Dějiny filosofie I: 3. Pýthagorejci

Protože v případě pýthagorejců je situace se zdroji informací mimořádně komplikovaná (a nepříznivá) — viz oddíl C., nebudou na tomto místě rozlišovány „prameny“ a „(sekundární) literatura“, nýbrž všechny relevantní tituly jsou uvedeny pohromadě.

• Svoboda, K. Zlomky předsokratovských myslitelů. (ZPM.) Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. (S. 39-45 + 182-198.)
• Pýthagorejské zlomky i stručné výklady (ke dni 2. 10. 2011) na Fysis.cz.
• Kratochvíl, Z. Pýthagorás ze Samu. Praha: Trigon 1999.
• Šíma, A. Svět vymezený a neomezený: princip přírody ve filosofii Filoláa z Krotónu a u raných pythagorejců. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2012.
• Kirk, G. S. — Raven, J. E. — Schofield, M. Předsókratovští filosofové. (KRS.) Vyd. 1. Praha: Oikoymenh, 2004. (Kap. VII., XI.)
• Díogenés Laërtios. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. (DL.) Přel. A. Kolář. 2. vyd. Pelhřimov 1995. (VIII.)
• Stránský, M. Etika u předsokratiků. Bakalářská diplomová práce. Brno: MU, 2010.

Cíle tématu

Zvláštnosti pýthagorejství

Výklad o pýthagorejském myšlení je v rámci předsókratovské filosofie nutně velmi specifický. To si vynucují jednak problémy s prameny, ale i skutečnost, že pýthagorejství se nevyčerpávalo pouze v určitém typu filosofického výkladu skutečnosti, nýbrž také — a možná především — přinášelo propracovanou organizaci života založenou na jedné pro Řeky netradiční představě o duši.

Tato skutečnost se projevuje už nejasností v tom, jak pýthagorejství jako celek označit. Označení „pýthagorejská filosofie“ v analogii k „mílétské filosofii“ by totiž znamenalo už zúžení celého výkladu a pominutí důležitých „praktických“ momentů pýthagorejství. Proto budeme užívat obecnější vyjádření „pýthagorejské myšlení“, pod něž lze zahrnout i myšlenky, jež se týkají pýthagorejské organizace praktického života, a které přitom striktně vzato nepatří do filosofického výkladu skutečnosti.

Časové a geografické zařazení

Pýthagorejské myšlení navíc prošlo vývojem, na němž se podílel větší počet myslitelů s více či méně odlišným způsobem výkladu (časově se jedná — v rámci rozsahu tohoto kurzu — o celé 5. a 4. st. př. n. l., viz DL VIII, 45-46). Příkladem vývoje může být rozdílné pojetí kosmu v době Pýthagorově a v podání Filoláa (viz materiály ke kurzu Kosmologie a kosmogonie u předsókratiků).

Stejně tak se značně liší i geografické vymezení Pýthagorova a Filoláova působení — v prvém případě řecká města v jižní Itálii (Krotón, Metapontion, Tarent), ve druhém Théby v Boiótii, přibližně v centrální části dnešního Řecka. Geografické vzdálenosti ovšem samotné pýthagorejské hnutí tolik neovlivňovaly.

My budeme od všech rozdílů a vývojových fází abstrahovat a představíme si pýthagorejství obecně jako specifický typ výkladu skutečnosti, jenž se vyznačuje jistými obecnými vlastnostmi.

Obecná charakteristika

• Pýthagoru a pýthagorejce při pozorování skutečnosti zaujala kvantitativní charakteristika — všimli si, že nejrůznější jevy lze popsat pomocí číselných poměrů.
• Nabyli přesvědčení, že tato obecná charakteristika představuje společný základ všech věcí, tedy počátek a podstatu skutečnosti.
• S čísly lze provádět operace na základě jim vlastních, „aritmetických“ zákonitostí a podle pýthagorejců tyto operace odrážejí také vlastnosti věcí, jež jsou čísly popsány.
• Shrnuto a zobecněno — podle pýthagorejců se skutečnost řídí matematickými zákonitostmi.

Postup výkladu

S ohledem na uvedené zvláštnosti pýthagorejství budeme postupovat následovně:

• Nejprve si stručně představíme zmíněnou „praktickou“ rovinu pýthagorejství, tedy podíváme se, jak se u pýthagorejců žilo (oddíl B. a.).
• Pak poukážeme na zásadní obtíže studia pýthagorejské filosofie, které s těmito praktickými okolnostmi souvisejí (C.).
• S vědomím nesnází se pustíme do samotného pýthagorejského filosofického výkladu skutečnosti, jehož podstata spočívá v užití čísla jako výkladového prostředku (D.).
• Aspoň stručně zmíníme výklad o kosmu, v němž se odhaluje jeden charakteristický rys pýthagorejského vysvětlení skutečnosti pomocí čísel.
• Až na konec necháme myšlenku, která s tímto filosofickým výkladem není přímo spjata, avšak která měla pro následující dějiny filosofie stejný či ještě větší význam — myšlenku nesmrtelnosti duše a jejího opakovaného vtělování.

Pro nás bude pochopitelně nejdůležitější filosofický výklad (třetí odrážka), který budeme moci srovnat s mílétským a posléze s Hérakleitovým výkladem. Proto také je bodu D. věnován největší prostor.

Pýthagorejství je více než kterýkoli jiný filosofický výklad skutečnosti z nejstarší doby (Míléťané, Hérakleitos, eleaté) spjato také s praktickými životními zásadami. Protože nás v tomto kurzu zajímá především samotné pýthagorejské myšlení, představíme si tuto praktickou rovinu pýthagorejství jen stručně. Vyjdeme od následujícího termínu:

„Pýthagorejský způsob života“

„... jako byl i sám Pýthagorás z tohoto důvodu zvláštním způsobem ve vážnosti a také ještě i nyní na jeho následovníky s jejich tak nazývaným pýthagorejským způsobem života (Πυθαγόρειος τρόπος τοῦ βίου) pohlíží se jako na něco význačného mezi ostatními lidmi.“
Platón, Ústava 600b2-5

Platónova úvaha v Ústavě uvádí Pýthagoru pouze jako příklad, proto se blíže o obsahu takového života nezmiňuje. K tomu se dostaneme později, až si doložíme ještě jednu podstatnou věc „pýthagorejského života“. Platón hovoří o „následovnících“, ale z vyjádření není zřejmé, zda myslí izolované jednotlivce nebo snad organizované spolky. Druhou možnost potvrzuje zpráva Díogena Laërtského:

„[Pýthagorás] první vyslovil zásadu, že jsou věci přátel společné a přátelství že je rovností. Proto jeho žáci skládali své jmění v jedno.“
DL VIII, 10, 5-8

Stoupenci pýthagorejské filosofie tedy žili společně (hovoří se o „pýthagorejských domech“); pak pochopitelně muselo být jejich soužití nějak závazně uspořádáno a organizováno. Proto bychom se měli zeptat:

Jak to v takových společenstvích chodilo?

Charakter pýthagorejských společenství

Začít můžeme zdůrazněním faktu, že pýthagorejství zahrnovalo jak životní instrukce, tak i snahu o zkoumání skutečnosti a její výklad. Tato dvojkolejnost se později (po Pýthagorově smrti) projevila také vyčleněním dvou skupin, z nichž každá se považovala za pravou dědičku Pýthagorova působení. Byli to:

• ἀκουσματικοί (ἄκουσματα = „slyšené věci“, „zaslechnuté výroky“, ústně podané pokyny)
  Tito se věnovali především plnění pokynů pro vedení života.
• μαθηματικοί (μάθημα = „nauka“, předmět studia)
  Tato skupina se více soustředila na studium, poznávání, mj. na studium matematiky.

Toto rozdvojení vybízí ke dvěma otázkám — jakými pravidly se řídil život pýthagorejců a jak vypadalo jejich studium. Začneme druhou, u níž bude odpověď kratší.

Studium

Jak se u Pýthagory studovalo?

„Po pět let zachovávali mlčení a poslouchali jen jeho přednášky, aniž viděli Pýthagoru samého, až do té doby, kdy byli uznáni způsobilými; od té doby patřili k jeho domu a mohli ho vidět.
...
Ne méně než šest set osob se scházelo k jeho nočním přednáškám, a byli-li někteří uznáni za hodny ho spatřit, psali o tom svým přátelům, jako by je potkalo veliké štěstí.“
DL VIII, 10, 8-10 + 15

„Studium“ u Pýthagory tedy bylo na dnešní poměry hodně zvláštní. O obsahu přednášek toho příliš nevíme, protože byl záměrně utajován (viz níže).

Život

Jak se u Pýthagory žilo?

Možná snadno, pokud označíme za snadný takový život, který je detailně určen pravidly danými autoritou (tedy samotným Pýthagorou — podle Z. Kratochvíla se právě k nim vztahoval známý pýthagorejský argument — „on sám to řekl“):

„Filosofie těchto akúsmatiků (posluchačů) však spočívá v nedokazatelných Zaslechnutých výrocích a bez důvodu, totiž že něco musí být konáno tak a tak. Toto vše, co by při rozumu zhynulo, se pokoušejí střežit jako božská dogmata. Sami si však o těchto výrocích neosobují právo mluvit, ale předpokládají o nich, že nejlepší uvažování mají ti, kdo těchto výroků slyšeli nejvíc.“
Iamblichos, De vita Pythagorica 18,82 (DK 58 C4)
(Překlad převzat z Fysis.cz, verze 23. 1. 2009.)

Mezi takové neodůvodněné „zaslechnuté výroky“ patřila např. následující pravidla (σύμβολα = ἄκουσματα), jimiž se pýthagorejci měli řídit (viz DL VIII, 17-18; přitom kurzívou je uvedena samotná pýthagorejská formulace pravidla, vedle nezbytné vysvětlení skrývaného pravého významu):

Kromě těchto „morálních“ či „společenských“ pravidel je o Pýthagorovi známo, že určoval svým následovníkům také jídelníček. S pýthagorejci je tradičně spojován zákaz konzumace masa, který je nejradikálněji formulován v Porfyriově líčení Pýthagorova jednání:

„Zachovával prý čistotu, a proto se vyhýbal jakémukoliv zabíjení i lidem, kteří zabíjejí. Nejen, že se zdržoval [pojídání masa] živých bytostí, ale nikdy se ani nepřiblížil žádnému kuchaři a lovci.“
Porfyrios, Vita Pythagorae 6-7 (DK 14 A9/1)
(Překlad převzat z Fysis.cz, ke dni 10. 7. 2014.)

Ovšem striktní zákaz konzumace masa zpochybňují další zprávy (viz DL VIII, 20; DK 14 A9/3, proto s jistotou lze říci pouze to, že pravidla pýthagorejského života se dotýkala i stravování.

S přihlédnutím k výše uvedenému výčtu akúsmat lze konstatovat, že pýthagorejcům bylo ponecháno pouze málo příležitostí pro vlastní morální a vůbec každodenní rozhodování.

Utajování

Noční přednášky, metaforická či symbolická formulace životních pravidel — už to naznačuje, že pýthagorejské společenství bylo uzavřené a svůj život před okolím skrývalo. Výslovně to potvrzují i některé zprávy:

„Nikdo však nemůže spolehlivě říct, co jim [Pýthagorás] říkal, neboť o všem zachovávali mlčení.“
Porfyrios, Vita Pythagorae 19 (DK 14 A8a)
(Překlad převzat z Fysis.cz, ke dni 10. 7. 2014.)

Také Díogenés říká, že „až do Filoláa nebylo možno poznat pýthagorské učení...“ (DL VIII, 15) a toto záměrné utajování obsahu studia nám velmi znesnadňuje až znemožňuje učinit si jasnou představou o autentickém Pýthagorově myšlení. Nelze jednoznačně odlišit myšlenky jednotlivých nejstarších pýthagorejců, což se už u Aristotela projevuje tím, že hovoří o „pýthagorejcích“ a nikoli o jednotlivých myslitelích (občas dokonce o „takzvaných pýthagorejcích“, což dokládá ještě menší jistotu — viz Met. 985b23, 989b29; přitom v pojednání o eleatech vždy spojuje myšlenku s konkrétním myslitelem, viz Met. I, 5-6).

Politické ambice? Protipýthagorejské akce!

Pýthagorejci tedy představovali poměrně uzavřené společenství, podle některých moderních badatelů až kultovní spolek či náboženský řád (J. Mansfeld). Zároveň je doloženo, že pýthagorejské spolky aktivně zasahovaly do politických záležitostí jihoitalských obcí (např. ještě ve 4. st. př. n. l. vládl v Tarentu pýthagorejec Archýtás, Platónův přítel).

Zřejmě tyto skutečnosti vedly k opakovaným násilným akcím proti pýthagorejským domům (kolem r. 510 př. n. l. v Krotónu — viz DK 14 A16, kolem 450 př. n. l. v dalších jihoitalských městech), při nichž mnoho pýthagorejců zahynulo a jejichž následkem tato nejstarší etapa pýthagorejského hnutí na konci 4. st. př. n. l. pomalu odezněla.

Kvůli uzavřenosti pýthagorejských spolků a absenci písemného zaznamenání myšlenek máme o nejstarším pýthagorejství jen velmi kusé a nespolehlivé informace. Situaci může názorně vykreslit srovnání některých pýthagorejských oddílů v DK např. s oddíly věnovanými Míléťanům či Hérakleitovi, u nichž najdeme standardní členění na zlomky A — zprávy o daném mysliteli — a zlomky B — předpokládané přímé citáty z díla myslitele. (Pro naše potřeby můžeme pominout zlomky C.)

Jaká je tedy situace u pýthagorejců? Pro ilustraci jsou vybrány oddíly, kde jsme na tom se zprávami nejhůře. U jiných, např. u Filoláa (DK 44) je situace obdobná jako u ostatních předsókratiků.

• Oddíl DK 14 (Pýthagorás) neobsahuje vůbec žádné členění zlomků, protože Diels s Kranzem se domnívali, že Pýthagorás nic nenapsal. Nemohou tedy existovat žádné zlomky B, vše jsou pouze zprávy.
• Oddíl DK 58 („Pýthagorejská škola“) je pak členěn zcela ojedinělým způsobem na pět částí podle úplně jiného kritéria, totiž podle doxografického zdroje:
  1. Iamblichův katalog (Iamblichos — novoplatónik ze 4. st. n. l., tedy autor píšící více než 800 let po Pýthagorovi).
  2. Anonymní pýthagorejci ve starém peripatetickém podání (vycházejícím z nedochovaných Aristotelových spisů Proti pýthagorejcům a O pýthagorejcích).
  3. Akúsmata kai symbola (sbírky životních příkazů a zákazů).
  4. Dochované zlomky z Aristoxenových spisů Pýthagorejské zákazy a Pýthagorejský život (autor byl Aristotelým žákem a členem peripatetické školy; působil kol. r. 330 př. n. l.).
  5. Pýthagorejci ve střední komedii.

Nejstarší věrohodné dochované přímé zlomky tak pocházejí až z Filoláova spisu O přírodě (možná vůbec prvního pýthagorejského spisu — viz C. Huffman na SEP). Tento myslitel působil až po r. 450 př. n. l.

Uvedené komplikace pak pochopitelně poznamenávají — mimo jiné — také naše vědomosti o samotném Pýthagorovi.

Z antiky se nám dochovalo několik životopisů Pýthagory, ovšem vesměs až ze 3. st. n. l. (viz chronologický přehled zdrojů od C. Huffmana v uvedeném textu), tedy sepsané více než sedm století po Pýthagorově smrti. (Pro srovnání — kolik nejistoty i při dnešním kritickém přístupu zůstává v biografických informacích o myslitelích ze 13. st.! Přitom době kolem 3. st. n. l. byl takový kritický přístup zcela cizí — viz dále, a tedy životopisům z této doby nemůžeme příliš důvěřovat.)

Spolehlivější jsou zprávy starší a bližší Pýthagorovi samotnému, ovšem i tak se dostáváme jen do aristotelské doby, která je od té Pýthagorovy vzdálena nejméně 150 let. Z toho je zřejmé, že problém s prameny se týká také spolehlivých informací o samotné Pýthagorově osobě.

Pýthagorás byl navíc výjimečnou osobností, která vzbuzovala u jiných myslitelů buď obdiv, nebo kritiku. Životopisy psali pochopitelně jeho příznivci a jejich nekritický obdiv nabyl takové míry, že v Pýthagorovi spatřovali neobyčejného, jedinečného člověka. Jako ilustraci lze uvést několik zpráv z Díogena Laërtského: Pýthagorás si prý pamatoval všechny události ze všech svých vtělení, což byl dar bohů (DL VIII 4-5; jedním jeho vtělením měl být i Euforbos, který zabil v trójské válce Patrokla), pozdravila jej řeka, měl zlaté stehno (DL VIII 11), vstoupil do podsvětí a zase se vrátil na zem (DL VIII 21, 37, 41).

Poznámka o jiném pohledu na Pýthagoru:
Opačný — kritický — přístup k Pýthagorovi najdeme u jeho současníků. Hérakleitos mu vyčítá „mnohoučenost“, jež však nevede ke skutečné moudrosti (viz DK 22 B40 a B129); Xenofanés zřejmě s ironií zmiňuje pýthagorejsku myšlenku, že lidská duše při svém stěhování vstupuje i do zvířecího těla (DK 21 B7). Posléze se averze i ve filosofických kruzích umírnila a na pýthagorejské myšlení navázali Empedoklés a především Platón.

Avšak jaké spolehlivé informace o jeho životě tedy máme?

Pocházel z ostrova Samos, jenž leží nedaleko od Mílétu. Pravděpodobně navštívil Egypt. Ze Samu kolem r. 535 př. n. l. odešel kvůli kruté vládě tyrana Polykrata a usídlil se v řeckém městě Krotón na jihovýchodě dnešní Itálie. (Přešel tedy z nejvýchodnější části řeckého osídlení do části západní; obě jeho hlavní působiště najdete na této mapě řeckého světa.)

Pravděpodobně teprve zde založil spolek vyznavačů „pýthagorejského života“. Po násilné akci Krotóňanů proti pýthagorejcům (přibližně r. 510 př. n. l.) zřejmě odešel do blízkého města Metapontion, kde kolem r. 490 př. n. l. zemřel. Nejspíš nezanechal žádné vlastní spisy.

Jestliže se nemůžeme více dozvědět o Pýthagorově osobě, přikročíme k ústřednímu motivu pýthagorejské filosofie, k číslům.

„Zdá se, že si Pýthagorás nade všechno vážil nauky o číslech... všechny věci připodobňoval k číslům.“
Aristoxenos, Peri arithmétikés in Stobaios, Anthologium I p 6 3-6 (DK 58 B2)


„Pýthagorejci totiž říkají, že jsoucna existují tím, že jsou nápodobou čísel...“
Aristotelés, Metafyzika I 6, 987b11-12 (DK 58 B12)
(Upravený překlad podle ZPM a Fysis.cz — k 10. 7. 2014).


„Pýthagorejci však, protože viděli, že mnoho vlastností čísel náleží smyslovým tělesům, došli k názoru, že jsoucna jsou čísly...“
Aristotelés, Metafyzika XIV 3, 1090a20-23 (DK 58 B12)
(Vlastní překlad podle Rosse.)


„... čísla (ἀριθμοί) jsou první z celé přírody, proto usoudili, že prvky čísel jsou též prvky všech věcí a že celý vesmír je harmonií a číslem.“
Aristotelés, Metafyzika I 5, 986a1-3 (DK 58 B4)
(Vlastní překlad podle Rosse.)

Tyto texty — vedle mnoha dalších — jasně ukazují, že Pýthagorás a jeho následovníci vysvětlovali skutečnost prostřednictvím čísel. Abychom si o tom učinili bližší představu, budeme postupovat podle následujícího plánu:

• Nejprve (oddíl D. a.) je třeba si položit klíčovou otázku: Jak je napadlo, že zrovna čísla by měla být základem skutečnosti?
• Na druhém místě (D. b.) se vnucuje tato otázka: Copak věci kolem nás mohou být čísly? Jak si pýthagorejci představovali tuto podobnost či identitu věcí s čísly?
• Poté ukážeme, že jakýmsi ústředním číslem byla podle pýthagorejců desítka, již označovali slovem τετρακτύς (D. c.).
• A konečně postoupíme ještě dále a nalezneme počátky, principy samotných čísel, jimiž jsou protiklady (D. d.).

Hledání odpovědi na tuto otázku začneme připomenutím jedné samozřejmosti: Pýthagorejci pozorovali samozřejmě tutéž skutečnost jako dříve Míléťané. Avšak na pozorovaných jevech je zaujalo něco zcela jiného než mílétské myslitele. Ano, pýthagorejci všude kolem sebe viděli či nalézali kvantitativní charakteristiky a číselné poměry.

Co je tedy k takovému vnímání skutečnosti přivedlo?

„Pýthagorejci však, protože viděli, že mnoho vlastností čísel náleží smyslovým tělesům, došli k názoru, že jsoucna jsou čísly... Proč ale? Protože vlastnosti čísel jsou obsaženy v hudební tónině, na nebi a v mnoha jiných věcech.“
Aristotelés, Metafyzika XIV 3, 1090a20-23 (DK 58 B12)


„... takzvaní Pythagorovci věnovali se naukám matematickým a první v nich značně pokročili. Poněvadž se jim zcela oddali, domnívali se, že jejich počátky jsou počátky jsoucna vůbec. Ježto v matematice čísla jsou přirozeně prvním činitelem, podle svého přesvědčení viděli v číslech, více než v ohni, zemi a ve vodě, mnoho podobného s tím, co jest a co vzniká; tak podle nich číslo s určitými vlastnostmi znamenalo spravedlnost, jiné duši a rozum, jiné zase vhodnost a tak podobně takřka pro všechno měli číslo. ... dále v číslech viděli vlastnosti a poměry hudebních tónin a i všechny ostatní zjevy ukazovaly přirozenou podobnost s čísly...“
Aristotelés, Metafyzika I 5, 985b23-32 (DK 58 B4/1)
(Upravený Křížův překlad.)

Podle Aristotela vedly pýthagorejce ke kvantitativnímu nahlížení skutečnosti vlastně dva motivy: Jednak viděli, že věci samotné vykazují určité vlastnosti čísel, jednak takové vidění skutečnosti bylo vyvoláno či aspoň zesíleno předchozím pýthagorejským zájmem o „matematiku“. Je nasnadě, že kolem sebe vnímali právě to, čemu věnovali své studijní úsilí.

Můžeme se však posunout ještě o krok dále a získat odpověď na otázku, co na matematice (či přesněji na aritmetice) pýthagorejce tolik uchvátilo. Odpovědi poskytují zlomky dvou pozdějších pýthagorejců, Filoláa a Archýty:

„A věru všemu, co je poznáváno, náleží číslo. Bez něj totiž nic ani nemůže být myšleno, ani poznáno.“
Stobaios, Anthologium I, 21, 7b (Filoláos, DK 44 B4)
(Překlad převzat z Fysis.cz, verze 2. 7. 2011.)



„Neboť povaha čísla dává poznání a každého vede i poučuje o každé nejasné a neznámé věci. Neboť nikomu by nebyla žádná z věcí jasná, ani sama o sobě, ani ve vztahu k jiné, kdyby nebylo čísla a jeho podstaty. Avšak číslo, uvádějíc v duši všechny věci v souhlas s vjemem, činí je poznatelnými...
Povahu čísla a jeho mocnou sílu bys mohl vidět nejen v démonských a božských věcech, nýbrž též ve všech lidských činech a slovech i ve všech řemeslných dílech i v hudbě. Povaha čísla a harmonie nepřipouštějí nikterak klam, neboť jim není vlastní... zato pravda je vlastní rodu čísla a s ním srostlá.“
Stobaios, Anthologium I, prooemium, 3, 1-25 (Filoláos, DK 44 B11)


„Myslím si také, že početní nauka (λογιστικά) co do moudrosti velice vyniká nad ostatní, vždyť vše, co chce, pojednává zřetelněji i než geometrie. (...) u věcí, při kterých geometrie vázne, přináší početní nauka důkazy a současně — pokud je nějaké pojednání o tvarech — pojednává též o tom, co souvisí s tvary...“
Stobaios, Anthologium I, prooemium, 4, 1-6 (Archýtás, DK 44 B11)
(Překlad převzat z Fysis.cz, 2. 7. 2012.)

Lze tedy říci, že to byly přesnost, jednoznačnost a jasnost kvantitativního popisu skutečnosti, jež pýthagorejce uchvátily natolik, aby se pokusili pomocí čísel popsat všechny věci. K čemu dospějeme výpočtem, aritmetickou operací, o tom (jestliže je výpočet technicky správný) se už nelze přít, o tom už nelze diskutovat.

K tomuto východisku doplňme ještě moderní pokus o rekonstrukci procesu zrodu pýthagorejského vidění skutečnosti. Rekonstrukci podávají Kirk a Raven ve starší verzi The Presocratics Philosophers:¹

Bezpochyby už Pýthagorás sám přišel na to, že hlavní hudební intervaly (oktáva, kvinta, kvarta) lze vyjádřit pomocí poměrů prvních čtyř přirozených čísel. Stačilo k tomu změřit délky struny příslušných tónů. Tento objev pak mohl být zobecněn: Jestliže čísla plně vyjadřují hudební harmonii, nemůže být vyjádřeno číslem či číselným poměrem vše ve světě? Navíc z toho vychází, že číslo deset — součet prvních čtyř přirozených čísel — jakoby zahrnuje celou hudbu, a tudíž mu náleží mimořádná role při popisu skutečnosti (opět za zobecňujícího předpokladu, že hudební poměry platí pro celou skutečnost).

Hudební stupnici lze vyjádřit číselnými poměry, to možná byl jeden z výchozích podnětů pro pýthagorejskou snahu pojmout všechny věci jako čísla.

Jiný moderní badatel, G. Reale, pak pýthagorejský příklon k číselnému výkladu vysvětluje trochu konkrétněji takto:²

• Jako první se systematicky zabývali matematickými vědami a všimli si, že mnoho věcí i přírodních jevů lze vyjádřit číselnými poměry.
• Nejprve zřejmě odhalili číselné poměry v hudbě — závislost výšek tónů bušících kladiv na jejich hmotnosti, výšek tónů strun na jejich délkách.
• Číslem lze vyjádřit i mnohé jevy na nebi — roky, měsíce, dny...
• Navíc pro řecké myšlení obecně číslo není abstrakcí a výsledkem naší rozumové činnosti, nýbrž je skutečnou věcí, dokonce nejskutečnější věcí ze všech, a proto může být počátkem jiných věcí.

Číslo pro ně bylo počátkem ve stejném smyslu, jako pro Thaléta voda a pro Anaximena vzduch, tedy jakožto nedílná složka či součást věcí. Přitom ovšem měli na mysli pouze čísla celá kladná a ještě bez jednotky, která byla základem čísel, a tudíž nemohla mezi čísla patřit.

Ovšem nyní se už neodbytně vnucuje zásadní otázka: Jakým způsobem mohou čísla vyjádřit (trojrozměrné) věci, či dokonce vztahy mezi fyzickými věcmi?

¹ Cambridge 1971, s. 229; v novějším a přepracovaném vydání, podle nějž je pořízen český překlad, tato úvaha chybí, ovšem kvůli její názornosti si ji přesto uvádíme.

² Historia filozofii starożytnej I. Lublin 2000. S. 110-11.

„Zřejmě také oni [tj. pýthagorejci] jsou toho mínění, že číslo je počátkem jak jako látka jsoucna, tak jako jeho vlastnosti a stavy...
... čísla se pak skládají z jednotky a celé nebe ... z čísel.“
Aristotelés, Metafyzika I 5, 986a15-17 (DK 58 B5)

Připomeneme-li si ještě zlomek 58 B4/1 z předchozího oddílu, vidíme několik příkladů konkrétních věcí, jež podle pýthagorejců byly čísly (nebo složeny z čísel): nebe, spravedlost, sňatek, duše, rozum, „vhodný čas“ — tedy jak objekty čistě přírodní, tak objekty spojené s člověkem jako přírodním tvorem i objekty spjaté s lidským morálním i společenským životem. Tyto příklady činí věrohodným Aristotelovo tvrzení, že „takřka pro všechno měli číslo“ (viz 58 B4/1).

V tuto chvíli nás však přepadne určitá pochybnost. Dokážeme si totiž poměrně snadno představit (budeme-li vstřícní k Míléťanům), že všechny věci mohou nějakým způsobem pocházet z vody či ze vzduchu. Zato myšlenka, že počátkem či základem všech věcí by měla být čísla (pro nás, moderní lidi, zcela abstraktní entity), se vzpírá nějaké konkrétní představě. Jak tedy máme tomuto ústřednímu bodu pýthagorejského myšlení rozumět?

Odpověď může být kupodivu poměrně jednoduchá a uspokojivá, pokud si uvědomíme a připustíme dvě okolnosti.

1. Jednak si uvědomme, že nejen u pýthagorejců, nýbrž v předsókratovském myšlení vůbec se jen zřídka setkáme s důkladným a vyčerpávajícím promyšlením jakéhokoli konkrétního problému (a ještě aby se nám to ve zlomcích dochovalo!). Jsme totiž na počátku filosofického myšlení, jednotlivé základní motivy jsou teprve načrtávány, aby až v nadcházejících diskusích byly rozpracovány, kriticky vytříbřeny a zpřesněny (v rámci možností antického myšlení). Proto pýthagorejci mohli tvrdit, že věci jsou čísly nebo z čísel, jestliže v nich nalezli třeba byť částečné a neurčité číselné aspekty. Ostatně k samotnému odlišení aspektu (akcidentu) a podstaty věci dojde v plné míře až u Aristotela.
2. A ještě připusťme možnost, že čísla nejsou pro pýthagorejce něčím zcela abstraktním, nýbrž že mají geometrický ekvivalent — čísla jakožto konkrétní počet jednotek lze znázornit pomocí bodů, které dokonce mohou mít určitou prostorovou velikost.

Druhou okolnost dokládá opět Aristotelés (a zároveň naznačuje její problematičnost, čímž vlastně potvrzuje i okolnost první):

„... celé nebe sestrojují z čísel, ale ne z čísel jednotek, nýbrž jednotkám přisuzují velikost. Ale zdá se, že jim působí nesnáz, mají-li vysvětlit, jak první jednotka nabyla velikosti.“
Aristotelés, Metafyzika XIII 6, 1080b18-21 (DK 58 B9)

Jestliže nad těmito nesnázemi přivřeme oči a přijmeme pojetí čísel jakožto počtů či skupin jednotek znázorněných geometricky, už se s Filoláovým vedením snadno dostaneme od čísel k fyzickým tělesům (totiž s Filoláovým vedením reprodukovaným Speusippem — to byl Platónův synovec a snad nejen kvůli tomu také jeho nástupce ve vedení Akadémie — a dochovaným v jednom spise novoplatónského myslitele ze 4. st. n. l. Iamblicha):

„Neboť jedno je bod, dvě jsou čára, tři trojúhelník a čtyři čtyřstěn. Všechny tyto věci jsou první a jsou počátky jednotlivin těchže rodů.“
Iamblichos, Theologúmena Arithmeticae 84, 10-12 (DK 44 A13)

Tato intuice mohla být podle pýthagorejců dostačující podporou tvrzení, že věci jsou čísly. Tělesa jsou vymezena a určena svými hranicemi, tedy plochami, plochy jsou určeny svými hranicemi, tedy čarami, čáry pak — body. V důsledku je těleso vymezeno nějakým počtem bodů — tedy číslem.

Tak jsme se vstřícně nechali pýthagorejci přesvědčit o jejich hlavním tvrzení... Ovšem když se nyní vrátíme k naší obvyklé moderní kritičnosti a požadavkům na přesnost myšlení, uvedená intuice nám záhy přestane vyhovovat. Zkuste to ověřit tím, že promyslíte problémy, jež by byly spojeny s pokusem určit například „číslo krychle“ a vedle toho třeba „číslo stromu“.

Desítka jako završení čísel

Čísel je hodně, a proto je třeba nějakého organizujícího činitele, který by zajišťoval jejich řád — a tím i řád celé přírody, jejž přece čísla vyjadřují. Takovým garantem se v pýthagorejském pohledu stalo číslo deset:

„... zdá se, že desítka (ἡ δεκάς) je dokonalá a zahrnuje celou přirozenost čísel...“
Aristotelés, Metafyzika I 5, 986a8-9 (DK 58 B4)
(Vlastní překlad podle Rosse.)


„Desítka (ἡ δεκάς) totiž završuje veškeré číslo, zahrnujíc v sobě celou přirozenost sudého i lichého, pohybujícího se i nehybného, dobra i zla. O ní podrobně pojednávají Archýtás ve spise O desítce a Filoláos ve spise O přírodě.“
Theón ze Smyrny, De utilitate mathematicae 106, 7-11 (DK 44 B11)

Uvedené texty desítku vyzvedávají, avšak zatím nevíme, proč právě desítku a ne třeba „šťastnou“ sedmičku. Podívejme se proto na další text:

„Přirozeností čísla je číslo deset (δέκα). Všichni Řekové, všichni barbaři totiž počítají do deseti, a když k nim dojdou, vrátí se opět k jednotce. A zase, říká Pýthagorás, síla čísla deset je v čísle čtyři a ve čtveřici. Toto je důvod: Když někdo začne od jednotky a přidává následující čísla až po čtyři, vytvoří číslo deset; a když někdo překročí čtveřici, překročí také desítku. To je jestliže někdo vezme jednotku, přidá dvě, pak tři a pak čtyři, vytvoří číslo deset. ...
Proto se také pýthagorejci odvolávají na čtveřici jako na nejzávaznější přísahu: ‚Při tom, kdo dal naší generaci tetraktys (τετρακτύς), jež obsahuje zdroj a kořen věčné přírody.‘“
Aëtios, Placita I 3, 8 (DK 58 B15)

Odůvodnění je tedy dvojí — jednak kulturně-historické (všichni počítají do deseti, tj. používají desítkovou soustavu), jednak „aritmetické“, jež doxograf výslovně připisuje právě Pýthagorovi (rozumějme pýthagorejcům). Desítka je součtem prvních čtyř čísel (tedy čísel přirozených, právě s těmi pýthagorejci operovali). Proto také nazvali toto číslo zvláštním slovem (zřejmě uměle vytvořeným) — τετρακτύς, jež lze přeložit jako „čtveřice“, „skupina čtyř“.

Geometrická konstrukce desítky

Protože už víme, že čísla mají pro pýthagorejce také geometrické ekvivalenty, můžeme očekávat také geometrickou představu o konstrukci a znázornění objímající desítky. Vypadá následovně:

Význam desítky

Jestliže pýthagorejci desítku takto povýšili, museli pro ni nalézt i odpovídající význam ve výkladu skutečnosti. A snažili se o to opravdu velmi důkladně:

• Na prvním místě připomeňme význam aritmetický — desítka je součtem 1+2+3+4. Tento význam (a důvod pro její vyzvednutí) ovšem prozrazuje spíše triviální hrátky s čísly než postižení nějakého objektivního projevu desítky.
• V geometrickém znázornění tetraktydy jsou obsaženy základní hudební poměry (2:1, 3:2 a 4:3).
• Samotná geometrická konstrukce má vyjadřovat vznik kosmu: Desítka je totiž vytvářena postupným zdvojováním první jednotky–bodu (jako meze), přičemž mezi zdvojené body jako by byla zahrnuta — a tím omezena — část neomezeného. Vznik kosmu si pýthagorejci představovali jako vdechování apeira jakousi omezující pra-jednotkou, tedy jako spojení základního protikladu meze a neomezeného (viz následující oddíl).
• A konečně pýthagorejci „našli“ desítku i ve stávající struktuře kosmu. Jedná se o zásadní postup z hlediska posouzení pýthagorejské metodologie, proto bude blíže popsán v oddíle E.

Pýthagorejci však desítce připisovali i významy, které už zřetelně překračují hranice aritmetiky, a které proto nelze v rámci našeho kritického myšlení přijatelně vysvětlit:

• Desítka má v sobě obsahovat nehybné i pohybující se...
• ... dále zahrnuje i dobro a zlo (viz Theónův zlomek výše)...
• ... a dokonce má být počátkem zdraví, jak dokazuje následující zlomek:

„Jsou pak někteří, kteří tetraktys — jež je pro ně nějvětší přísahou a o níž se domnívají, že dovršuje desítku, podle nich dokonalé číslo — nazvali počátkem zdraví. K nim patří i Filoláos.“
Lúkiános, De lapsu in sal. 5 (DK 44 A11)

Je zřejmé, že pýthagorejci desítku velmi uctívali, a tedy jí připsali všemožná působení, byť často bez přísně aritmetického a „logického“ založení. Nejlépe to dokládá další Filoláovo přesvědčení (44 B11/2 od Stobaia), podle kterého číslo a zvláště desítka jsou počátkem božského a nebeského stejně jako lidského života a bez nich je všechno neohraničené, nezřetelné a nejasné.

Pýthagorejci vyjadřují věci pomocí čísel, a jsou snad dokonce přesvědčeni, že skutečnost samotná nějakým způsobem čísla obsahuje nebo je jimi utvářena. Avšak co je počátkem skutečnosti? Nebo snad pýthagorejcům dostačuje odhalení reprezentace čísla ↔ skutečnost a počátek nehledají?

Nedostačuje a také pýthagorejci určují základ, na který lze veškerou skutečnost převést. To vlastně naznačuje už pasáž zlomku 58 B4 uvedená v oddíle D. A odpověď na samozřejmou otázku — co je tedy podle pýthagorejců počátkem? — podává tatáž dlouhá Aristotelova zpráva o několik řádků dále:

„... prvky čísla jsou sudé a liché. Z nich jedno prý je neomezené, druhé omezené, jednotka však prý se skládá z nich obou, protože prý je zároveň sudá a lichá; čísla se pak skládají z jednotky a celé nebe ... z čísel.
Jiní však, právě z této školy, tvrdí, že počátků je deset a vypočítávají se souřadně, totiž
mez a neomezené (πέρας [καὶ] ἄπειρον),
sudé a liché,
jedno a množství,
pravé a levé,
mužské a ženské,
věc v klidu a věc v pohybu,
přímé a křivé,
světlo a tma,
dobré a zlé,
čtverec a obdélník.“
Aristotelés, Metafyzika I 5, 986a17-26 (DK 58 B4)

Základ skutečnosti tedy představují protiklady. Přitom nejobecnějším a nejabstraktnějším z nich — a také zřejmě hlavním a primárním — je protiklad meze a neomezeného. Protiklady zbývající lze na tento první převést — jak naznačují další Aristotelovy zprávy:

„... zlo totiž náleží k neomezenu, jak se domnívali pýthagorejci, dobro k omezenu...“
Aristotelés, Etika Níkomachova II 5, 1106b29-30 (DK 58 B7)
(Překlad podle Rosse.)


„Pýthagorejci ztotožňují neomezeno se sudým...“
Aristotelés, Fyzika III 4, 203a9-10 (DK 58 B28)
(Překlad podle Rosse.)

Jen naznačme, že přiřazení sudosti k neomezenu souvisí zřejmě s tím, že sudé je dělitelné na dvě poloviny, kdežto liché má přebývající jednotku jako mez proti takovému rozdělení (a tím způsobenému zániku).

Už nyní vidíme, že protiklady budou v řecké filosofii často považovány za základ a podstatu věcí či dějů (prozraďme, že jejich přitažlivost pro antické filosofy spočívá v možnosti vysvětlit různorodost věcí). Je pravděpodobné, že motiv protikladů i neomezenosti nalezli pýthagorejci u Anaximandra, avšak sami tyto motivy spojili originálně.

Zatímco podle Anaximandra je počátek jediný — ἄπειρον — a z něj protiklady teprve nějakým způsobem vycházejí, pýthagorejci postulují protiklad obecnější — na rovině samotného apeira — a právě tento protiklad je počátkem, počátkem dvojitým. Jasně to dokládá další zlomek z Filoláova spisu:

„Je nutné, aby byly všechny věci buď omezující, nebo neomezené, nebo omezující i neomezené. Avšak jenom neomezené <nebo jenom omezující> věci nemohou být. Ježto se pak ukazuje, že nejsou ani jen z omezujícího, ani jen z neomezujícího, je patrno, že svět a věci v něm byly spojeny z omezujícího a neomezeného.“
Stobaios, Anthologium I 21, 7a 3-5 (DK 44 B2)

Má-li být skutečnost spojením meze a neomezeného, lze pochopit intuici, jež vedla pýthagorejce k číselnému (a tedy také geometrickému) výkladu. Číslo či geometrický obrazec je něco vymezeného, co jako by zahrnovalo část neomezena, a tím ji právě vymezovalo. Protože čísla a geometrické obrazce představují přímé a jednoznačné uchopení tohoto poměru meze a neomezena, mohou sloužit jako jakési vzorové zachycení všech ostatních věcí, u nichž tento poměr není na první pohled tak nápadný.

Protizemě a „hudba sfér“

Také u pýthagorejců je toto téma zpracováno samostatně v rámci kurzu Kosmologie a kosmogonie u předsókratiků. Přesto zmíníme jeden motiv z kosmologie i na tomto místě, protože snad nejlépe charakterizuje pýthagorejskou „metodologii“. Přečtěme si opět Aristotelovy zprávy:

„A shromažďovali a uváděli do souladu vše, na čem mohli ukázat shodu mezi vlastnostmi čísel a harmonií se stavy a částmi nebe a s celým uspořádáním světa. A jestliže někde byla mezera, byli ochotni ji nějak doplnit, aby jejich teorie zůstala koherentní. např. protože se zdá, že desítka (ἡ δεκάς) je dokonalá a zahrnuje celou přirozenost čísel, říkají, že těles, která se pohybují po nebi, je deset, avšak protože viditelných těles je pouze devět, zavádějí jako desáté těleso Protizemi.“
Aristotelés, Metafyzika I 5, 986a3-12 (DK 58 B4)
(Vlastní překlad podle Kříže a Rosse.)


„Opačně mluví italští filosofové, nazývaní pýthagorejci. Tvrdí totiž, že ve středu je oheň a Země jsouc jedním z nebeských těles je nesena v kruhu kolem středu a přitom vytváří noc a den. Vytvářejí ještě jinou Zemi, protikladnou této, jejíž jméno je Proti-Země. Nehledají výklady a příčiny pro jevy, nýbrž převádějí jevy na určité své výklady a mínění a snaží se je uvést s nimi do souladu.“
Aristotelés, O nebi II 13 (DK 58 B37)
(Upravený Špaňárův překlad s přihlédnutím k Rossovi.)

Pýthagorejci považují čísla za podstatu skutečnosti v tom smyslu, že co platí pro čísla, platí i pro skutečnost. Proto když odhalíme nějaké vztahy mezi čísly, ale pozorování těmto vztahům neodpovídá, je chyba na straně pozorování. „Vypočítané“ charakteristiky skutečnosti nejsou předmětem empirického ověřování, nýbrž prostě platí. (Už pouze v uvedeném samostatném zpracování pýthagorejské kosmologie se přesvědčte, že Protizemi připsali takové charakteristiky (především polohu v kosmu), aby byla v principu nepozorovatelná — a tedy aby bylo její zavedení nevyvratitelné. To je z hlediska moderní vědy naprosto absurdní postup.)

Pohybující se nebeská tělesa měla navíc vydávat tóny a celý kosmos hrál „hudbu sfér“ (či „harmonii sfér“). V pýthagorejském výkladu kosmu se tedy spojují tři motivy — hudba, číselné poměry, pohyby nebeských těles. Pýthagorejci však podle všeho neurčili výslovně, jaké těleso vydává jaký tón, v tomto ohledu je následující obrázek jen obecným schématem a uměleckou zkratkou.

Připomeňte si konkrétní příklady z novodobých dějin kosmologie či astronomie, na nichž lze demonstrovat odlišný vztah moderní matematické teorie a astronomické empirie!

Další oblasti pýthagorejského studia

Specifičnost pýthagorejského zkoumání skutečnosti dokládá i fakt, že na rozdíl od Míléťanů se nezajímali o meteorologii — v ní by zřejmě bylo obtížné nacházet číselné poměry. Co stálo v centru jejich pozornosti, ukazuje vyjádření už nejednou citovaného novoplatónika Iamblicha:

„Z nauk si prý váží pýthagorejci obzvláště hudby, lékařstí a věštectví.“
Iamblichos, Život Pýthagorův 29, 163, 1-2 (DK 58 D1)

Duše je nesmrtelná a převtěluje se

Pýthagorejci (a téměř jistě samotný Pýthagorás) jsou prvními mysliteli v dějinách filosofie, kteří vytvořili systematičtější koncepci duše. Ovšem tato koncepce měla blíže k životní rovině jejich myšlení než k jejich číselnému výkladu skutečnosti.

Co je podstatou jejich pojetí duše?

„Egypťané byli první, kteří pronesli ten výrok, že duše člověka je nesmrtelná, že se totiž při zániku těla vždy ponořuje do jiné rodící se živé bytosti. Když projde všemi suchozemskými, mořskými i okřídlenými zvířaty, vstupuje opět do lidského těla. Tento její oběh se děje po tři tisíce let. Tohoto učení užívali i někteří z Řeků, jedni dříve a jiní později, jako kdyby bylo jejich vlastní. Znám sice jejich jména, ale nepíši je.“
Hérodotos, Dějiny II 123, 6-14 (DK 14 A1)
(Překlad převzat z Fysis.cz, ke dni 10. 7. 2014.)



„O tom, že v různých dobách byl [tj. Pýthagorás] vždy někým jiným, svědčí i Xenofanés v elegii, jejíž začátek je:
Nyní zase k jinému přicházím výkladu; ukáži cestu.
A co o něm říká, má se takto:
Kdysi jda mimo kohosi, psíka holí jenž tloukl, lítost
prý projevil nad tím, tato slova pak děl:
‚Přestaň ho bít, vždyť dlí v něm duše přítele mého, neboť ji
ihned jsem poznal, její zaslechnuv hlas.‘“
DL VIII 36, 8-15 (DK 21 B7)
(Překlad převzat od A. Koláře s přihlédnutím k Fysis.cz, ke dni 10. 7. 2014.)

Poznámka:
Kirk a Raven (The Presocratics Philosophers, Cambridge 1971, s. 224) upozorňují, že Hérodotovo určení zdroje této myšlenky je nepravdivé — Egypťané totiž motiv převtělování neznali. Pochybnosti ohledně Hérodotova tvrzení zmiňuje i C. Huffman.

Tyto zprávy jsou cenné z toho důvodu, že pocházejí od autorů, již byli Pýthagorovi časově velmi blízcí (u druhé zprávy se to týká pochopitelně jen Xenofanových veršů, Díogenovi musíme věřit, že se v nich Xenofanés vyjadřuje právě o Pýthagorovi). Proto také když Hérodotos (historik z 5. st. př. n. l.) hovoří o „dřívějším“ a „pozdějším“ použití této myšlenky, to „dřívější“ míří s velkou pravděpodobností právě na Pýthagoru, přestože žádné jméno záměrně neuvádí. (Jen pro úplnost — ono „později“ by se mohlo vztahovat na Empedoklea.) Co se z nich dozvídáme?

• Pýthagorovi je připsána myšlenka převtělování duše, tj. její postupné přecházení z jednoho těla do druhého.
• Přitom tatáž duše vstupuje do lidských i živočišných těl. (V tom se shodují obě zprávy, detailnější popis cyklu vtělení u Hérodota odpovídá spíše Empedokleovi — viz zlomek DK 31 B115.)
• Z toho vyplývá nezávislost duše na těle, a dokonce její primárnost před tělem. To je podstatný rozdíl oproti tradiční řecké představě (známé zvláště z homérských eposů) o duši jako stínu, který po opuštění těla ztrácí určité schopnosti — např. řeč — a „doživotně“ tráví čas někde v podsvětí. Všimněme si, že Xenofanovy zřejmě parodické verše naznačují opak — podle pýthagorejců je duše omezována tělem, ve zvířecím těle ztrácí schopnost artikulované řeči. (Později se dokonce bude říkat, že tělo je vězením duše — viz Platónův dialog Faidón 62b.)

Nezodpovězené otázky

Představa cyklu převtělování však vyvolává několik konkrétních otázek, u nichž neznáme pýthagorejskou odpověď — pýthagorejci zřejmě nerozpracovali tuto představu do podoby ucelenější teorie, nýbrž podali pouze její náčrt. (Pro doklad relevantnosti těchto otázek je naznačeno, že později na ně někdo odpovídal.)

1. Dostává se duše do těla jen kvůli tomu, aby tělesný svět (živé organismy) byl oduševněn, tedy nutně? (Viz Platónův Tímaios.) Nebo je to důsledek nějakého jejího provinění? (Viz Faidros.) Jakého provinění?
2. Jestli je vtělení trestem za provinění, musí být duše nějak souzena: Kdy, kde a kým? Je souzena po každém vtělení (Platón ve všech velkých „zásvětních“ mýtech — Gorgiás, Faidón, Ústava, Faidros), nebo až na konci celého cyklu?
3. Musí duše projít určitým počtem vtělení za určitý čas (Empedoklés), nebo se může pomocí filosofie očistit a vymanit z kruhu převtělování dříve (Platón, Faidros)?

Nesmrtelná duše a číslo

Jestliže u pýthagorejců nacházíme dvě výrazná témata — číselný výklad skutečnosti a úvahy o duši, samozřejmě si musíme položit otázku, zda to bylo v jejich myšlení nějak propojeno. Zpráv není mnoho a především postrádáme nějaký rozsáhlejší výklad, který by odpovídal významu obou témat.

„... takový a takový stav čísel je spravedlností, jiný duší a rozumem, jiný zase vhodným okamžikem a podobně je tomu u každého jiného stavu čísel...“
Aristotelés, Metafyzika I 5, 985b29-31 (DK 58 B4)


„A o duši se dochovalo ještě jiné mínění... říkají, že je jakýmsi druhem harmonie, neboť harmonie je směs a spojení protiv a tělo se z protiv skládá.“
Aristotelés, O duši I 4, 407b27-32
(Překlad podle KRS a Kříže.)

Aristotelés podává dvě různá pojetí duše, která mají určitou spojitost s číslem. S tím druhým — duše jako harmonie, tedy určitý poměr, z hlediska moderní matematiky určitý „zlomek“ — se blíže seznamujeme v Platónovu Faidónovi (86b-d.) Nevíme však ani to, jakému číslu se duše „podobá“ či jakým číslem je, ani jak je kvantitativně určen žádoucí poměr duše jakožto tělesné harmonie.

Hlavně však není ani u jednoho z uvedených pojetí jasné, jak by mohla být číselně vyjádřena představa o nesmrtelnosti duše a jejím převtělování. Pýthagorejci tedy zřejmě nedospěli k důkladnému propojení těchto dvou ústředních nauk.

Jestliže je obtížné potvrdit představu, že Pýthagorás přejal myšlenku o převtělování nesmrtelné duše z jiné kultury, lze naopak jednoznačně identifikovat možnou domácí, tedy řeckou inspiraci. Byla jím sekta orfiků, která vznikla nejpozději právě v 6. století př. n. l.

Podle tradice byl jejím zakladatelem thrácký pěvec Orfeus. Sekta uctívala syna Diova a Persefonina — Dionýsa Zagrea (rozervaného). Žárlivá Héra navedla Titány (potomky bohyně Gaie a boha Úrana), aby Diova levobočka zabili. Podařilo se jim to, když se Dionýsos změnil v býka — rozsekali jej na kusy a maso snědli. Za to je Zeus spálil bleskem a z jejich popela povstali lidé. Ti v sobě proto mají něco titánského (zlého) a něco dionýsského (dobrého). Úkolem člověka je očistit svou duši od toho zlého. Tato rozdvojenost se projevuje v tom, že duše se v těle cítí jako ve vězení, ale přesto je nesmí dobrovolně opustit, nýbrž má se očišťovat různými obřady a asketickým životem, odvrácením od světa a přikloněním k bohu. Po tělesné smrti následuje podsvětní soud a návrat na zem zrozením v jiném těle podle zásluh. Když se duši podaří zcela se očistit, opouští cyklus převtělování a žije věčně s bohem.

Shrnutí pýthagorejského myšlení nebude tak jednoduché a přímočaré jako u Míléťanů, protože nutně musí zahrnout více motivů.

• První místo si zaslouží ústřední myšlenkový motiv — skutečnost představují čísla a číselné vztahy, proto odpovídající výklad skutečnosti musí být také založen na „aritmetice“.
• Ovšem na rozdíl od mílétské filosofie pýthagorejství předkládá nejen výklad skutečnosti, ale také určitou organizaci života, „pýthagorejský život“.
  V tomto ohledu se pýthagorejci blíží spíše helénistickým filosofickým školám a zásadně se odlišují od ostatních větví předsókratovské filosofie. Tato skutečnost ovšem měla jeden neblahý důsledek — utajování a uzavřenost pýthagorejského hnutí se negativně projevily na dochování a spolehlivosti pramenných textů.
• Vracíme se k prvnímu bodu shrnutí. Pýthagorejský číselný výklad světa obsahoval jisté metodologické zvláštnosti. Schematicky můžeme postup pýthagorejského výkladu vyjádřit následovně:

  pozorování určitých jevů → nalezení výkladového principu → vnitřní rozpracování výkladového principu → připodobnění skutečnosti struktuře výkladového principu (Protizemě)

  Srovnejme to se schématem mílétského uvažování:

  pozorování určitých jevů → nalezení výkladového principu (→ vnitřní rozpracování výkladového principu — Anaximandrova abstrahující spekulace) → aplikace výkladového principu na další jevy

  Rozdíl je patrný a podstatný. Může nás vést k dalšímu srovnání:

• Dnešní přírodní vědy (především fyzika, ale i další) se také zásadním způsobem opírají o matematické výpočty. Lze to považovat za pokračování pýthagorejské tradice? Jinak řečeno — převažují mezi moderní přírodovědou a pýthagorejským výkladem shody nebo rozdíly? Posuďte sami:
  Shody:
  • Přesvědčení, že matematické operace umožňují popsat skutečnost.
  • Aritmetické operace na základě tohoto přesvědčení vedou k predikci jevů.
  
  Rozdíly:
  • U pýthagorejců zcela chybí potřeba empirického ověřování výsledků číselných operací, které v moderní vědě představuje kritérium teorie. Jestliže nepozorujeme, co jsme „vypočítali“, znamená to pro pýthagorejce, že špatně pozorujeme, pro moderní vědu naopak že výpočet byl špatný nebo vycházel z neadekvátních východisek.
  • Pýthagorejci používaný matematický aparát byl spíše symbolický a „zábavný“ než odborně založený.
  • A podstatný rozdíl spočívá také v ontologickém statusu matematiky: Podle pýthagorejců jsou čísla základem skutečnosti, podle moderní vědy je matematika pouze nástrojem, který sám o sobě (tj. bez dodaných fyzikálních dat) o skutečnosti vůbec nic neříká.
• Navzdory uvedeným zvláštnostem či přímo nedostatkům (a také zřejmé naivitě) mělo pýthagorejské myšlení obrovský vliv na další myšlení, nesrovnatelně větší než mílétská filosofie. A to dokonce ve dvou ohledech:
  • Číselný výklad.
    Číslo svou určitostí a přesností se zdá být velmi vhodným prostředkem k popisu, identifikaci a odlišení věcí, tedy k jasnému a zřetelnému poznání (jak zní požadavek jednoho mnohem pozdějšího slavného myslitele). Proto se mohla pýthagorejská myšlenka uchytit, přestože zpočátku byly možnosti matematického popisu skutečnosti velmi skromné.
  • Pojetí duše.
    Druhé stěžejní téma pýthagorejského myšlení zase představovalo výrazný motiv pro etické úvahy, neboť nabízelo garanci pro lidskou touhu po spravedlnosti. Bylo využito v linii pýthagorejci → Empedoklés → Platón → novoplatónismus. Tato myšlenka a s ní související důraz na „péči o duši“ pak patřily k tomu, co činilo platónismus přitažlivým i pro křesťanství, které zavádí podobnou garanci téže lidské touhy.

Pýthagorejské myšlení a hnutí jako první vybízí k zamyšlení nad jednou provokativní otázkou:
Je filosofie spíše naukou, jež směřuje k poznání, nebo způsobem života, a tedy osobní záležitostí? Pro radikální promyšlení tohoto problému uvažme krajní možnosti: Je-li filosofie naukou, nebude nijak přispívat k filosofovu životu a filosof se bude v životě řídit nějakými zcela mimofilosofickými pravidly. Je-li způsobem života, pak je každý (kdo žije podle nějakých, třeba slepě převzatých pravidel) filosofem, i když třeba nebude znát ani příčinu střídání dne a noci.
Nuže, která pozice je podle vás „filosofičtější“?

Kontrolní otázky