že věci hříšné jsou hříšné a zbožné zbožné; či se nepamatuješ?
Euth. Zajisté.
Sókr. Pouč mě tedy o tomto vidu samém, co asi jest, abych mohl, hledě na něj a užívaje ho za vzor, nazývat zbožným, cokoli by bylo v tvém jednání nebo v jednání někoho jiného takové, jako je on, a hříšným, co by nebylo takové.“
Platón, Euthyfrón 6d-e

Všimněte si jednak „platónské“ terminologie, jež odkazuje přímo k teorii idejí, jednak funkcí, kterou má hledaná definice splňovat:

1. Její předmět má být příčinou zbožnosti všeho zbožného, tedy má každému zbožnému činu dodávat to, co jej činí zbožným.
2. Definice umožňuje identifikovat zbožné činy, a tedy rozhodnout, zda např. Euthyfrónova žaloba na otce (o níž se v dialogu dočtete) je zbožná či není.

Z toho je zřejmé, že Sókratovo zkoumání má zásadní životní přínos.

Praktický význam Sókratova zkoumání

Stručně a lakonicky jej potvrzuje Xenofón:

„Ti, kteří se zabývají člověkem, se domnívají, že to, co zjistí, mohou použít pro sebe i pro kohokoliv jiného...“
Xenofón, Vzpomínky na Sókrata I 1, 15

Barvitěji a detailněji popisuje užitečnost svého filosofování — ne pro sebe, nýbrž pro spoluobčany a pro celou obec — Sókratés sám ve své obhajobě na soudu (samozřejmě, v Platónově verzi):

„... pokud budu dýchati a budu schopen, buďte jisti, že nepřestanu filosofovat a domlouvat vám a vykládat každému, s kýmkoli z vás se kdy potkám, po svém obvyklém způsobu: ‚Ty, výborný muži, jsi Athéňan, občan obce, která je největší a nejproslulejší svou moudrostí a mocí, a ty se nestydíš starat se o peníze, abys jich měl co nejvíce, i o pověst a čest, avšak o rozum a pravdu a o duši, aby byla co nejlepší, o to se nestaráš ani nepečuješ?‘
...
Neboť to přikazuje bůh, rozumějte, a já se domnívám, že se vám ještě nedostalo v obci žádného většího dobra, nežli je to mé sloužení bohu. Já totiž obcházím a nedělám nic jiného, nežli že přemlouvám mladé i staré z vás, aby se ani o těla ani o peníze nestarali spíše a tak horlivě jako o duši, aby byla co nejlepší, a hlásám: ‚Nevzniká z peněz ctnost, nýbrž z ctnosti vznikají peníze i všechny ostatní pro lidi dobré věci, i v soukromí i v obci.‘“
Platón, Obrana Sókrata 29d-30b

Ctnost je pro jednotlivce i pro obec největším dobrem (je totiž dobrem pro duši) a Sókratovo filosofování — v přímé interakci, v rozhovoru — vede k rozvoji ctnosti.

Doplníme souvislost s úsilím definovat ctnosti, jež v citátu není vyjádřena: Teprve když přesně víme, jaké jednání je ctnostné, můžeme se pro ně vždy správně rozhodnout. Znalost ctnosti je tedy nezbytnou podmínkou pro ctnostný život. (pro Sókrata však platí ještě mnohem silnější tvrzení — znalost definice je i podmínkou dostačující, neboť ctnost je vědění, viz oddíl D. d.)

Postup výkladu

Jestliže jsme v několika ohledech vřadili Sókrata do širší filosofické tradice, mohlo by to vzbudit dojem, že je prostě jedním ze starých řeckých filosofů. Ale to bychom pominuli podstatu jeho role ve filosofii a filosofii samotnou bychom ošidili o jeden z jejích nejvýraznějších prvků.

Sókratés byl totiž jen jeden, pochopitelně, ale hlavně — nikdo podobný a nikdo stejně zajímavý a přitažlivý se až do našich dnů ve filosofii neobjevil a stěží se někdo takový ještě objeví. Proto následujícím krokem našeho výkladu musí být vyjasnění nejdůležitějších zvláštností Sókratovy osobnosti (C.) A poté se budeme věnovat jeho ústřednímu a vlastně jedinému filosofickému zájmu — etice (D.)

Pod každým z těchto dvou velkých témat můžeme samozřejmě očekávat mnoho souvisejících témat dílčích.