3.3 Suburbanizace aneb jak si vybrat bydlení

Druhy a příčiny suburbanizace

Suburbanizace je termín používaný k popisu růstu oblastí na okrajích či v zázemí velkých měst. V České republice je suburbanizace patrná od 2. poloviny 90. let 20. století, dodnes to však není proces ukončený, přestože již není tak rychlý jako v předchozích letech. Jelikož se jedná o dynamický proces, lze jej snadno zachytit pomocí map. Žáci by také měli pochopit příčiny a důsledky neřízeného rozšiřování měst.

Suburbanizace je proces, při kterém se existující aktivity (administrativa, bydlení, logistika, obchod, služby, výroba) přesunují z centrálních částí kompaktně zastavěného území měst na volné plochy mimo kompaktní zástavbu a do lokalit u administrativních hranic měst, resp. za tyto hranice v rámci území metropolitních regionů či aglomerací. Součástí suburbanizačního procesu je rovněž alokace nově vznikajících aktivit do těchto oblastí prostorově výrazně oddělených od kompaktních měst, a přitom s nimi funkčně spjatých silnými vazbami. Suburbanizace je vyvolána neustále rostoucími prostorovými nároky a požadavky na komfort ze strany jednotlivců i organizací (Ústav pro ekopolitiku, o.p.s.).

Suburbanizaci můžeme rozdělit na:

• rezidenční – osidlování periferních oblastí města. Ve velké míře je realizována výstavbou rodinných domů a nízkopodlažní zástavbou;
• komerční – výstavba obchodních a průmyslových zón a lokalizace dalších komerčních funkcí mimo kompaktně zastavěné území na periferiích.

• touha po vlastním bydlení v kvalitním prostředí (splňující požadavky na zdravé a klidné prostředí se zázemím přírodní zeleně, snaha odpoutat se od přelidněného města zatíženého stresem);
• růst životní úrovně některých skupin obyvatelstva a jejich schopnost samostatně řešit bydlení (první vlna suburbanizace – prominenti minulého období, restituenti, noví podnikatelé, specifické profese – právníci, lékaři, vyšší úředníci; druhá vlna suburbanizace – středně příjmové skupiny s využitím hypoték);
• růst individuální mobility (prudký nárůst automobilové dopravy dostupné širokým vrstvám společnosti);
• neschopnost měst nabídnout dostatečné množství reálných a disponibilních ploch kryjících poptávku po bydlení v různých formách (problémy se zajištěním nezbytných podmiňujících investic, nevyjasněné vlastnické vztahy);
• růst ceny pozemků ve městě (spekulace s pozemky ze strany vlastníků, ceny pozemků neodrážejí nezbytné podmínky zainvestování);
• nízké ceny pozemků v okolí měst (původní zemědělské plochy s nízkou cenou jsou vlastníky přes územní plán zhodnoceny na plochy stavební s cenou nižší než ve městech);
• komplikovaná, zdlouhavá a dražší nová výstavba ve městech;
• podstatně jednodušší, kratší a levnější nová výstavba v malých obcích (mnohdy s nedořešenými vazbami infrastruktury a nezbytné občanské vybavenosti, které se projeví až s časovým odstupem), nižší provozní náklady na bydlení v okolních obcích než ve vlastním městě.

Proces suburbanizace je spojen s řadou negativních jevů, z nichž nejčastěji zmiňovaný je tzv. urban sprawl (sídelní kaše), což je plošné (bujivé) rozrůstání města formou výstavby jeho nových objektů a čtvrtí, rezidenčních i komerčních, v jeho těsném zázemí i v odlehlejších lokalitách, kde je díky tomu obtížné rozpoznat hranice města. Tato nová výstavba je charakterizována rozvolněností, nízkou hustotou a prostorovou roztříštěností. Často se jedná o zástavbu na volných plochách („greenfields“) bez návaznosti na infrastruktury a bez občanské vybavenosti.

S proměnou prostorových vztahů mezi městem a jeho zázemím se mění i sociální postavení obyvatel. Protože do zázemí měst se v rámci rezidenční suburbanizace stěhují především mladší rodiny s dětmi s vyšším vzděláním, vznikají specifické nároky na vybavenost obce (kapacity mateřských a základních škol, hřiště apod.). Rovněž často nastávají rozdíly v ekonomickém statusu novo- a starousedlíků, a tím pádem i k sociální polarizaci (starousedlíci spíše lidé starší s nižším vzděláním). Vzdělání a věk však nejsou jediné faktory, díky nimž může docházet k sociální polarizaci – mezi další patří např. prostorová segregace, rozdílné nároky na správu obce apod. Ne ve všech obcích však vznikají problémy, často se noví obyvatelé do chodu obce zapojí naprosto bezproblémově.

Často si také lidé, kteří se stěhují do zázemí měst, neuvědomují rizika, se kterými se po přestěhování budou muset vyrovnávat (zejména naprostá závislost na dopravě – dojíždění dětí do škol, kroužků, za zábavou apod.) (Svobodová, Věžník, Hofmann 2013).