Dějiny filosofie I: 2. Míléťané

Prameny

• Svoboda, K. Zlomky předsokratovských myslitelů. (ZPM.) Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. (S. 31-38.)
• Thalétovy zlomky na Fysis.cz.
• Anaximandrovy zlomky na Fysis.cz.
• Anaximenovy zlomky na Fysis.cz.
• Díogenés Laërtios. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. (DL.) Přel. A. Kolář. 2. vyd. Pelhřimov 1995. (I 1, II 1-2.)

Literatura

• Kirk, G. S. — Raven, J. E. — Schofield, M. Předsókratovští filosofové. (KRS.) Vyd. 1. Praha: Oikoymenh, 2004.
• Kočandrle, R. Anaximandros z Mílétu. Červený Kostelec: Pavel Mervart 2010.
• Stupňánek, B. Anaximandrův zlomek B1. Magisterská diplomová práce. Brno 2008.

Cíle tématu

Počátek filosofie

Tvrzení, že evropská filosofická tradice začíná právě Míléťany, pochází od Aristotela. Konkrétní doklad je uveden ve výkladu o Thalétovi (oddíl C. a.).

Ani moderní bádání Aristotelův postřeh nezpochybnilo — nebyly nalezeny žádné doklady o tom, že by se filosofickému zkoumání skutečnosti oddával už někdo starší než Thalés.

Časové a historické zařazení

Je pochopitelné, že čím staršími dějinami se zabýváme, tím méně máme k dispozici přesných a spolehlivých pramenů. To platí — alespoň v podstatné většině případů — také pro dějiny filosofie. Nemůžeme proto očekávat, že dokážeme přesně určit letopočty narození a smrti nejstarších filosofů.

Řecké prameny sice udávají přesné údaje (viz příslušné pasáže v DL), ty však často vycházejí spíše ze symbolických vztahů a spojení než z kritického historického zkoumání v našem slova smyslu, proto je třeba tyto údaje brát s rezervou. (Příklad moderního kritického přístupu k těmto údajům najdete v KRS s. 100, 130-132, 184-185.)

Naštěstí pro studium počátků filosofie není přesné určení letopočtů zásadní, proto se můžeme spokojit s určením přibližným, že mílétští filosofové působili v 6. st. př. n. l.

Z historického hlediska spadali do období, kdy se iónští Řekové museli stále více bránit východním sousedům. Nakonec se neubránili Peršanům, a je možné, že porážka Mílétu r. 494 př. n. l. násilně přervala první filosofickou tradici.

Obecná charakteristika

Příslušnost k téže myslitelské tradici prozrazují jisté společné motivy v myšlení všech tří nejznámějších Míléťanů.

• Shodným východiskem bylo pozorování především meteorologických a biologických jevů.
• Z těchto empirických dat (příp. také s pomocí určité spekulace — to v případě Anaximandra) dospěli k přesvědčení, že všechny jevy mají nějaký společný základ či počátek.
• Jejich výklad, v němž je tento prazáklad či počátek ústředním bodem, není vůbec (či jen v minimální míře) zatížen tradičními řeckými mýtickými představami, naopak jej lze označit za racionální a založený na hledání přirozených principů skutečnosti.

My si postupně představíme výklady všech tří Míléťanů, přičemž se budeme snažit o splnění výše uvedených cílů.

Životopisné údaje

Co o tomto muži víme? Pochopitelně nemáme dochovány spolehlivé časové údaje o Thalétově narození a smrti. Aspoň přibližné údaje však můžeme odvodit z informací o jeho aktivitách.

Jelikož se zřejmě účastnil válečné výpravy lýdského krále Kroisa proti perskému Kýrovi II. kolem r. 547 př. n. l. a o žádné pozdější Thalétově aktivitě nic nevíme, lze jeho smrt klást do doby kolem r. 545 př. n. l.

O jeho narození můžeme pouze spekulovat následujícím způsobem: Předpověděl zatmění Slunce, které nastalo r. 585 př. n. l. Tedy už krátce před tímto datem musel mít dost znalostí a zkušeností k takovému počinu, řekněme, že mu tehdy bylo něco přes čtyřicet let. Pak se narodil asi kolem r. 620 př. n. l.

Pro úplnost dodejme, že pocházel z foinického rodu, který však byl už delší dobu usazen v Mílétu.

Postup výkladu

Jsme na úplném začátku filosofie, proto budeme postupovat jinak než u myslitelů pozdějších. Nejprve se totiž zeptáme, proč je právě Thalés považován za prvního filosofa (C. a.). Až to bude jasné, zaměříme se na jeho nejvýznamnější filosofický počin — určení vody jakožto počátku všech věcí (C. b.).

Nečetné a kusé zprávy nám nedovolí hlubší a detailnější zkoumání Thalétových myšlenkových pochodů, proto se posléze podíváme na jedno známé tvrzení o bozích, jež na první pohled zpochybňuje status Thaléta jako filosofa. Vlastně se tím znovu vrátíme k otázce, zda si Thalés takový titul skutečně zaslouží (C. c.). Výsledky našeho zkoumání pak stručně shrneme (C. d.).

Thalés filosofem?

Už víme, že Thalés byl považován za jednoho z mudrců. Patří také do dějin matematiky, přesněji do dějin geometrie — dnes je nejvíce známa „Thalétova věta“ (trojúhelník vepsaný do kružnice nad jejím průměrem je pravoúhlý — viz DK 11 A1), ovšem dochované zlomky prokazují jeho hlubší zájem o vztahy přímek, úhlů a trojúhelníků (viz zlomky A11 a A20).

A existují také dostatečná svědectví o Thalétově důkladném studiu astronomických jevů (viz líčení Díogena Laërtského I 23-24, DK 11 A1), z nějž proslula především jeho předpověď zatmění Slunce, které nastalo 28. 5. 585 př. n. l. (zlomek A5).

Avšak čím si Thalés vysloužil zařazení do dějin filosofie, a to dokonce na první místo? Jednoduše řečeno — může za to Aristotelés:

„... většina nejstarších filosofů se domnívala, že počátkem všech věcí jsou jenom počátky ve způsobě látky. ... Ale o počtu a bližším určení takového počátku nemají všichni stejné mínění. Thalés, původce takového typu filosofického výkladu, říká, že je jím voda...“
Aristotelés, Metafyzika I 3, 983b6-21 (DK 11 A12)

V tomto úryvku Aristotelés nachází u Thaléta jednoznačně filosofické myšlenky — hledání počátku (nebo příčiny) věcí — a navíc jej označuje za „původce“ nejstaršího způsobu určování tohoto počátku. Proto přehled svých předchůdců a jejich odpovědí na otázku po počátku začíná právě Thalétem, a tedy Thalés byl pro Aristotela prvním myslitelem, zasluhujícím označení „filosof“.

Thalés vzorem filosofa!

Pro antické myslitele Thalés nejenže byl filosofem, stal se dokonce vzorem filosofa! Když se totiž Platón a Aristotelés snaží charakterizovat běžného filosofa, využijí jako příklad právě Thaléta.

V dialogu Theaitétos líčí Platón anekdotu, podle níž Thalés pozoroval hvězdy a přitom nesledoval, kam šlape, následkem čehož spadl do studny (nebo ještě do něčeho horšího). To viděla thrácká služka a smála se jeho nepraktičnosti (Tht. 174a, DK 11 A9). Podle toho se filosof jeví jako muž teorie, který se zajímá především o poznání a ne o všední věci.

Doplnění a upřesnění tohoto dojmu podává Aristotelova zpráva. Thalés se sice zabýval nepraktickou filosofií, z níž neměl žádný užitek — ale to jen z toho důvodu, že filosof o praktický prospěch neusiluje. Kdyby však chtěl, velmi snadno by mohl zbohatnout. To Thalés dokázal následovně.

V zimě skoupil lisy na výrobu olivového oleje, protože na základě svých zdánlivě nepraktických astronomických poznatků předvídal, že bude velká úroda oliv. Olivy skutečně v létě zarodily, a Thalés pak lisy se ziskem pronajímal (Politika I 11, 1259a9, DK 11 A10). Filosof tedy má i praktické vědění, ovšem nevyužívá je.

Thalés pisatel?

Protože se filosofie pěstuje řečí a řeč se uchovává v písemné podobě, při studiu dějin filosofie se vždy ptáme, co dotyčný myslitel napsal, a v případě starodávných myslitelů ještě navíc, co z jeho díla se dochovalo.

Druhou otázku můžeme zodpovědět jednoznačně: Nedochoval se žádný zlomek Thalétova filosofického spisu.

Méně jistá je odpověď na otázku, zda Thalés nějaký filosofický spis napsal, či zda napsal vůbec nějaký spis. Detailní úvahu na toto téma podávají KRS (Kirk, Raven, Schofield. Předsókratovští filosofové, s. 113-115):

Podle Simplikiovy zprávy (in Phys. p. 23, 29) nenapsal Thalés nic kromě Námořní astrologie. Ovšem to popírá Díogenés Laërtský a uvádí jiné dva tituly — O slunovratu a O rovnodennosti. Zprávy tedy jsou nejednoznačné a KRS přiznávají, že jejich závěr je nejistý: Sice není vyloučeno, že Thalés — muž prakticky činný, žijící v námořní mocnosti Mílétu — sepsal nějakou pomůcku pro námořní navigaci. Pravděpodobnější však je, že nenapsal žádný spis.

Absence spisu a nemožnost studovat autentická Thalétova tvrzení má pochopitelně nepříznivý vliv na naši snahu pochopit podstatu jeho filosofického výkladu skutečnosti.

Ὕδωρ jako ἀρχή

Při výkladu Thalétova myšlení si tedy musíme vystačit s několika málo — navíc ne zcela spolehlivými — zprávami. Ústřední je následující Aristotelův text z Metafyziky (na ten jsme už narazili při odůvodňování Thalétova místa v dějinách filosofie):

„Tedy většina nejstarších filosofů se domnívala, že počátkem všech věcí jsou jenom počátky ve způsobě látky (ὕλη). Neboť to, z čeho se skládá všechno, co jest, a z čeho původně vzniká a v co nakonec zaniká, kdežto podstata (οὐσία) trvá a mění se jenom ve svých vlastnostech, jest podle nich prvkem (στοιχεῖον) a počátkem (ἀρχή) jsoucna. Proto míní, že nic nevzniká a nezaniká, ježto se ona prapodstata (φύσις) stále udržuje...
Ale o počtu a bližším určení takového počátku nemají všichni stejné mínění. Thalés, původce takového filosofického směru, praví, že jím jest voda (ὕδωρ)...“
Aristotelés, Metafyzika I 3, 983b3-21 (DK 11 A12)

Poznámka:
Pro naše účely není nutno se věnovat otázce věrohodnosti Aristotelova svědectví o předsókratovských myslitelích. Nebude-li uvedeno jinak, budeme jednoduše usilovat o porozumění předsókratovskému myšlení v aristotelském pojetí.

Co všechno můžeme z tohoto textu vyčíst o Thalétově způsobu výkladu skutečnosti?

Proč právě voda?

Se samotným hledáním společného počátku jsme se setkali už v mýtu, nejzřetelněji v Hésiodově Theogonii. Ovšem Hésiodos svou volbu počátku nijak nevysvětlil a neodůvodnil. Jestliže se s Thalétem ocitáme už nikoli v mýtu, nýbrž ve filosofii, máme právo takové odůvodnění očekávat. Tedy — jak Thalés přišel právě na vodu?

Odpověď podává opět Aristotelés v pokračování výše uvedeného citátu.

„... podnětem k tomuto mínění mu snad bylo poznání, že se všechno živí něčím vlhkým a že samo teplo z něho vzniká a jím žije — to však, z čeho všechno vzniká, jest počátkem (ἀρχή) všeho. Proto tedy dospěl k tomu mínění a dále ještě proto, že semena všech věcí svou přirozenou povahou jsou vlhká, a že počátkem přirozené vlhkosti jest voda.“
Aristotelés, Metafyzika I 3, 983b22-27 (DK 11 A12)

Opět se zamysleme, co všechno můžeme z Aristotelových slov vyčíst:

• Jednak prozrazují, že Aristotelés sám neví jistě, ale pouze se domýšlí, pokouší se rekonstruovat Thalétovu myšlenku (viz ono „snad“ — ἴσως).
• Podle Aristotela Thalés odhalil význam vody při pozorování především živých jsoucen, což lze jistě uznat jako oprávněný důvod.
• Můžeme přidat ještě jednu domněnku: Voda má zásadní a na první pohled zřejmý význam také při meteorologických jevech (sníh, déšť, mlha, duha...), jimž se určitě věnovali Thalétovi mílétští následovníci. Proto můžeme předpokládat, že také on jako Anaximandrův starší současník si těchto jevů všímal, i když se nedochoval žádný zlomek, který by to jednoznačně doložil (viz aspoň zlomek DK 11 A16 od Aëtia, v němž Thalés vysvětluje nilské záplavy působením větrů).
• A také si uvědomme, že oba důvody vycházejí z pozorování přírody. Thalétovo vysvětlení je tedy „přirozené“ — na rozdíl od Hésioda nezavádí žádné nevnímatelné a mimopřírodní mocnosti.
  V tomto ohledu lze Thalétovo myšlení označit za „filosofické“.

Voda jako kosmologický činitel

Podle dosud řečeného je voda počátkem všeho v našem okolí, tedy na Zemi. Avšak další zlomky ukáží, že její působnost daleko přesahuje těleso Země.

„Jiní tvrdí, že Země spočívá na vodě. Neboť toto je nejstarší výklad, který k nám došel. Tvrdí se, že jej podal Thalés z Mílétu, podle něhož Země spočívá na místě, protože je plovoucí, podobně jako dřevo nebo jiné takové věci (neboť žádná taková věc svou přirozeností nespočívá na vzduchu, ale na vodě) — jako by týž výklad nemusel platit pro Zemi i pro vodu, která Zemi nese.“
Aristotelés, O nebi II, 13, 294a28-b1 (DK 11 A14)
(Překlad převzat z KRS.)

Poznámka:
I zde vidíme, že Aristotelés si není jistý autorstvím myšlenky. (A v závěru problematizuje její vysvětlovací sílu.)

Z této Aristotelovy zprávy zjišťujeme, že voda je zřejmě hlavním „prvkem“ v celém kosmu — má-li Země plavat na vodě, musí být plocha vody větší než plocha Země. Důležitý je dále fakt, že tvrzení o Zemi je podloženo opět důvěrně známou zkušeností — všichni vědí, že dřevo (a jiné látky) plavou na vodní hladině.

Je-li vody tolik, lze očekávat, že právě ona bude také hlavní působící silou celkého kosmu, což potvrdí další zlomek, tentokrát už z pozdějšího zdroje. (Opět posuďte, čím je tvrzení odůvodněno.)

„Thalés praví, že je země držena vodou, že pluje jako loď a že se kolísá pohyblivostí vody tehdy, když se říká, že je zemětřesení.“
Seneca (DK 11 A15)

Učiňme závěr: Thalés zřejmě považoval vodu za hlavního činitele ve všech měřítkách skutečnosti, tj. jak na úrovni jednotlivých organismů, tak i na úrovni celého kosmu.

Zamyslete se nad funkcemi a významem vody v přírodě a pokuste se sami najít další možné důvody pro Thalétovu volbu počátku. Jak jeho volba obstojí ve světle poznatků moderní vědy?

Kromě ústřední myšlenky o vodě jako počátku připisuje Aristotelés Thalétovi ještě jeden důležitý názor:

„Někteří také říkají, že duše je smíchána ve veškerenstvu, proto se snad (ἴσως) Thalés také domníval, že všechno je plno bohů (πάντα πλήρη θεῶν εἶναι).“
Aristotelés, O duši I 5, 411a7-8 (DK 11 A22)

Tentokrát se zeptáme jinak než po citátech z Metafyziky:

1. Nepopírá tato myšlenka označení Thaléta za filosofa? Můžeme přece výroku rozumět tak, že všude jsou bohové, tedy snad všechny věci jsou bohy — a pak tu máme vlastně stejnou situaci jako ve zcela mýtologické Hésiodově Theogonii.
2. Ať je odpověď na první otázku jakákoli — lze toto tvrzení o bozích uvést v soulad s hlavní Thalétovou tezí o vodě?

Ad 1. Tedy znovu — Thalés filosofem?

Abychom lépe pochopili, co může Aristotelovo svědectví znamenat, uvedeme příbuzné zlomky.

„... také Thalés podle toho, co se od něho uvádí, pokládá duši za něco hybného, ježto praví, že kámen má duši, poněvadž hýbe železem.“
Aristotelés, O duši I 2, 405a19-21 (DK 11 A22)


„Aristotelés a Hippiás praví, že přiřkl i neživým věcem účastenství na duši, a usuzuje tak podle magnetovce a jantaru.“
DL I 24 (DK 11 A1)

Podle těchto zpráv Thalés připisoval mnohým „věcem“ duši, čímž je vlastně označoval za živé. Tedy podle jeho představy bylo ve světě mnohem více živých jsoucen než podle běžného názoru. Kritériem „živosti“ měla být schopnost pohybu (či schopnost působit pohyb podle Aristotelova textu).

To byl podle autorky článku o Thalétovi na IEP — Patricie O’Grady — skutečný názor prvního filosofa, jímž se řadí k představitelům hýlozoismu.

Ale kde se tedy u Aristotela vzali ti „bohové“? P. O’Grady to vysvětluje následovně. Aristotelés zřejmě vyšel z Platónovy úvahy v Zákonech 899a-b, kde se k tvrzení — zřejmě thalétovskému, že mnoho zdánlivě neživých věcí má duši, dodává: vše je řízeno duší, a je-li to duše dobrá, pak je bohem. Následně — „vše je plné bohů“ (θεῶν εἶναι πλήρη πάντα). To je ovšem už Platónovo dovození, ale Aristotelés je mylně pochopil jako věrohodnou zprávu o Thalétově myšlení.
(Narážíme na první konkrétní zpochybnění Aristotelova svědectví o jeho předchůdcích.)

Thalétův hýlozoismus

Jedná se o názor, podle nějž je všechno živé. Následující úvaha pochází z KRS (s. 124-128), kteří na rozdíl od výše zmíněné badatelky považují Aristotelovo vyjádření o bozích za věrohodnou zprávu. V kontextu problému hýlozoismu však není podstatné, zda řekneme „vše je oduševněné“ nebo „vše je plné bohů“.

Tvrzení, že „všechny věci jsou plné bohů“, může být zobecněním závěru, že některé domněle bezduché věci jsou živé, mají duši, protože mají — byť omezenou — schopnost pohybovat něčím jiným. To snad vedlo Thaléta k závěru, že svět jako celek vykazuje schopnost změny a pohybu, která není lidského původu, a kvůli své neustálosti a rozsahu a různotvárnosti musí být považována za božskou.

Uvedené tvrzení asi nebylo myšleno tak, že každá jednotlivá věc je živá, nýbrž že všechny věci v celku obsahují nějaký druh životního principu. Podstatou tvrzení je, že oblast oduševněného nebo živého je mnohem větší, než se zdá na první pohled. Thalés tak zastává stanovisko, jež je společným předpokladem všech raných fyziků:

Svět je nějakým způsobem živý, sám se spontánně proměňuje, a proto není třeba podávat zvláštní vysvětlení přirozené změny.

Varianty hýlozoismu

KRS rozlišují tři různé varianty:

1. všechny věci jsou nějakým způsobem živé;
2. svět je proniknut životem, mnohé z jeho částí, jež se jeví neživými, jsou ve skutečnosti oduševněné;
3. svět jako celek je jednoduchý živý organismus.

(A) je extrém, ale pro řecké myšlení a jeho tendenci k univerzalizaci není ani tato varianta nepřijatelná — objevuje se u Xenofana. Thalétovo stanovisko se nejvíce blíží k (B), zatímco (C) je implicitně obsaženo ve starých genealogických kosmogoniích.

Ať už by však Thalés zastával kteroukoli z těchto variant, měl by na mysli něco zcela jiného než Hésiodos. A tedy stále je filosofem.

Ad 2. Voda a hýlozoismus?

Odpověď na druhou otázku bude mnohem stručnější — z dochovaných zpráv se totiž nedozvíme nic např. o vztahu vody jako počátku a pohybové schopnosti magnetovce. Proto nemůžeme říci, zda tyto dvě ústřední Thalétovy myšlenky spolu nějak souvisely, nebo zda Thalés jejich vztah blíže nepromýšlel.

• Ukázali jsme, že Thalés vysvětluje skutečnost jinak než např. Hésiodos, a že si tedy zaslouží­ zařazení­ do dějin filosofie. Jeho metodu lze charakterizovat následovně: pozorování pří­rodní­ch jevů → jejich univerzální­ vysvětlení­ na základě určení jejich přirozeného počátku.
• Protože jako první uvažoval tímto způsobem, je jeho myšlení originální (jak zdůrazňuje opět P. O’Grady) navzdory tomu, že podobné myšlenky o vodě se vyskytovaly i v jiných blízkovýchodních civilizacích (Thalétovu inspiraci těmito vnějšími zdroji se naopak snaží doložit KRS, viz s. 120-121).
• Budeme-li skutečně Thaléta brát jako první­ho filosofa a jakéhosi zakladatele filosofie, pak samozřejmě je jeho význam stěží­ docenitelný. Ale i při stří­zlivější­m hodnocení­ lze konstatovat, že způsob jeho uvažování ovlivnil jeho mladší­ mí­létské následovní­ky a mí­létské myšlení­ v celku zase stálo v pozadí elejské proměny filosofického tázání­, z ní­ž pak vycházejí­ i Platón s Aristotelem.
  A koneckonců fakt, že právě tyto dvě vrcholné postavy antické filosofie uvádějí­ Thaléta jako jakýsi vzor filosofa (viz oddí­l C. a.), dokazuje, že nejstarší­ z mílétských filosofů došel u Řeků velkého uznání­.

O jeho životě víme málo, vlastně ještě méně než o Thalétovi. S Thalétem se znal, byl buď jeho žákem nebo kolegou. Je o něm tradována jediná anekdota: Když jednou zpíval, děti se jeho zpěvu smály a on prý řekl: „Musím se tedy kvůli dětem naučit lépe zpívat.“ (DL II 2)

Dále máme několik zpráv o jeho vynálezech a výtvorech. Jako první prý vytvořil gnómón (primitivní sluneční hodiny), mělo se tak stát při cestě na Peloponésos do Sparty. Podle tradice byl také první, kdo nakreslil mapu světa a sestrojil model nebeské sféry.

Tyto kusé informace nám dovolují jen spekulovat, že Anaximandros nebyl tak přitažlivou osobností jako Thalés, ale spíše uzavřeným, snad i „suchým“ myslitelem a vynálezcem. Ovšem jeho technické vynálezy i myšlenkové konstrukce jsou naopak jedinečné a velmi pozoruhodné. O tom se přesvědčíme v následujících oddílech.

Postup výkladu

Oč méně víme ve srovnání s Thalétem o Anaximandrově osobě, o to více známe jeho myšlení. Důvodem je jednoznačně fakt, že Anaximandros své filosofické myšlenky sepsal. A proto se nejprve zmíníme o jeho spise, prvním spise v dějinách evropské filosofie (D. a.)!

Poté začneme s obsahovým výkladem a budeme postupovat podobně jako u Thaléta. Nejprve si tedy představíme Anaximandrův počátek (D. b.) a díky četnějším zprávám můžeme také důkladněji pátrat po důvodech Anaximandrovy volby (D. c.). Následuje výklad o vzniku světa z počátku (D. d.), krátké doplnění k dalším Anaximandrovým tématům (D. e.) a na závěr malé shrnutí (D. f.).

Teď už jsou jistě všichni zvědavi, jak vypadal první filosofický spis...

Oproti Thalétovi máme u Anaximandra jednu zásadní výhodu, když se snažíme dopátrat podstaty jeho myšlení: Anaximandros totiž skutečně napsal filosofický spis, který tedy lze považovat za historicky vůbec první filosofický spis a který byl zřejmě až později nazván Περὶ φύσεως. Snad jej měl v ruce ještě Aristotelés, až do 2. st. př. n. l. pak existoval výtah z Anaximandrova textu.

Anaximandros je tedy první filosof, z jehož díla se mohly dochovat přímé citáty. Dochovaly se ovšem jen v minimální míře — DK uvádějí pouze pět zlomků, navíc většina z nich je tvořena jen několika slovy (viz bilingvu zlomků B na Fysis.cz).

Při této příležitosti uvažme, že až do Platóna se nám ovšem filosofická díla dochovala pouze v citátech u pozdějších autorů (tedy ve zlomcích) a myšlenky těch starých musíme slepovat z útržků a pozdějších komentářů nebo polemik mladších filosofů. Komentáře a polemiky nám pomáhají dát dochovaný citát do kontextu. Tuto službu nám činí Platón, ale především Aristotelés a jeho následovníci.

Při studiu antické filosofie (zvláště předsókratovské) se potýkáme se specifickým problémem — nedostatkem informací a otázkou věrohodnosti dochovaných svědectví. Seznamte se s touto problematikou v KRS, s. 11-17).

Anaximandros se objevuje v dějinách filosofie na druhém místě, přičemž za evidentní se považuje jeho myšlenková příbuznost s Thalétem. Co to znamená pro naši snahu pochopit jeho myšlení?

Měli bychom ukázat, co jej s Thalétem spojuje, a vedle toho v čem jej překračuje a čím se od něj odlišuje (kdyby tvrdil totéž, co Thalés, nezasloužil by si místo v knihách o antické filosofii). Obecně lze ihned odpovědět takto: Anaximandros sdílel s Thalétem přesvědčení o tom, že „za“ všemi vznikajícím a zanikajícími jsoucny existuje jeden společný základ, zdroj či počátek, který je stálý a trvalý. Připomeňme, že k tomuto přesvědčení zřejmě oba (a později určitě i Anaximenés) dospěli na základě pozorování příbuznosti všech věcí.

A můžeme očekávat, že Anaximandra od jeho předchůdce odlišuje konkrétní určení tohoto počátku a pochopitelně také metodický postup, jímž k tomuto odlišnému počátku dospěl.

Přirozeně si tedy položíme otázky:

1. V čem Anaximandros spatřoval počátek všech věcí?
2. Na základě jakých důvodů se nespokojil s Thalétovou odpovědí a jak odůvodnil odpověď vlastní?

Ad 1. Ἄπειρον

Odpověď na první otázku poskytuje zpráva dochovaná u pozdního antického komentátora Aristotelových spisů, Simplikia (s jeho zprávami se budeme setkávat velmi často):

„Z těch, kteří říkají, že [tj. prvek] je jeden, pohyblivý a neomezený, Anaximandros, syn Praxiadův z Mílétu, který byl Thalétovým nástupcem a žákem, pravil, že počátek a prvek jsoucích věcí je neomezeno (τὸ ἄπειρον), a jako první zavedl toto jméno ‘počátek’. Říká, že to není ani voda, ani něco jiného z takzvaných prvků, nýbrž nějaká jiná neomezená přirozenost (ἑτέρα τις φύσις ἄπειρος), ze které vznikají všechny oblohy a světy v nich.“
Simplikios, In Arist. Phys. 24, 13-18 (DK 12 A9/1)
(Překlad B. Stupňánka.)

Co nám zpráva říká?

Jednak potvrzuje úzkou myšlenkovou spřízněnost Anaximandra s Thalétem a především identifikuje počátek, který Anaximandros zvolil místo vody. Je jím „neomezené“ (ἄπειρον), přičemž je výslovně řečeno, že tento počátek je něco jiného než tradiční čtyři prvky („tradiční“ ovšem až později, v poaristotelské době).

To nám už prozrazuje něco o Anaximandrově myšlení: Neomezoval se na to, co lze bezprostředně pozorovat, nýbrž do svého výkladu zapojoval i abstraktní motivy. Nyní se sama vnucuje druhá otázka: Jak k takovému abstraktnímu počátku dospěl?

Ad 2. Proč ἄπειρον?

Po krátkém zamyšlení se tato otázka ještě rozdvojuje:

1. Proč má být počátek neomezený či nekonečný?
2. A proč má být tento nekonečný počátek odlišný od smyslově vnímatelných látek?

Odpovědi musíme samozřejmě hledat zase v dochovaných textech:

a) Proč „neomezený“ počátek?

„... vznikání a zanikání neustane jedině tehdy, bude-li nekonečno tím, z čeho pochází to, co vzniká.“
Aristotelés, Fyzika III 4, 203b19-20 (DK 12 A15)
(Překlad převzat z KRS.)


„... nekonečno nemá počátek ... ale zdá se, že je počátkem ostatních věcí a obklopuje všechny věci a řídí všechno, jak říkají všichni ti, kdo mimo nekonečno nepostulují jiné příčiny, např. mysl či lásku.“
Aristotelés, Fyzika III 4, 203b10-13 (DK 12 A15)
(Překlad převzat z KRS.)

Problematice nekonečna, neomezena se důkladně věnoval Aristotelés (v pěti kapitolách III. knihy Fyziky). Při svém kritickém zkoumání nekonečna polemizuje se dvěma důvody, jež některé z jeho předchůdců vedly k přesvědčení, že počátkem musí být nějaké neomezeno.

• První důvod lze označit za „fyzikální“: Jestliže jsme přesvědčeni, že všechny věci vznikají z jednoho počátku, a jestliže vidíme, že vznik se děje neustále, pak to, z čeho všechno neustále vzniká, musí být nevyčerpatelné, tedy neomezené.
• Druhý důvod je „dialektický“, tj. vychází z významu slov: Počátkem je to, co samo žádný další počátek nemá. Co je omezené, počátek nutně má — začíná „tam“, kde má mez. Proto právě neomezené by mělo být počátkem.

Protože však druhý důvod předpokládá určitý stupeň rozvoje myšlení, který je vlastní až klasickému období, lze Anaximandrovi přiznat spíše důvod „fyzikální“ (navzdory jeho nepřesvědčivosti, na niž upozorňuje Aristotelés — pokud ji neodhalíte sami, hledejte na začátku 8. kap. III. knihy Fyziky).

To je dostačující odpověď na první otázku po Anaximandrových důvodech.

Poznámka:
Ovšem D. Couprie připisuje přímo Anaximandrovi i onen druhý, „dialektický“ argument.

b) Proč neomezený počátek odlišný od vnímatelných prvků?

„... existují lidé, kteří to, co je mimo prvky, činí nekonečnem (ἄπειρον), a nikoli vzduch nebo vodu, aby nekonečno některého z prvků nezničilo ty ostatní; neboť prvky jsou vůči sobě navzájem protikladné (např. vzduch je chladný, voda vlhká a oheň horký), a kdyby jeden z nich byl nekonečný, ostatní by již byly zničeny. Avšak oni tvrdí, že nekonečno (ἄπειρον) je cosi odlišného od těchto prvků a že vznikají z něho.“
Aristotelés, Fyzika III 5, 204b24-29
(Překlad převzat z KRS.)

Čtyři tradiční prvky jsou spjaty s některými evidentními vlastnostmi, nejzřetelněji oheň s teplem a voda s vlhkostí. Jestliže by některý z nich měl být neomezený, byla by neomezená i „jeho“ vlastnost. Přitom základní vnímatelné vlastnosti tvoří protikladné páry (teplo X chlad, sucho X vlhko). Bylo by obtížné vysvětlit, jak při neomezenosti jednoho protikladu může existovat protiklad druhý.

Tento opět Aristotelem formulovaný argument je také poměrně sofistikovaný, ale vzhledem k významu symetrie v Anaximandrově myšlení (zvláště v kosmologii) lze připustit, že podobně uvažoval i samotný mílétský filosof.

Co tedy je ἄπειρον?

„Neboť někteří předpokládají jen jednu substanci a jedni ji pokládají za vodu, jiní za vzduch, jiní za oheň, jiní za jemnější než vodu a hustší než vzduch; a tvrdí, že je nekonečná a obklopuje všechna nebe.“
Aristotelés, O nebi III 5, 303b10-12 (DK 12 A16)
(Překlad převzat z KRS.)


„Anaximandros ... [stanovil jako počátek] něco neomezeného, co je řidší než voda, avšak hustší než vzduch, aby byl podklad vhodný pro přeměnu ve všechny věci. Jako první stanovil neomezený počátek, aby dostačoval pro vznikání...“
Simplikios, In Aristotelis de caelo 615 13-16


„Ale jiní tvrdí, že se z jedna vylučují dvojice protiv, které jsou v něm již dány, jak o tom mluví Anaximandros...“
Aristotelés, Fyzika I 4, 187a20-21 (DK 12 A16)

Jak vidno, v této otázce neměl jasno ani sám Aristotelés. Jeho svědectví totiž připouštějí dvě interpretace:

• Apeiron je jakási „střední“ látka co do hustoty na škále oheň — vzduch — voda — země. Jedná se tedy o zcela odlišnou látku.
• Jde o nějakou rovnovážnou směs čtyř látek, v níž jsou proto pochopitelně obsaženy (a „neutralizovány“) jejich charakteristické vlastnosti.

Pro naše účely však stačí vědět, že Anaximandros dospěl k závěru, že počátkem všech věcí nemůže být žádný z vnímatelných prvků, přitom však apeiron s nimi musí být nějak „spřízněno“, aby mohlo být počátkem smyslově vnímatelných vlastností.

Další vlastnosti apeira

„... nekonečno ... A je totožné s božským; je totiž nesmrtelné a nezničitelné, jak tvrdí Anaximandros a většina badatelů o přírodě.“
Aristotelés, Fyzika III 4, 203b13-15 (DK 12 A15)


„... přirozenost neomezeného je ... věčná a nestárnoucí.“
Hippolytos, Refutatio omnium haeresium I 6, 1, 2-4
(DK 12 A11 + B2) (Překlad převzat z KRS.)

Tyto zlomky vytrhávají ἄπειρον z čistě fyzikálního kontextu a prozrazují hýlozoistické pozadí také u Anaximandrova výkladu. Vzápětí uvidíme, že oživenost počátku — jež z těchto zlomků vyplývá — bude mít zásadní význam pro vysvětlení vzniku světa z apeira.

Všimněme si, co znamená výraz „božské“ v Aristotelově zprávě: právě fakt, že ἄπειρον nezaniká. Užití tohoto termínu tedy není projevem mýtického výkladu skutečnosti, nýbrž znamená pouze přiřazení určitých kvalit danému počátku.

Vyjasnili jsme, co a proč považoval Anaximandros za počátek. Logicky následuje otázka, čeho všeho je vlastně ἄπειρον počátkem a jakým způsobem to z něj vzniká či vychází.

Problém vzniku v Anaximandrově myšlení

Že právě tyto otázky patřily do centra Anaximandrovy pozornosti, dokazuje proslulý zlomek B1, jenž je považován za nejstarší dochovaný filosofický text:

„Z čeho je jsoucím věcem vznik, do toho se děje i zánik podle nutnosti, neboť si navzájem platí pokutu a odplatu za bezpráví podle výměru času...“
Simplikios, In Arist. Phys. 24, 18-20 (DK 12 B1)
(Překlad B. Stupňánka.)

Zlomek je velmi problematický snad ve všech ohledech (co do autorství, terminologie, obsahu — viz např. analýzy B. Stupňánka v Pro-Filu či v jeho diplomové práci). Nám postačí evidentní a nezpochybnitelná informace, že se Anaximandros zabýval vznikem „věcí“ a že se vznikem věci byl podle něj nutně spojen její následný zánik.

Dále se dochovalo několik zpráv, které dokládají, že „věci“ vznikají právě z apeira:

„Anaximandros ... [ř]íká, že to [tj. počátek] není ani voda, ani něco jiného z takzvaných prvků, nýbrž nějaká jiná neomezená přirozenost (ἑτέρα τις φύσις ἄπειρος), ze které vznikají všechny oblohy a světy v nich.“
Simplikios, In Arist. Phys. 24, 17-18 (DK 12 A9/1)
(Překlad B. Stupňánka.)



„Anaximandros ... řekl, že počátkem jsoucen je jakási přirozenost neomezeného, z níž vznikají nebesa a světy v nich. Řekl o ní, že je věčná a nestárnoucí, která také obklopuje všechny světy. ... Řekl tedy, že počátkem a prvkem jsoucen je neomezeno. Jemu pak náleží věčný pohyb, v němž dochází ke vzniku nebes.“
Hippolytos, Refutatio omnium haeresium I 6, 1, 1 — 6, 3, 1 (DK 12 A11 + B2)

Podle těchto zpráv je apeiron počátkem úplně všeho, a to jak na kosmické rovině („nebesa“ — οὐρανοί — a „světy“ — κόσμοι), tak zřejmě i na úrovni jednotlivých „jsoucen“.

Hippolytova zpráva navíc obsahuje významnou informaci — vznik se děje díky pohybu, jenž je vlastní samotnému apeiru. To znamená, že apeiron se samo od sebe, vlastní „silou“ mění, a tím vznikají jednotlivá jsoucna. Jinak řečeno, není třeba hledat jiný zdroj změny či příčinu pohybu. Pohyb úzce souvisí s životem (viz oddíl „Vše je plné bohů“ u Thaléta), proto byly tak důležité zlomky na konci předchozího oddílu, které připisovaly apeiru charakteristiky spjaté se životem.

Proces vzniku světa z apeira

Samotný vznik světa popisuje zlomek od autora, který byl mylně považován za Plútarcha, proto je označován jako „Pseudo-Plútarchos“:

„Anaximandros ... řekl, že ἄπειρον obsahuje veškerou příčinu vznikání a zanikání univerza, a tvrdí, že z něho se oddělily vesmíry a vůbec všechny světy, kterých je nesčetně mnoho. A prohlásil, že zánik a mnohem dříve vznik probíhají od nekonečného věku...
Tvrdí, že to, co z věčného plodí teplo a chlad, se oddělilo při vzniku tohoto světa a že se z toho utvořila jakási ohňová sféra okolo vzduchu obklopujícího Zemi, jako kůra okolo stromu. Když ta se odtrhla a rozlámala na jakési kruhy, povstalo Slunce, Měsíc a hvězdy.“
Pseudo-Plútarchos, Stromateis 179, 11-25 (DK 12 A10)
(Překlad převzat z KRS.)

Připomeňme si také Aristotelovu zprávu ve zlomku A16:

„Ale jiní tvrdí, že se z jedna vylučují dvojice protiv, které jsou v něm již dány, jak o tom mluví Anaximandros...“
Aristotelés, Fyzika I 4, 187a20-21 (DK 12 A16)

Na první pohled je zřejmé, že prvním a podstatným krokem při vzniku světa z neomezeného počátku je vyčlenění, rozrůznění protikladů, a to především protikladu teplého a studeného. Teplé a studené (popř. suché a vlhké) pak už charakterizují jednotlivé věci našeho světa.

Detailní líčení tohoto procesu už náleží do oddílu „Kosmologie“; zde budiž jen připomenuto, že vzniklé věci nutně čeká také zánik (viz B1 a A10).

Kosmologie

Toto téma je nyní zpracováno samostatně v rámci kurzu Kosmologie a kosmogonie u předsókratiků.

Na tomto místě je však nutno říci, že Anaximandrovo pojetí kosmu a nebeských těles je originální a jedinečné, navíc v několika ohledech předběhlo dobu, a stojí tedy za prostudování!

Biologie

Anaximandros se zjevně zabýval problémem vzniku celého světa, ale jeho úvahy šly ještě dál — až ke snaze vysvětlit vznik živých organismů nebo přinejmenším člověka. Doklad poskytují následující zlomky:

„Anaximandros [tvrdil], že první živočichové se zrodili ve vlhku, obklopeni ostnatými kůrami. Když pak postupoval [jejich] věk, vystupovali na sušší [povrch], a když kůra praskala, na krátký čas [ještě] změnili způsob života.“
Aëtios, Placita v 19, 4 (DK 12 A30/1)
(Překlad B. Stupňánka.)



„Dále říká, že na počátku se člověk zrodil z živočichů jiné podoby, protože jiní se brzy živí samostatně, jen člověk potřebuje dlouhodobé vyživování. Proto by také, jsa takový, na počátku v žádném případě nebyl zachován.“
Pseudo-Plútarchos, Stromateis 2, fr. 179, 25 (DK 12 A10)
(Překlad B. Stupňánka.)

Anaximandrův pohled na živý svět je tedy překvapivě moderní — život zřejmě vzniká v moři a vznik nových druhů (přinejmenším člověka) je vysvětlován „evolucí“ z druhů starších, jež byla vyvolána či vynucena změnou vnějších podmínek. Přitom rozhodující podmínkou je poměr sucha a vlhka (jenž je zase závislý na poměru teplého a chladného), takže „vývoj života“ závisí na „fyzikálním“ vývoji celého kosmu, na fyzikálních podmínkách kosmogeneze.

Poznámka:
Detaily především Anaximandrových představ o zoogonii jsou ovšem velmi nejisté kvůli nedostatku zpráv, jak ukazují moderní studie:

Zpochybnění věrohodnosti zásadního zlomku k Anaximandrově zoogonii — a tím zpochybnění našich znalostí o této části Anaximandrova myšlení — podává B. Stupňánek ve studii Vztah Anaximandrovy zoogonie a antropogonie v Pro-Filu 2010/1.

Tentýž autor také důkladně zkoumal, co že se přesně stalo se živočichy, kteří vystoupili z moře na souši, ve studii Řecké sloveso μεταβιῶναι a Anaximandrova zoogonie v Pro-Fil 2009/2.

Meteorologie

Dalším významným tématem Anaximandrova myšlení byly meteorologické (v dnešním smyslu slova) jevy jako vítr, blesky, hromy atd.

„Deště vznikají z páry vystupující ze země pod slunce.“
Hippolytos, Refutatio omnium haeresium I 6, 7, 2-3 (DK 12 A11)


„Anaximandros [říká], že vítr je proud vzduchu, když se to nejjemnější a nejvlhčí v něm působením slunce dává do pohybu a vypařuje.“
Aëtios, Placita III 7, 1 (DK 12 A24)
(Překlad převzat z Fysis.cz, verze 19. 5. 2011.)

V kontextu Anaximandrovy i vůbec mílétské filosofie je důležité, že tyto jevy jsou vysvětlovány zcela „přirozeně“, fyzikálně, a to stále na základě působení protikladů teplého a studeného a suchého a vlhkého (viz vztah vlhkosti a slunce v obou zlomcích).

Druhým podstatným momentem je ústřední role vzduchu, již Anaximandros odhaluje u všech meteorologických jevů (viz ještě zlomek A23). Tím jakoby předznamenává Anaximena.

• Anaximandros byl stejně jako Thalés přesvědčen, že pozorovatelné věci a jevy mají jeden totožný základ či počátek.
• Na rozdíl od svého předchůdce však ve svých úvahách nezůstal na rovině smyslově vnímatelného, nýbrž postoupil k abstraktní rovině na základě spekulace, podložené argumentací — to se projevuje především ve volbě apeira jako počátku; dále také v určení pozice Země v kosmu. (Proto je některými moderními badateli, např. D. Coupriem, považován za prvního filosofa právě až Anaximandros.)
• při těchto spekulacích Anaximandra zřejmě vedlo přesvědčení o dlouhodobé stabilitě světa, která se zakládá na rovnováze či symetrii určitých prvků. Stabilita a rovnováha ovšem není věčná, protože celý svět vznikl a podle všeho zase zanikne. Na vyšší úrovni abstrakce je stálost celku zřejmě zaručena samotným apeirem.

  Anaximandros naznačuje rovnovážnou pozici, v níž setrvává, nemaje důvod se pohybovat jedním směrem spíše než kterýmkoli jiným.

• Ve srovnání s Thalétem je Anaximandrovo myšlení fyzikalističtější. Na všech rovinách skutečnosti je ústředním hybným činitelem protiklad teplého a studeného, popř. působení (teplého) ohně na (studenou) vodu, hýlozoistické motivy se uplatňují v podstatně menší míře.
• Ocenění si zaslouží také systematické užití tohoto výkladového principu ve všech oblastech (kosmogonie, kosmologie, biologie, meteorologie).
• Díky dochovaným zprávám (jež přímo či zprostředkovaně vycházejí z Anaximandrova vlastního spisu) si můžeme učinit aspoň přibližnou představu o procesu vzniku světa z apeira (a jeho nutném opětném zániku).

Z historického hlediska lze Anaximandra považovat za typického mílétského myslitele, což dokládá i význam vody a vzduchu v jeho výkladu skutečnosti, jenž jej spojuje s Thalétem i Anaximenem.
Vzhledem k výše řečenému jej však můžeme označit za nejspekulativnějšího z mílétských myslitelů.
Přesto ani jeho myšlení nemělo trvalejší vliv na následující vývoj filosofie.

Osoba

Prořídlá tabulka s odkazy dává tušit, že ani o Anaximenově osobě a o jeho životě se nedochovalo příliš zpráv. Musíme se spokojit pouze s informací, že také on napsal filosofický spis. Jeho smrt — kolem r. 525 př. n. l. — představuje konec prvotního způsobu filosofického myšlení, označovaného jako „mílétská škola“.

Postup výkladu

Při výkladu jeho myšlenek se stejně jako u Anaximandra budeme ptát, čím se Anaximenovo myšlení liší od jeho předchůdců a v čem je překračuje. Na první otázku odpovídá Anaximenovo určení počátku (E. a.), na otázku druhou jeho pojetí vztahu mezi počátkem a věcmi ve světě (E. b.). Po nahlédnutí na další Anaximenovy závěry (E. c.) výklad ukončíme opět shrnutím (E. d.).

Jste-li s postupem srozuměni, pustíme se do prvního bodu!

Čím se Anaximenovo myšlení liší od jeho předchůdců? Odpověď podává nejzřetelnějším způsobem Simplikios:

„Anaximenés z Mílétu, syn Eurystratův, byl druhem Anaximandrovým. i on tvrdí, že základní přirozenost je jedna a bezmezná, stejně jako Anaximandros. Ne však neurčitá, jako u Anaximandra, ale určitá, neboť tvrdí, že je jí vzduch (ἀήρ).“
Simplikios, In Arist. Phys. 24, 26-28 (DK 13 A5)
(Překlad převzat z Fysis.cz, verze 7. 5. 2011.)

I Anaximenés měl tedy za to, že počátek musí být neomezený. Avšak odmítl Anaximandrovy abstraktní spekulace a za počátek zvolil prvek sice obvykle neviditelný, ovšem vnímatelný jiným smyslem — hmatem (je teplý, studený, vlhký, pohyblivý).

Jaké byly důvody jeho volby?

Proč ἀήρ?

Simplikios vzápětí podává zprávu o Díogenovi z Apollónie, který ve druhé polovině 5. st. př. n. l. na Anaximenovu myšlenku vzduchu jako jediného počátku navázal, a o jejich volbě pak říká:

„A tito dospěli k mínění, že tvárnost a proměnlivost vzduchu z něj činí vhodný základ pro vysvětlení změny.“
Simplikios, In Arist. Phys. 25, 9-11 (DK 64 A5)

Vzduch je velmi proměnlivý (a pohyblivý, jak ještě uvidíme), může se tedy snadno měnit v jiné „věci“, a proto právě z něj mohly všechny ostatní věci vzniknout.

Tento důvod lze označit jednoznačně za „fyzikální“. Nejznámější Anaximenův „B zlomek“, B2, však ukazuje, že Anaximenés mohl mít i důvody podobné Thalétovým:

„Jako naše duše, ..., jsouc vzduch, nás drží pohromadě a řídí nás, tak také vanutí [nebo dech] (πνεῦμα) a vzduch objímá celý svět.“
Aëtios, Placita I 3, 4 (DK 13 B2)
(Překlad převzat z Fysis.cz s přihlédnutím ke KRS.)

Souvislost vzduchu a dechu, tedy nezbytnost vzduchu pro život, samozřejmě nemohla uniknout Anaximenově pozornosti, což dosvědčí i další zlomky. Tato skutečnost pro něj musela být potvrzením opravdu kosmického (v tehdejším slova smyslu) významu vzduchu.

Pohyblivost vzduchu

Tato podstatná charakteristika je doložena zcela bezpečně spolu s vysvětlením jejího významu:

„Také on činí pohyb věčným, a jím také nastává změna.“
Simplikios, In Arist. Phys. 24, 31 — 25, 1 (DK 13 A5)


„Podoba vzduchu je takováto: ... Pohybuje se ovšem vždy. Kdyby se totiž nehýbal, nemohlo by se proměňovat to vše, co se proměňuje.“
Hippolytos, Refutatio omnium haeresium I 7, 2, 3 — I 7, 3, 1 (DK 13 A7)
(Překlad převzat z Fysis.cz, verze 7. 5. 2011.)



„Anaximenés potom stanovil, že vzduch je bůh, a že vzniká, že je nesmírný a bezmezný a vždy v pohybu.“
Cicero, O přirozenosti bohů I 10, 26 (DK 13 A10)

První dva texty ukazují ústřední myšlenku nejen Anaximenovu, ale mílétské filosofie vůbec: Počátek musí být pohyblivý, aktivní, aby bylo možné jím samotným — jako jediným zdrojem, jediným počátkem — vysvětlit původ všech ostatních jsoucích věcí.

Upozorněme, že tento moment vyvolá zásadní (odmítavou) reakci v pozdějším vývoji filosofie, konkrétně se to projeví v Parmenidově pojetí jsoucna a v Aristotelově rozlišení příčin.

Jakým způsobem pochází ze vzduchu celý svět? Odpověď na tuto otázku ukáže, čím poslední Míléťan překračuje své předchůdce.

Ἀήρ a vznik věcí — zřeďování a zhušťování

Nejprve uvedeme text, jenž obsahuje Anaximenovo vysvětlení protikladu teplého a studeného, který byl starším Anaximandrem bez dalšího přijímán a spojován s apeirem:

„Nebo jak se domníval starý Anaximenés, nemějme chladné a teplé za součást podstaty, ale za společné stavy látky, které nastávají při jejích proměnách. Říká totiž, že ta část z ní, která se kondenzuje (kontrahuje) a zhušťuje, je chladná, zatímco ta část, která je řídká a ‚rozvolněná‘ — tak nějak to nazval i tímto slovem — je teplá. Proto se neříká nevhodně, že člověku vychází z úst jak teplo, tak chlad. Neboť dech se ochlazuje, když je stlačen a zhuštěn rty; když však vychází z otevřených úst, vzniká řídkostí teplo. Tento omyl připisuje Anaximenovi Aristotelés s tím, že otevřenými ústy vydechujeme teplo z nás samých, když ale sešpulíme rty a foukneme, není to vzduch z nás samých, nýbrž je to stlačený vzduch před ústy, který je chladný a naráží.“
Plútarchos, De primo frigido 7; 947f1–948a9 (DK 13 B1)
(Překlad převzat z Fysis.cz, verze 7. 5. 2011.)

Podle Anaximena jsou teplo a chlad výrazem hustoty látky, konkrétně vzduchu. Jednoduše řečeno — hustší je chladnější, řidší je teplejší (a je nasnadě, že musí existovat i nějaký střední stav, který neoznačíme ani za teplý, ani za studený).

Všimněme si také empirického základu této myšlenky — je jím běžná zkušenost, kterou zná každý: Foukáním, dechem si ochlazujeme např. popálené části těla, ale dechem si také zahříváme zmrzlé ruce. Zpráva sice neříká přímo, že Anaximenés vyšel od této skutečnosti (Aristotelés mu to v dochovaných textech nikde jmenovitě nepřipisuje), ale těžko uvěřit, že by muži s filosofickými zájmy taková zkušenost unikla.

Výše zavedené procesy zřeďování a zhušťování dále umožňují vysvětlit původ vůbec všech věcí:

„Vzduch se pak liší řídkostí nebo hustotou podle podstat [prvků a dalších věcí]. Když vzduch řídne, vzniká oheň, když houstne, vzniká vítr, dále pak oblak. Když ještě více zhoustne, vzniká voda, pak země, potom kámen, a vše ostatní z těchto věcí.“
Simplikios, In Arist. Phys. 24, 28-31 (DK 13 A5)
(Překlad převzat z Fysis.cz, verze 7. 5. 2011.)



„Zhuštěný a zředěný vzduch se jeví každý jinak. Když se totiž rozpíná a stává se řidším, vzniká oheň; zatímco vítr je znovu vzduch, středně zhuštěný. Ze vzduchu se stlačováním tvoří oblak, ještě dále voda. Je-li ještě více zhuštěn, tak země, a při největším zhuštění kameny. Nejdůležitějšími složkami vznikání jsou tedy protiklady, teplo a chlad.
...
Větry se rodí, když se zvedá vzduch, který je částečně zhuštěn. Když se nashromáždí a ještě více zhoustne, rodí se mraky, a takto se vzduch dále proměňuje ve vodu. Kroupy vznikají tehdy, když voda z mraků ztuhne a padá. Sníh pak, když tyto vlhké věci ztuhnou.“
Hippolytos, Refutatio omnium haeresium I 7, 1-6
+ I 7, 7, 1 — 7, 8, 1 (DK 13 A7)
(Překlad převzat z Fysis.cz, verze 7. 5. 2011, s přihlédnutím ke KRS.)

Zřeďováním a zhušťováním počátku — vzduchu — tedy vzniká především následující škála věcí různících se hustotou:

Podle Simplikiova referátu tato škála představuje základ všech ostatních věcí, což druhá část Hippolytova zlomku dokumentuje na několika meteorologických jevech.

Konec její první části zase připomíná, že tato škála podle hustoty koresponduje se škálou základního protikladu tepla a chladu. Oheň je jistě nejteplejším jsoucnem, voda je tradičně považována za chladnou; ovšem má-li Anaximenův princip platit bez výjimek, nejchladnější věcí musí být kámen.

Ustavení takové škály skutečnosti zároveň vede k důsledku, že různé „věci“ nejsou různé kvalitativně, nýbrž jen kvantitativně — stačí dostatečně rozmělnit či „zředit“ kámen a vznikne oheň. Přestože tato myšlenka působí podivně, je logickým dovršením ústředního mílétského přesvědčení, že všechny věci mají jeden společný počátek.

Poznámka:
Přes zmíněnou podivnost se Anaximenova myšlenka o vzájemné přeměně živlů procesem zřeďování a zhušťování ujala a hlásil ke ní třeba i Platón — v Tímaiovi 49b-d předkládá detailní popis takových přeměn (a možná i určité doplnění a vysvětlení Anaximenovy představy).

Ἀήρ a vznik kosmu

„Říká, že kontrakcí vzduchu vznikla nejprve velmi plochá Země. Proto také dává smysl, že je nadnášena vzduchem. Slunce, Měsíc a ostatní hvězdy mají počátek svého vzniku ze Země. Opravdu tedy tvrdí, že Slunce je zemí, a že nabývá dostatečné teploty svým prudkým pohybem.“
Pseudo-Plútarchos, Stromateis, fr. 179, 35-40 (DK 13 A6)
(Překlad převzat z Fysis.cz, verze 7. 5. 2011.)

Zlomek ukazuje principiální význam vzduchu v rámci celku kosmu, zároveň však vzbuzuje otázku: Proč nebeská tělesa vznikají ze Země, a dokonce je země (jako látka) jejich podstatou, když se zdá, že jsou spíše ohnivé povahy (což se podle Hippolytovy zprávy zdálo i Anaximenovi)? Dochovaná svědectví tuto nejasnost nevysvětlují, ovšem i tak je zřetelný fakt, že podle Anaximena má celé uspořádání vesmíru počátek ve vzduchu.

Anaximenés je nesen zhuštěným vzduchem.

Spojení vzduchu a kosmu je vyjádřeno ještě silněji ve zlomku B2 uvedeném v předchozím oddíle (analogie lidská duše : lidské tělo = vzduch : kosmos).

Opět se jedná o plodnou myšlenku (a opět ji použil mj. Platón ve Filébovi), ovšem zlomek je příliš stručný na to, aby bylo možné si udělat jasnou představu. Zůstává proto otázkou, co a jak v Anaximenově pohledu duše — zdroj života — v nás řídí, a tedy i to, jaký význam má vzduch pro kosmos. S jistotou nemůžeme říci ani to, zda je vzduch jakousi duší kosmu, a celý svět je proto oživený.

Každopádně je tato myšlenka příbuzná Thalétovu vnímání všeho pohyblivého (či pohybujícího) jako oživeného.

Bylo by možné uvést jevy z běžné zkušenosti, které by svědčily proti Anaximenovu přesvědčení, že počátkem všeho je vzduch?

Kosmologie

Toto téma je nyní zpracováno samostatně v rámci kurzu Kosmologie a kosmogonie u předsókratiků.

Anaximenova kosmologie není tak zajímavá a nezaslouží si takové uznání jako Anaximandrova. Avšak najdeme u něj aspoň zajímavé využití motivu vzduchu a originální pojetí pohybu nebeských těles (především Slunce) kolem Země.

Meteorologie

Už byla uvedena část Hippolytovy zprávy, která popisuje Anaximenovo vysvětlení některých meteorologických jevů (zlomek A7 v předchozím oddíle). Meteorologickým jevům se věnuje ještě další pasáž zprávy:

„Blesk vzniká, když se mraky rozestoupí silou vanutí, neboť jejich rozestoupením vzniká svítivá a ohnivá záře. Duha se rodí ze slunečních paprsků, když dopadají do nashromážděného vzduchu. Zemětřesení vzniká, když je země příliš změněna ohřátím a chladnutím.“
Hippolytos, Refutatio omnium haeresium I 7, 8, 1-5 (DK 13 A7)
(Překlad převzat z Fysis.cz, verze 7. 5. 2011.)

• Anaximenův výklad skutečnosti je ve srovnání s Anaximandrovým blíže bezprostřední smyslové zkušenosti a neobsahuje abstraktní spekulace.
• Je velmi komplexní a „fyzikálně“ vysvětluje velkou část vnímatelných jevů (dochované zprávy neobsahují např. vysvětlení zatmění nebeských těles — zlomek A16 od Theóna je pravděpodobně anachronismem), a to jejich převedením na jediný — opět vnímatelný — počátek, vzduch.
• Vzduch je považován za počátek díky tomu, že vykazuje dvě důležité vlastnosti — imanentní proměnlivost a pohyblivost.
• Ještě zásadnější charakteristikou vzduchu však je schopnost měnit hustotu, tj. zřeďovat se a zhušťovat se.
• S ohledem na čistě fyzikalistický výklad je zajímavé Anaximenovo pojetí bohů, které je předmětem hned několika zlomků, tedy doxografy muselo zaujmout:

  „Anaximenés potom stanovil, že vzduch je bůh, a že vzniká, že je nesmírný a bezmezný a vždy v pohybu. Jako kdyby mohl vzduch bez nějakého tvaru být bohem, neboť především bohu náleží, aby měl ne nějakou, ale nejkrásnější podobu. Jako kdyby vše, co vzniklo, nebylo nutně smrtelné.“
  Cicero, O přirozenosti bohů I 10, 26 (DK 13 A10/1)
  (Překlad převzat z Fysis.cz, verze 7. 5. 2011.)
  
  
  
  „[Anaximandros] zůstavil svého žáka a nástupce Anaximena, který za příčiny všech věcí považoval bezmezný vzduch, bohy ani nepopíral, ani o nich nemlčel. Věřil však, že vzduch neučinili bohové, ale že oni sami povstali ze vzduchu.“
  Augustinus, O obci Boží VIII 2 (DK 13 A10/2)
  (Překlad převzat z Fysis.cz, verze 7. 5. 2011.)
  
  
  
  „Anaximenés říká, že [bohem je] vzduch. Těmto slovům je však třeba rozumět tak, že se jedná o síly, které prostupují prvky nebo těly.“
  Aëtios, Placita I 7, 13 (DK 13 A10/3)
  (Překlad převzat z Fysis.cz, verze 7. 5. 2011.)
  

  Anaximenés tedy nejvýslovněji z Míléťanů přijímá existenci boha či bohů. Avšak základem fungování přírodní skutečnosti zůstává „fyzika vzduchu“ a bohové (olympští?) jsou buď této fyzikální rovině podřazeni (Augustinus), nebo tato fyzikální rovina samotná je přímo ztotožněna s bohem (Cicero, Aëtios). Anaximenés tedy rozhodně podává racionální, „přírodovědný“ výklad skutečnosti, nikoli výklad mýtický.

Anaximenés měl ze všech tří Míléťanů zřejmě nejvýraznější vliv na následující myslitele, a to jak myšlenkou vzduchu jako počátku, tak — především — zavedením procesů zřeďování a zhušťování do výkladu proměn látek.

Mílétský způsob výkladu skutečnosti bude asi za sto let radikálně odmítnut elejskou filosofií. Abychom pak pochopili, v čem elejský zvrat v dějinách filosofie spočívá, zopakujeme a podtrhneme základní motivy mílétského myšlení:

1. Zřejmě na základě pozorování nejrůznějších přírodních jevů dospěli Míléťané k přesvědčení, že (všechny) věci a jevy spolu souvisejí, jsou příbuzné, mají něco společného.
2. Z toho vyvodili, že vše musí mít jediný totožný počátek (ἀρχή), z něhož všechny věci vznikají a do něhož se při zániku navracejí (DK 11 A12; DK 12 B1, A9-A11; DK 13 A7).
3. Tento počátek je věčný, nevyčerpatelný, neomezený, a proto představuje stálý základ veškeré skutečnosti.
   Dosud uvedené charakteristiky jasně ukazují tendenci Míléťanů vnímat základ a podstatu skutečnosti jako něco stálého, věčného.
4. Avšak zároveň je pro mílétské myšlení evidentní, že tato skutečnost je velmi proměnlivá, neustále vzniká a zaniká. Proto má-li být ἀρχή skutečně sama počátkem proměnlivé skutečnosti, musí v sobě obsahovat i „impuls“ ke vzniku (a zániku) věcí — tedy musí být sama pohyblivá a proměnlivá. Proto jí náleží věčný pohyb (viz DK 11 A13, DK 12 A9 a A11, DK 13 A5, A7 a A10/1).
5. Schopnost pohybovat se je pro Řeky projevem života, schopnost pohybovat se věčně a neomezeně pak projevem božskosti — proto možná už ὕδωρ (na základě rozvedení zlomku DK 11 A22), výslovně pak ἄπειρον (DK 12 B2, A15) i ἀήρ (DK 13 B2, A10) jsou oživené a božské.
6. Schopnost pohybu a nutnost proměnlivosti pak zřejmě Thaléta a Anaximena vedly k jejich volbě konkrétní ἀρχή na základě pozorování toho, co je pohyblivé a proměnlivé, příp. co je podmínkou života.
   Anaximandros se naproti tomu opíral o empirii o něco méně a postupoval více spekulativně, přičemž ústřední roli v jeho myšlení sehrál motiv symetrie.

Kontrolní otázky